„Počkat, on to je muzikál!“ Proč před námi distributoři tají, že se bude ve filmu zpívat?

Distributoři nás záměrně uvádějí v omyl a netýká se to zdaleka jen Wonky. V následujích měsících se do kina chystá dokonce hned několik velkých muzikálů, jejichž podstatu se marketéři snaží vší silou ututlat, dokud neusedneme do sedaček. Předně nová verze Protivných sprostých holek (Mean Girls) a Purpurová barva.

První snímek známe jako kultovní satirickou komedii z roku 2004 o tom, že být dospívající dívka je tak trochu divočina. Druhý se v roce 1985 zapsal jako drama Stevena Spielberga s Whoopi Goldberg (pro niž šlo o vstup do filmového mainstreamu), Oprah Winfrey a Dannym Gloverem o těžkém životě afroamerických žen začátkem 20. století.

Při sledování propagace těchto chystaných filmů si však musíme dát hodně záležet na tom, abychom pochopili, že nejde o pouhé remaky, dokonce ani o nové adaptace předloh. Jedná se o filmové verze broadwayských muzikálů, jež na jejich motivy vznikly, dočkaly se řádného úspěchu a už pěkných pár let, někdy dekád, žijí vlastním životem.

Na celý mezinárodní fenomén, o němž se už nějakou dobu mluví, se podíval magazín Deadline a pečlivým studiem všech propagačních materiálů odhalil úzkostnou snahu vyhnout se slovu „muzikál“ na plakátech a v ukázkách pokud možno nepoužívat záběry na zpívající tváře. S výsledkem můžeme zatím porovnat hlavně Wonku, protože už má po premiéře, a lze si snadno všimnout, že ačkoli upoutávky zahrnují záběry z jeho pestrobarevných vystoupení, nevidíme jediný záběr na zpívajícího Chalameta.

Soundtrack filmu, jenž nevyhnutelně prozrazuje, kolik je v něm písní, byl pro veřejnost potichu zpřístupněný pouhý týden před premiérou, což je na první pohled marketingově absurdní. Příručka správné propagace by kázala vypustit soundtrack měsíc dopředu, důsledně ho promovat a využít zájem o něj jako další vrstvu reklamy. Místo toho lidé opouštějí kino v šoku z toho, že polovinu stopáže filmu se zpívá.

Proč producenti tak blbnou? Odpověď je na jednu stranu jednoduchá – muzikály jsou nevděčný žánr. Pryč je zlatá éra z 30. až 50. let, kdy se jejich prominence dala srovnat s komiksovými filmy v dnešní době. Jen s tím rozdílem, že nižší náklady umožňovaly mnohem větší kvantitu těchto filmů. Pokud vám přijde jako moc monotónní potýkat se s jedním superhrdinským blockbusterem každý druhý měsíc, raději si nepřejte vědět, jak moc by váš život obklopovaly muzikály v první polovině 20. století. Vyvolalo to alergickou reakci, která trvá dodnes. Od 60. let, kdy neúspěch několika předražených muzikálů málem položil pár předních hollywoodských studií, se z tohoto žánru stala okrajová záležitost.

Jednou začas si Hollywood myslí, že odpor vyšuměl. Začátkem nového století, v éře Moulin Rouge! a Chicaga, to vážně vypadalo, že se muzikály vrátí. Nakonec se ukázalo, že s výjimkou rodinných animovaných filmů tenhle mustr nejde převést do většího měřítka. Sice se občas zjeví komerční hity jako Největší showman, nicméně vždy, když se studio takový úspěch pokusí replikovat, selže. Jako ilustrace se poslední dobou vytahují Cats, obří propadák z komerčního i kritického hlediska. Mnohem lepší ukázkou je však Spielbergova muzikálová adaptace West Side Story, jež se dočkala nadšeného přijetí od kritiků i těch diváků, kteří vyrazili do kina. Jenže to nebylo nic platné – šlo o obří finanční fiasko, jež se mohlo částečně vymluvit na covid, nicméně bylo jasné, že by v žádném případě nešlo o úspěch.

Proč to mají muzikály tak těžké? Roli hrají i misogynní předsudky. Muzikál přežil ve své jevištní podobě na Broadwayi, jež se naučila podbízet předně ženskému publiku. A jakmile má nějaké popkulturní dílo nálepku produktu pro ženy, najdou se tací, kteří automaticky považují za znamení dobrého vychování se vůči němu vymezit. Ať už z pozice mužů, jejichž sebevědomí by nepřežilo spojení s „ženským“ žánrem, nebo žen, jež se chtějí „nějak odlišovat“. Hrdá prohlášení „muzikály nesnáším“ provází každou diskuzi na sociálních sítích, každý komentář k chystanému filmu. Někteří lidé prostě chtějí a potřebují, abyste o nich věděli, že nemají rádi zpěv a tanec ve filmech.

Dokonce i když se dané dílo člověku líbí, cítí často hlasitou potřebu vysvětlit, že se jedná o výjimku. Že muzikály nejsou normálně jeho či její věc. Nejde však o projev dobrého vkusu, vlastně nejde o projev jakéhokoli vkusu. Vkus nás učí rozpoznat dobrý muzikál od špatného, ne odmítnout celý žánr. Kultura nás však naučila vymezovat se vůči muzikálům, pokud chceme být braní vážně. Pokud chceme být normálním mužem či výjimečnou ženou.

Studia tohle vše vědí. Deadline reportuje o sérii testovacích projekcí a následném zpovídání publika, jimiž si producenti potvrdili, že lidé mají vštěpenou nedůvěru vůči celému žánru. A to i ve chvíli, kdy byl jejich zážitek pozitivní. I pak říkají, že kdyby věděli, že jde o muzikál, do kina by nevyrazili. Svou spokojenost považují za výjimku z pravidla, nikoli za důkaz, že jim celý žánr ve skutečnosti má co nabídnout.

Dobře, proč tedy celá tahle anabáze? Proč filmová studia jednoduše nepřestanou dělat muzikály? Může za to nejspíš právě ona skulinka v jinak stále zamčených dveřích: když už publikum dobrý muzikál zhlédne, je spokojené. Producenti došli k názoru, že ví lépe než jejich zákazníci, co se jim bude líbit (což v tomto specifickém případě není neopodstatněné). Lstí nás tedy dostanou do sálu, a jakmile zjistíme, že jde o skvělý zážitek, ani nepomyslíme na de facto lživou reklamní kampaň a naše pozitivní reakce pomohou další vlně publika překonat nedůvěru. Tak to funguje u Wonky a ještě v mnohem větší míře u Barbie, jež obecně dokázala překonat odpor vůči ženské popkultuře na dříve nevídané úrovni.

Roli také hraje, že filmaři rádi točí muzikály – jedná se o žánr, jenž přímo vybízí k excesu a exhibici toho nejlepšího řemesla. Proto mnozí považují muzikály za nejfilmovější z filmových žánrů – málokterá produkce umožňuje tak komplexně využít možnosti filmařského jazyka. Proto jde také o produkce, jež automaticky zaměstnávají velké množství lidí. Je zkrátka v zájmu celého oboru, aby muzikály fungovaly. A je to i v našem zájmu, protože jinak se ochuzujeme o některé z nejsilnějších filmových zážitků. Úspěch Wonky, Mean Girls a Purpurové barvy rozhodne nejen o tom, jestli uvidíme víc muzikálů na plátnech, ale i o tom, zda nám jejich podstatu budou distributoři nadále tajit.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů příštího roku podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Deadline, Kinobox