Proč se točí tolik nudných životopisů? Maestro udělal chybu, které se Oppenheimer vyhnul

Týká se to třeba komedie Flamin' Hot: Koření úspěchu o Richardu Montañezovi, mexickém údržbáři a především stvořiteli (v zámoří populárních) pálivých křupek, či dramatu Nyad o stejnojmenné plavkyni v podání Annette Bening, která se na prahu šedesátky rozhodne přeplavat z Kuby na Floridu.

Oba tyto úspěchy vyvolaly vlnu kontroverze a není jisté, zdali a jak přesně Montañez a Nyad svých zápisů do popkulturního povědomí dosáhli. Z hlediska dramatického filmu nezáleží na tom, jestli se popisovaný příběh skutečně stal, vždyť neodmyslitelnou součástí každého takového počinu je nemalá míra autorské licence. Takže pokud lze vynechávat či přidávat postavy, měnit chronologii událostí a obecně skutečnost upravovat v zájmu diváckého zážitku, proč by mělo hrát roli, zda aspoň základní obrysy příběhu vycházejí ze skutečných událostí?

Z jednoho úhlu pohledu to však podstatné je. Filmaři totiž ve snaze najít chytlavý a atraktivní příběh neváhají oslavovat podvodníky a bez větších rozpaků přijímat jejich perspektivu. Pozastavil se nad tím i novinář Vince Mancini ve svém článku pro web The Ringer, v němž připomněl zcela odlišný přístup, který Orson Welles zaujal v Občanu Kaneovi (1941). Ačkoli se jednalo o biografii smyšleného mediálního magnáta, každý už tehdy věděl, že jde o Wellesovu variaci na životní osudy skutečného mogula Williama Randolpha Hearsta, na němž tímto způsobem nenechal nit suchou. Svého protagonistu Welles vykreslil jako osobu plnou rozporů, ambivalentních vztahů s okolím i se sebou samým. Není divu, že Hearst snímek nesnášel a chtěl se zasadit o jeho zničení.

Takové reakce však současné biografie vyvolávají jen málokdy. Ridley Scott si nedávno dovolil zesměšnit Napoleona, což však s odstupem dvou století od vojevůdcovy smrti už tolik sentimentu nevyvolá. Zpracování osudů postav 20. století je však ožehavější – možná se jedná o stále žijící lidi, téměř určitě však jsou na světě jejich rodinní příslušníci či přátelé, kteří obvykle nemají zájem na tom, aby se svět dozvěděl o temných stránkách jejich bližního. Příkladem budiž třeba Král Richard: Zrození šampionek (2021), na němž se sestry Venus a Serena Williamsovy produkčně podílely.

Zřejmě nejkomplikovaněji se to projevuje u hudebních životopisů, které principiálně není možné natočit bez použití hudby daného umělce, na kterou zpravidla vlastní práva právě pozůstalí. Filmaři proto většinou hned zpočátku projektu s vlastníky práv spolupracují a výsledkem bývají možná řemeslně zdatná, avšak skutečným kontroverzím se vyhýbající biografie jako Ray (2004), Walk the Line (2005) či Bohemian Rhapsody (2018). Výjimkou budiž Elton John, který v Rocketmanovi (2019) popustil kontrolní otěže o trochu víc. To si však pozůstalí po již nežijících osobnostech (z pochopitelných důvodů) dovolí jen vzácně.

Přizvat protagonisty či jejich blízké se stalo téměř automatismem. Je to určitě v mnoha ohledech výhodné, jelikož díky tomu lze získat přístup k jinak nedostupným rodinným archivům či informacím a samozřejmě to lépe působí i z hlediska marketingu. Skutečnost, že takové partnerství filmařům značně svazuje ruce, bývá odsunutá na vedlejší kolej.

Zmíněné hudební snímky se alespoň mohou opřít o populární hity, které samozřejmě musejí zaznít, a tak očekávání od výsledku je u filmařů a publika podobné. Ale biografie Montañeze či Nyad mohou vypadat lecjak a podle jejich životů by šlo odvyprávět hned několik příběhů s různým vyzněním – kvůli spolupráci filmařů s žijícími předlohami však byly možnosti vyznění značně omezené, což je bezesporu škoda.

Opakovaně tak sledujeme „inspirativní“ vyprávění o úspěchu zarputilého jedince, který navzdory nepřízni osudu dosáhne původně skoro nemožného cíle. V praxi jde hlavně o reklamu daného umělce či umělkyně anebo chytrou sebepropagaci – většina lidí obeznámených se jménem Diane Nyad či Richarda Montañeze si zapamatuje optiku nahlíženou filmem a nebude pátrat po doplňujících (natož protichůdných) informacích na internetu.

To nás může, ale nakonec také nemusí zajímat. Hlavním problémem z pohledu filmových fanoušků a fanynek totiž zůstává, že takto pojaté životopisy neskýtají vzrušující dramatický zážitek. Platí to ostatně i pro letošní filmy Golda - Železná lady Izraele nebo Peníze těch tupců, které se rovněž držely spíš zpátky.

Naopak u Oppenheimera vidíme, že se na něm Christopher Nolan kreativně bezesporu vyřádil. Vycházel především z knihy Americký Prométheus a Oppenheimerova rodina se na projektu nijak výrazněji nepodílela. Totéž platí pro loňského Elvise a Blondýnku, jejichž scénáře psali Baz Luhrmann a Andrew Dominik primárně na základě knižních předloh. Díla jako rovněž loňský Korzet či letošní Napoleon však potvrdila předpoklad, že čím je nám daná historická figura časově vzdálenější, tím svobodněji a tvořivěji lze s jejím odkazem nakládat.

zdroj: The Ringer