Proč nás filmy rozpláčou? Může za to hormon lásky a tajemná součást mozku

Ať už sledujete Lvího krále, Schindlerův seznam, Marley a já či v podstatě libovolnou pixarovku, nejspíš se v určitých momentech rozpláčete. Jak je to však možné, když si velmi dobře uvědomujeme, že sledujeme pouze fikční příběh na plátně či v televizi? I pokud víme, že se jedná o dílo vycházející ze skutečné události, o dramatizaci mnoha detailů nemůže být pochyb. Přesto jsme ochotní na tuto hru přistoupit. A nejen to, podle výzkumů máme tendenci lépe hodnotit filmy, které jsou smutné a u kterých pláčeme.

Podle nizozemských psychologů J. J. M. Vingerhoetse a Lauren M. Bylsmy lze rozlišit pět druhů pláče podle jejich příčiny – fyzické bolesti, osobní ztráty, empatickou bolest, rituální pláč a pláč kvůli umění. V roce 2017 tým německých vědců zkoumal právě poslední kategorii, mimochodem zřejmě jedinou, jíž se vystavujeme dobrovolně. Autoři studie požádali 25 studentů a studentek, aby s nimi sdíleli filmové scény, které je v minulosti rozplakaly. Výzkumníci těmto dobrovolníkům vybrané scény následně přehráli a měřili jejich tělesnou aktivitu. Největší emoční odezvu nepřekvapivě vyvolaly smutné momenty, při nichž někdo umíral nebo se loučil. Zhruba ve třetině případů však zkoumaní lidé ronili slzy v okamžicích štěstí, jako třeba při dosažení kýženého cíle či při opětovném shledání hrdinů.

I některé filmařské techniky se ukázaly jako funkčnější. Naprostá většina slzopudných scén zachycovala postavy ve výši očí, nikoli z nadhledu či z podhledu. Stejně tak se většinou jednalo o detail tváře hrdiny či hrdinky s důrazem na obličejovou mimiku. Tyto momenty se obvykle nacházely v dramatech, v menším množství v romancích, tedy v příbězích, jež zpravidla zachycují mezilidské vztahy či strádání jedince v soukolí společnosti. Obecně lze říct, že nejpravděpodobněji emoce vzbudí snímky založené na prosociálním chování, tedy na pozitivním přístupu jedince k druhým lidem.

Několik vysvětlení, proč při sledování filmu pociťujeme emoce, i když víme, že se jedná o fikci, nabídl i profesor psychologie Jeffrey Zacks ve své knize Flicker: Your Brain on Movies. Zmínil třeba dobře známý efekt zrcadlení, který většina z nás nevědomky využívá i v běžném životě. Jde o to, že napodobujeme chování, gestikulaci či řeč druhých, abychom získali jejich náklonnost. Dalo by se říct, že se na svého komunikačního partnera vylaďujeme. V případě filmu se to projevuje tak, že publikum napodobuje emoce postav, co jsou na plátně.

Právě díky velkému plátnu na nás v kině emoce působí silněji než doma u televize, neřkuli v reálném životě či třeba v divadle. Od plátna totiž hůř odvracíme zrak a smutná postava tak důkladněji vyplní okolní prostor. Platí to samozřejmě i pro jiné pocity, i když třeba radost se (bohužel) vyvolává o něco složitěji než smutek. A samozřejmě je třeba dodat, že čím více času s danou filmovou postavou strávíme, tím silněji se s ní identifikujeme, tím pádem jsou její emoční pochody pro nás intenzivnější. Proto také filmaři směřují emocionální vrcholy spíše do druhé poloviny filmu, kdy už máme k postavě vybudovaný určitý vztah.

Není to však pravidlem. Kdo viděl pixarovku Vzhůru do oblak, jistě si pamatuje několikaminutový prolog, při němž se rychle a nesmírně efektivně dozvíme podstatu zatrpklosti starého Carla. Díla studia Pixar jsou obecně velmi úspěšná v navozování pláče, ačkoli postavy jsou nejen animované, ale i nelidské (tedy nerealistické, často se jedná o zvířata či různé příšerky). Realističnost však není potřeba, když se lze napojit na emoce figur, neboli když postavy vnitřně prožívají složité situace stejně jako my. Pete Doctor a další pixarovští tvůrci koneckonců přiznali, že příběhy ve svých filmech staví na tom, co oni sami zažili. A že se snaží předat publiku pocity, jež v daných životních momentech cítili. Jde tedy o „emocionální logiku“, pocitové jádro vyprávění.

Schopnost empatie určuje, nakolik takový příběh přijmeme a necháme se jím zasáhnout. Jde o naučenou dovednost, proto dospělí diváci a divačky u pixarovek roní jednu slzu za druhou, zatímco děti si vychutnávají spíše dovádění roztomilých postaviček. A empatii napomáhá i design. Velké oči a pusy činí hrdiny a hrdinky zranitelnějšími a zdůrazňují jejich emoční pochody. Vliv má i hudba, barvy, světlo a další filmařské techniky, jak z nás vyždímat i poslední slzu.

Podle výzkumu neurovědce Paula Zaka se při sledování přesvědčivých příběhů vyplavuje oxytocin. Ten je známý jako „hormon lásky“, ale souvisí také s empatií. Vyplavuje se též v reakci na příjemný fyzický kontakt s druhým člověkem, činí nás šťastnějšími a umocňuje naše emoční odezvy. Pokud u filmů pláčeme, může za to právě oxytocin.

Při pláči však nejde jen o vcítění se do druhých, ale i o schopnost unést jejich rozpoložení. Pro leckoho se navíc může jednat o funkční uvolnění nahromaděných emocí. A tím benefity pláče u filmů nekončí. Prostřednictvím fikčních příběhů totiž můžeme lépe pochopit i naše vlastní prožívání a „nanečisto“ si odžít náročné situace. Existuje i řada studií, podle nichž výše uvedené znaky souvisí s vysokou mírou emoční inteligence, což je užitečné pro dlouhodobě úspěšné vůdčí typy či jedince populární ve svém okolí.

Jak přesně však souvisí vyplavování oxytocinu se sledováním smutných filmů? Odpověď možná nabízí koncept tzv. zrcadlových neuronů. V 90. letech se totiž u primátů podařilo dokázat existenci buněk v mozku, jež se aktivují nejen ve chvíli, kdy šimpanz určitou činnost sám provádí, ale i tehdyi, když sleduje někoho jiného, kdo danou činnost provádí. Samotné přihlížení nějaké akci v nás tedy vyvolá emoční pochody a myšlenky, aniž bychom se jí sami museli účastnit.

Po tomto objevu panovalo nadšení, že se právě tímto směrem budou ubírat další neuropsychologická zkoumání a že se jedná o definitivní vysvětlení empatie a dalších psychických procesů. Výzkumy během posledních dvou dekád však zatím nedokázaly přijít s uspokojivým modelem zrcadlových neuronů v mozku člověka. Zrovna empatický pláč při sledování filmů by zrcadlové neurony vysvětlil vcelku uspokojivě, avšak žádnou jistotu nám dosavadní neurovědní výzkumy poskytnout nedovedly.