Společné sledování filmů vede ke sjednocení srdečních rytmů i mozkových vln. Tím však výhody kina oproti domácnostem nekončí

Není zážitek jako zážitek. Ve filmových recenzích se zabýváme především kvalitami samotného díla, případně si dovolujeme spekulovat, pro jakou diváckou obec je daný film nejvhodnější. Snadno přitom opomeneme okolnosti, za nichž se na filmy díváme. Řada výzkumů přitom ukazuje, že kvalitu diváckého zážitku výrazně ovlivňuje i naše prostředí. Kde a s kým bychom se tedy měli na filmy dívat?

Vědomé zpracování narativních podnětů synchronizuje srdeční frekvenci napříč jednotlivci – akademicky šroubovaný název studie z roku 2021 však přesně popisuje to, co slibuje. Narativními podněty se myslí dobře známé fráze, jež se v příbězích opakovaně vyskytují, a tak se podle nich může publikum vcelku snadno zorientovat. Když slyšíme větu „před dávnými časy v jednom dalekém království“, automaticky předpokládáme, že jsme na začátku vyprávění a že jsme se ocitli v pohádkové sféře. Podobných žánrových či vypravěčských vzorců je řada a právě jejich přítomnost v příbězích umožňuje zkušenějšímu publiku chápat situaci.

Zmíněný výzkum zjistil, že přestože se srdeční činnost každého z nás kvůli psychickým i fyzickým rozdílům liší, pozornost upřená na výrazné narativní podněty je dokáže sjednotit. Pokud se tedy různí lidé soustředí na totožné vyprávění, rytmus jejich srdce se výrazně synchronizuje. Podstatné přitom není ani tak samotné vyprávění, nýbrž vědomá pozornost – při častých vyrušeních se míra synchronizace snižuje, stejně jako u lidí trpících různými poruchami pozornosti. Tento zážitek také kladně ovlivňuje paměť: S větší pravděpodobností si vybavíme nejen ten příběh, u jehož vyprávění jsme dávali pozor, ale také ten, který jsme sledovali či poslouchali společně s druhými lidmi.

Starší výzkum z roku 2004 odhalil podobný fenomén, pouze místo srdečních rytmů se skupině diváků a divaček audiovizuálního obsahu synchronizovaly mozkové vlny. Konkrétně šlo o slavný western Hodný, zlý a ošklivý, u něhož podle očekávání nejvýrazněji působily emočně silné scény. Odezvy mozku dobrovolníků se sjednotily poměrně rychle, a to bez ohledu na předchozí znalost daného díla či osobní žánrové preference. Poutavě a profesionálně natočený materiál (což snímek Sergia Leoneho bezesporu je) tedy dokáže publikum zaujmout a následně mu předat kýžené emoce či myšlenky.

Sdílená radost je dvojnásobná radost, praví odvěké pořekadlo, a lze jej zobecnit i na další emoce. Strach u hororů, smích u komedií, napětí u dramat – všechny tyto emoce prožíváme silněji, když si je dopřejeme s přáteli u velkého plátna. Během covidové pandemie kinaři často hovořili o síle kolektivního zážitku, díky němuž bude návštěva kinosálu vždy komplexnější zkušeností nežli sledování filmu doma, a to bez ohledu na velikost obrazovky či kvalitu reproduktorů. A to je přesně ono – zážitek v kině neumocňuje pouze obří plátno a prostorový zvuk, nýbrž i přítomnost dalších lidí, s nimiž se o něj můžeme podělit.

„Reakce na sledování Sophiiny volby na vašem iPhonu pravděpodobně nebude tak silná, jako by byla v kině, a to kvůli menší obrazovce i faktu, že nesedíte v temné místnosti, kde jste odříznutí od všeho ostatního. Obecné mechanismy však fungují stejně a je jen otázkou, do jaké míry jste schopní blokovat ostatní zdroje podnětů ze svého okolí,“ přiblížil tuto úroveň ponoření se do filmového vyprávění profesor psychologie Jeffrey Zacks, který o fungování mozku při sledování filmů napsal knihu Flicker: Your Brain on Movies. Míru imerze, tedy pohroužení do uměleckého díla, tudíž určuje jeho kvalita, divácká pozornost i prostředí, v němž se zážitku oddáváme.

