Bradley Cooper chce být Maestro, pod rukama mu však vznikla křečovitá vábnička na Oscary

Ambice vyhrát Oscara není sama o sobě „zakázaná“ a Cooperova touha po cechovním uznání jistě není z principu nepřípustná. Nebrání mu vytvořit film, který bude zároveň dobrý. Jeho Maestro je však tak příkladným „Oscar bait“ filmem, tedy vábničkou usilující o akademickou validaci, až místy působí jako nezáměrná komedie.

Sledujeme Coopera pod neustále silnější vrstvou nepřesvědčivého latexu, protože ví, že fyzické proměny herců, a především jejich zošklivení, hlasujícím obzvlášť imponuje. Stylisticky film cituje tradiční hollywoodské postupy, skoro jako by chtěl nabídnou encyklopedii kinematografie čtyřicátých až sedmdesátých let. Přepíná z černobílé do barvy, imituje postupy dobových melodramat a dramat, protože co jiného ocení oborové ceny, když ne poctu celému průmyslu? A aby se neřeklo, Cooper vymýšlí i několik střihových kejklí, kdy postavy v nepřerušeném záběru narušují pravidla času i prostoru, aby se přesunuly z jedné scény do další.

Vypočítavost každé volby je zcela transparentní předně proto, že žádná z nich organicky neslouží zážitku. Sledujeme příběh hudebního skladatele a nedává žádný smysl, aby byl vyprávěný tímto excesivním stylem. Bernstein sice komponoval i filmovou hudbu, ale filmu se nijak nedaří nás přesvědčit o tom, že je tento styl v přesvědčivém kontaktu s vyprávěním.

Máme tu tedy jednoznačnou manýru, což by ještě nemuselo být špatně. To by ale ona manýra musela evokovat nějaký pocit, nějakou emoci. Protože však víme, že jedinou motivací je učinit každou správnou volbu pro maximalizaci šance na získání pozlacených naháčů, není tu vlastně žádný důvod pro nás jako obyčejné smrtelné publikum, abychom se toho účastnili. Nemáme v něm co najít, co dekódovat. Nejsme tu cílovými recipienty.

Je přesto až zvláštní, jak nefunkčně je celý příběh vyprávěný vzhledem k jeho přímočarosti a polopatičnosti (vtipně kontrastující s úvodním titulkem o tom, že umění nemá poskytovat jasné odpovědi). Sledujeme prostě Bernsteina, jak sice nade vše miluje svou manželku Felicii (Carey Mulligan), ale nedokáže odolávat sličným kolouškům, s nimiž ji celý život podvádí. Příběh s tím zachází, jako by Leonarda honily jeho múzy, což je velmi šlechetná interpretace. Vůbec veškeré interpretace protagonistova chování jsou nahlížené tak vstřícně, jak jen lze. Nebo spíš ještě mnohem vstřícněji.

Pointa filmu víceméně kopíruje scénku ze Simpsonů, v níž se Marge omlouvá Homerovi za to, že očekávala, že její manžel zvládne splnit určený úkol. Už by ho přece měla znát natolik, aby po něm nic nechtěla, jeho selhání je vlastně její chybou. Jen tedy v tomhle filmu nejde o satirický komentář mužského privilegia ve vztahu, ale o navážno míněné a rádoby dojemné hořkosladké smíření. Protože Leonard je přece génius, tak jak bychom po něm mohli chtít, aby se řídil stejnou morálkou jako my?

Cooper rozhodně nedokáže představit rozměr hrdinovy „ztrápenosti“, o níž se hodně mluví, ale nikdy ji nevidíme. S výjimkou jednoho dialogu o životní nejistotě máme před sebou jen žoviálního a láskyplného Lennyho, který má prostě ten vrtoch, že okamžitě skočí po každém mladém klukovi, který se okolo něj nachomýtne. Tedy dokud na něj během hádky Felicia nezačne křičet o jeho depresích, nespolehlivosti, sebenenávisti a vnitřní zlobě (i za to se mu, samozřejmě, omluví).

To se vzalo odkud? Nezobrazit jeho deprese, a přesto pracovat s jejich důsledky by byl plnohodnotný koncept, kdyby s ním Cooper pracoval lépe. V současné podobě to však vede k tomu (i díky několika výrazným časovým skokům v ději), že se k protagonistovi nedostaneme za dvě hodiny stopáže ani o krok blíž a nemáme důvod věřit čemukoli jinému, než že je to arogantní sobec.

Nakonec má Felicia alespoň dost rozumu a slušnosti na to, aby začala umírat na rakovinu a dopřála tomuhle filmu nějakou emocionální katarzi. Protože pánbůh ví, že v příběhu samotného protagonisty by se žádná nenašla. Cooper uhýbá k motivu, který může mimo jakoukoli kauzalitu přijít vždy, aby zajistil slzičky. Následuje hrdou tradici ženských postav, jimž je daný prostor jen proto, aby mohla jejich tragická smrt poskytnout osudovou tečku v životě mužů, kteří nejsou sami o sobě absolutně ničím zajímaví a tvůrcům se nepodařilo najít jediný důvod, proč bychom jim měli věnovat pozornost.

Je to vážně trestuhodné, protože Bernsteinův život by samozřejmě skýtal mnoho materiálu k odvyprávění silného příběhu. Jenže to by se Cooper musel o tohoto muže nějak zajímat. Nějak se snažit pochopit jeho vnitřní nenaplnění. Jak fascinující by bylo třeba sledovat příběh gaye, jenž by našel spřízněnou duši v podobě chápavé a inteligentní ženy, kterou by však nedokázal nezrazovat. Jenže aby Cooper takový příběh funkčně odvyprávěl, musel by mu podřídit všechny aspekty produkce. On ho místo toho využívá jako uťatý smrček, který na Vánoce ověsí nevkusnými ozdobami a blikátky. Vyznívá to vážně cynicky.

Když to dopadne dobře, máme tendenci si podobné projevy přebujelého ega idealizovat. Cooper napsal a zrežíroval film tak, aby sám stanul v jeho čele a každé rozhodnutí má podtrhnout jeho osobní výkon a schopnosti. Jenže když vznikne tak unylý a vyprázdněný film jako Maestro, efekt je přesně opačný. Výsledek je tím protivnější a otravnější. Je těžké ocenit i ty kvality, jež přítomné jsou. V tomto případě odvedli dobrou práci víceméně všichni krom Coopera (a i on odvádí technicky dobrý výkon). Vždyť třeba na kameru Matthewa Libatiquea se krásně kouká. A Carey Mulligan během svých monologů i přes jejich proměnlivou kvalitu strhne vždy. Celkovému zážitku to nicméně nemůže pomoct, protože jádro prostě chybí.

Pokud se chcete přesvědčit, jak moc Maestrovi tato recenze křivdí, snímek najdete již nyní na Netflixu. Podívejte se i na žebříček nejlepších filmů této služby podle databáze Kinoboxu.