Moulin Rouge! nemá ani po dvou dekádách obdoby. Bezostyšný filmařský exces s Nicole Kidman zůstává nejlepším muzikálem nového století

Na konci minulého století byl filmový muzikál vnímaný jako zcela mrtvý žánr. Jeho zlatá éra se od poloviny třicátých let udržela až do poloviny let šedesátých, kdy na stále dražší velkoprodukce začalo chodit povážlivě méně a méně lidí.

Za úplný konec trendu je považovaný muzikál Hello, Dolly! o svatebních pletichách zosnovaných Barbrou Streisand z roku 1969, jenž kvůli nafouklému rozpočtu dopadl i přes skvělé recenze a nominálně slušné tržby jako kasovní propadák. Producenti po něm skončili s deseti miliony dolarů (dnešních 80) v minusu, což byla tehdy velmi vážná situace, ohrožující existenci celého studia. Došlo tedy k rozhodnutí, že tento typ filmů je nadále neudržitelný a Hollywood se posunul o dům dál.

Od sedmdesátých let se již větší prominence dočkávaly jen izolované filmy jako antimuzikály Boba Fosse točené pro náročné publikum, okrajové hříčky Rocky Horror Picture Show či Malý krámek hrůz, jež přes počáteční neúspěch získaly kultovní status, a občasné hity mladých jako Horečka sobotní noci či Pomáda. V devadesátých letech nesly odkaz žánru hlavně kreslené disneyovky určené pro nejmenší.

Byl to právě Baz Luhrmann, kdo muzikálový žánr vytáhl z popelnice, oprášil, navoněl, oblepil flitry a ověsil žárovičkami. Měl za sebou právě velký hit Romeo + Julie, v němž s pomocí mladého idola Lea DiCapria (těsně před propuknutím hysterie provázející Titanic) aktualizoval Shakespeara. Renesanční tragédie ožila v žáru americké Verona Beach a věční milenci rozpoutali klanovou válku za doprovodu hitů MTV. Diváci a především divačky výslednou pastiš milovali, u producentů si tedy Luhrmann získal značnou důvěru a víceméně volnou ruku. Nikdo by beztak nevěděl, jak jeho šílené nápady regulovat.

A co si Luhrmann usmyslel? Film, jenž volně adaptuje příběh klasické opery La bohème optikou indického bollywoodského muzikálu za doprovodu nejpopulárnějších rytmů druhé poloviny 20. století. Moulin Rouge! zní jako šílený nápad, který se může povést jen zázrakem. Jenže zázrak se skutečně stal a nový Luhrmannův maximalistický exces uspěl u publika, kritiků a otevřel dveře alespoň částečnému návratu muzikálů na plátna, byť žádný z nich se za ty dvě dekády energii Moulin Rouge! nepřiblížil.

Sledujeme příběh mladého a naivního Angličana Christiana (Ewan McGregor), jak přijíždí pln bohémských ideálů do Paříže, aby zde jako začínající spisovatel bojoval za pravdu, krásu, svobodu a před vším ostatním za lásku. Nikdy nebyl utiskovaný, nikdy nebyl ani zamilovaný, jeho touha je zatím čistě teoretická. Což se samozřejmě brzy změní.

Ubytuje se naproti kankánovému klubu Moulin Rouge a je promptně vtažený partou umělců, kteří se chystají uvést divadelní hru propagující bohémské ideály. Majitel klubu Harry Zidler (Jim Broadbent) mezitím usiluje vystoupení, jež pomůže transformovat pelech hříchu v seriózní podnik. Shodou šílených souher osudu a absurdních nedopatření si Zidler vybere právě Christianovu hru „Spektakulární spektakulár“ a do hlavní role uvolní svůj „zářivý diamant“, kurtizánu Satine (Nicole Kidman). Ta nevědomky umírá na tuberkulózu, v posledních měsících života ale s Christianem stihne alespoň prožít největší milostný příběh, o jakém může kdo snít.

