Dialogům v dnešních filmech je rozumět stále hůř. Mohou za to masky, technika i tvůrčí záměr

Český divák se na americké filmy dívá nejčastěji buď s dabingem, nebo s českými titulky, a tak si tohoto fenoménu možná leckdo ani nevšimne. V zámořských online diskuzích se však v posledních letech často hovoří o tom, že ani rodilí mluvčí postavám ve filmech občas nerozumí. Na vině je prý přílišná hlasitost hudby či ruchů, anebo v některých případech (třeba v Nolanově Tenetu) i podivné drmolení herců. Co se tedy přesně děje?

V případě Nolana vysvětlení poskytl sám režisér. Téměř totiž nepoužívá technologii známou mezi filmaři pod zkratkou ADR čili „automated dialogue replacement“. Jde o dabing v post-produkční fázi, kdy se herci a herečky ocitnou v odhlučněném nahrávacím studiu a k natočeným záběrům zpětně nahrají své dialogy. Jde o běžnou praxi, kterou používá naprostá většina profesionálních produkcí. Nolan jí však neholduje.

„Raději použiju výstup z daného momentu namísto toho, aby slova herec přeříkal později. Jde o uměleckou volbu, s níž nemusí každý souhlasit, a to je také jeho právo,“ řekl Nolan loni v létě pro web Business Insider právě v souvislosti s kritikou týkající se některých nesrozumitelností v Oppenheimerovi.

Režisér navíc rád používá IMAX kamery, jež jsou známé svou hlučností během provozu; což při snímání epické akce až tak nevadí, ale u komorních dialogů ano. Proto také scénu v Bílém domě, jež stojí na dialozích, na své oblíbené IMAX kamery raději nenatáčel. A konečně stojí za zmínku i fakt, že v Nolanových snímcích se často vyskytují postavy nosící masky na obličeji, což porozumění Baneovi v závěru trilogie o Temném rytíři či protagonistovi Tenetu rozhodně neulehčuje.

I u jiných tvůrců však často jde o umělecký záměr. Například Alejandro González Iñárritu si liboval v často nesrozumitelných dialozích ve svém snímku Biutiful. Podle vzpomínek mexického zvukového inženýra (a držitele Oscara za zvuk filmu Zvuk metalu) Jaimeho Bakshta pro web SlashFilm to režisér vysvětloval tím, že jeho postavy jsou natolik psychicky na dně, že nemůžou či nechtějí zřetelně artikulovat. Bakshtova poznámka, že v depresi následně budou i diváci, protože nebudou ničemu rozumět, už na úrodnou půdu ale nepadla.

Proto také zvukaři obvykle nesnáší Toma Hardyho, jenž je svým mumláním proslavený. Jeho postavám to leckdy dodává naturalistickou, přirozenou kvalitu, avšak pro techniky, kteří následně musejí s jeho šumlováním pracovat, jde o noční můru. Zvukaři, které pro web SlashFilm oslovil kritik Ben Pearson, si navíc stěžovali i na obvykle nízkou důležitost zvukařů ve štábu (kvůli čemuž nebývá režisér ochotný natočit danou scénu znovu jen proto, aby došlo k nahrání co nejkvalitnějšího zvuku), přehnané spoléhání se na kvalitu technologií (dle hesla „v post-produkci se to nějak vyřeší“) či také obeznámenost s materiálem. Takže když zvukový inženýr tráví dlouhé hodiny s nahrávkami a ví, co na nich postava říká, už se obvykle nedokáže vcítit do člověka, který daný text nezná.

Jindy však jde vyloženě o problémy s mixem zvuku. Na vině samozřejmě mohou být chyby zvukových inženýrů a špatně odvedená práce, to však nebývá případ velkorozpočtových hollywoodských produkcí, na jejichž zvuk si také stěžujeme nejčastěji. Problém je třeba v tom, že zvukové stopy se chystají pro kvalitní aparaturu v kinech, což leckdy znamená desítky a desítky reproduktorů na všech stranách kinosálu. Mix pro kina se důkladně cizeluje, abychom slyšeli jen to, co slyšet máme, a to z kýženého směru a v kýžené hlasitosti.

Jenže když se pak film po pár měsících v kinech objeví na VOD platformách a my jej sledujeme na televizích, počítačích či dokonce mobilních telefonech, dochází k nezbytnému zhoršení zvukové kvality a zploštění původně bohatého zvuku. Každé zařízení má navíc odlišné vlastnosti, počet výstupních reproduktorů a tak dále, čili není možné dosáhnout zcela identického zvuku napříč různými domácnostmi. To lze pochopit, ale nestačilo by tedy prostě zesílit dialogy?

Jak ale v rozhovoru pro Vox vysvětlila zvuková inženýrka Austin Olivia Kendrick, která se specializuje na úpravu dialogů, není možné takto jednoduše zvýšit jejich hlasitost. Zvuk ve výsledném filmu totiž musí mít dodržet určitý dynamický rozsah, tedy poměr mezi nejhlasitějšími a nejtiššími momenty. Aby výbuchy a podobně hlasité efekty byly skutečně ohromující a zanechaly v publiku kýžený dojem, musejí být hlasitější než jiné efekty; zároveň ale není možné zvyšovat hlasitost donekonečna, neboť by došlo k deformaci zvuku. V konečném důsledku to často vede k tomu, že v zájmu zachování dynamického rozsahu a dosažení účinků na diváky se nahrané dialogy dokonce ztišují – což jejich srozumitelnosti pochopitelně nepomáhá.

Z výše zmíněného tedy plyne, že zásadní zlepšení či rovnou eliminaci tohoto problému čekat nemůžeme. Jako nejlepší řešení se tedy jeví zapnout si titulky, což u streamovacích platforem nebývá problém. Koneckonců většina videí na sociálních sítích je titulky také opatřena, a to z toho praktického důvodu, že se videa začínají v aplikacích přehrávat beze zvuku.

A třeba tento fenomén nakonec bude i k něčemu dobrý – zámořské publikum by si totiž mohlo na přítomnost titulků zvyknout a možná by tak časem bylo ochotnější sledovat i produkci z Evropy; či rovnou z Česka. U naši tvorby se sice některé z výše zmíněných problémů vyskytují výrazně méně, naopak stále častěji se setkáváme s mumláním herců a hereček v zájmu vyšší autenticity a syrovosti. Je však otázka, jak velké procento publika takový přístup skutečně vtáhne do děje a koho od sledování naopak odradí.

Zdroje: SlashFilm, Business Insider, Vox