Psycholog James E. Cutting zaměřující se na kognitivní vědy ve své knize Movies on Our Minds popsal rozdíly mezi sledováním filmů v kině a na malé obrazovce. Tento druhý případ se netýká jen našich mobilních telefonů a počítačů, ale třeba i soukromých kabin, které sice dnes máme spojené s pornografickými obsahy v rámci tzv. peep show, ale stejný princip využíval i kinetoskop Thomase Edisona na konci 19. století (a to zdaleka nejen pro rozpohybované hanbaté obrázky).

Podle Cuttinga je naše oko uzpůsobené k tomu, aby velmi blízké zmenšeniny skutečných objektů nepovažovalo za reálné – jinými slovy, náš mozek nám při sledování filmové postavy na malé obrazovce neustále připomíná, že se jedná o iluzi, nikoli o skutečnost, čímž se míra imerze výrazně snižuje. V případě velkého plátna však tyto mechanismy nefungují, a tak je pro publikum snazší se do viděného naplno ponořit. Což navíc v případě kina umožňuje i okolní tma, navádějící diváky a divačky k tomu, aby se dívali pouze dopředu na promítaný film.

Další výzkum, tentokrát z roku 2020, se pro změnu zaměřil na napětí, jež publikum při sledování filmů může zažívat. Potvrdily se výše popsané výsledky, totiž že mozky různých lidí reagovaly na napínavé scény velmi podobně; podstatnější však je, že výsledky naměřené pomocí magnetické rezonance korelovaly s tím, co samotní diváci a divačky reportovali přímo během sledování filmu. Aktivace specifických částí mozku souvisejících s prožíváním napětí tedy neprobíhá bez vědomí jednotlivce, na jakési hluboké neurologické úrovni, nýbrž zcela v souladu s tím, jak o daném filmu přemýšlíme.

Britská studie z téhož roku dále ukázala, že srdeční rytmus se zrychloval či zpomaloval v souladu s děním na plátně, což podporuje tvrzení, že většina z nás prožívá snímky do značné míry podobně. A nejen to. „Z předchozích výzkumů víme, že když lidé vykazují synchronizované fyziologické reakce, vede to k vytváření silnějších sociálních a emocionálních vazeb,“ komentoval studii autor výzkumu, neurovědec Joseph Devlin. V rámci výzkumu byli totiž návštěvníci kina požádáni, aby před filmem i po něm ohodnotili svůj vztah k ostatním divákům a divačkám. Po zhlédnutí filmu cítila většina publika ke svým souputníkům větší blízkost – a to bez ohledu na to, jestli mezi nimi probíhala nějaká interakce. Už jen samotný sdílený zážitek sledování filmu tak zřejmě zanechal stopy.

Co z toho všeho vyplývá? Přestože leckdy máme tendenci považovat sledování filmů za pasivní činnost, zaujaté a koncentrované dívání se zaměstnává náš mozek poměrně výrazně. Při pozorném sledování si můžeme všimnout, že známé a čitelné pasáže napomáhají orientaci v příběhu, zatímco nepředvídatelné momenty nás emočně zasahují a podněcují vyšší kognitivní funkce (tedy především abstraktní myšlení).

A ačkoli ohánění se srdečními rytmy či mozkovými vlnami zní jako vzdálená vědecká hatmatilka, většiny tělesných fenoménů zachycených při měření mozku či srdce jsme si svým způsobem vědomi. Ba co víc, všechny tyto procesy jsou ještě umocněné sledováním filmů s druhými lidmi a ve vhodném prostředí, poskytujícím kýženou možnost se plně koncentrovat pouze na jednu věc.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.