Smrt Satine není spoilerem, Christian nám ji oznámí už ve svém úvodním monologu, během něhož sledujeme rozpadající se Moulin Rouge. Příběh začíná s vědomím, že během jediného roku skončí všechny plány v troskách. Jak ale osud klubu souvisí s Christianem a jeho láskou odsouzenou od prvních okamžiků k tragickému konci?

Nebyl by to Baz Luhrmann, aby vyprávění nezačal takhle velkou otázkou. Vůbec každá emoce v Moulin Rouge! je tak velká, jak plátno snese, a pak ještě o kus větší. Jde o emoce veselí, radosti, naděje, romantického poblouznění, zklamání, rozhořčení, šoku i ztráty. Rozehrává se úžasně bezostyšné melodrama, kde jediný opravdový trapas by bylo držet se zkrátka. Film tak velký, že potřebuje mít v názvu vykřičník!

Původní Bohéma v sobě má sociálně kritický osten, šlo o revoluční operu nahlížející do života neprivilegovaných tříd, aniž by je pojímala jako bodré karikatury. Moulin Rouge! volí naivně romantizující optiku. Zatímco v Elvisovi Luhrmann dělá maximum pro to, aby zapojil dobový společensko-politický kontext, zde zůstává bohémská rétorika čistě estetickým prvkem.

V náznacích vidíme jen nesvobodu Satine v rozhodování o svém osudu, a to přestože šéf klubu Zidler je překvapivě vykreslený jako sympatická a chápající figura, což samo o sobě ukazuje neochotu vystavit nás něčemu opravdu nepříjemnému. Jediným padouchem je zakomplexovaný nekňuba The Duke (nedoceněný Richard Roxburgh provázející film úžasnými grimasami), všichni ostatní jsou kamarádi. Pravda a svoboda tu mají hodnotu jen v kontextu milostného vzplanutí, prim hrají krása a láska.

Jenže kdo by to snímku doopravdy vytýkal? Jde o vyprávění zlomeného Christianova srdce, jež vzpomíná na své poblouznění. Je tedy na místě, že neřeší přesah, jaký si spojujeme s kresbami Henriho de Toulouse-Lautreca, skutečného umělce proslaveného pozorováním života pařížské lůzy. Zde je v podání Johna Leguizama především komickou postavičkou.

V tomto filmu není třeba hledat víc než čirou radost z kinematografie. Radost z pohybu, tance, hudby a světel. Luhrmann je absolutní génius frenetických montáží a úchvatně přeplněného obrazu, kde každý záběr netrvá déle než pár filmových políček a na konci čísla se publikum cítí, jako by právě samo dotančilo spolu s komparzisty. To vše vyšperkováno nekompromisním soundtrackem, v němž Nirvana hraje zároveň s Christinou Aguilerou, Madonna si podává dveře s Marylin Monroe a Beatles doprovází Eltona Johna.

Moulin Rouge! je absolutním filmem, žádné jiné médium by nemohlo nabídnout stejný zážitek. Broadwayská verze muzikálu měla premiéru v roce 2018 a ovládla ceny Tony s deseti proměněnými soškami, nejde tedy říct, že by stejné základní kameny nešly využít k silnému jevištnímu dílu. Ve filmu ostatně sledujeme vznikající divadelní hru. Luhrmannův styl ale plně využívá možností kinematografie způsobem, jaký se v západní kulturní sféře nevidí často. Indický vliv je skutečně patrný, v euroamerickém prostoru jsou tvůrci většinou mnohem víc střídmí, umírnění a seriózní.

Důležité také je, že uprostřed té pestrobarevné vřavy zůstává schopnost odvyprávět jednoduchý příběh, který neztrácí kontakt s intimitou. Okouzlující šarm naivního Ewana McGregora a zprvu tak nedostupně nadlidská Nicole Kidman se skvěle doplňují a snímku se daří přes všechnu utrženost ze řetězu nezapomínat na tragickou romantiku dvou postav ve svém středu.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.