Nejlepší filmy roku 2021

Tento rok pro mě znamenal spíš čtení o filmech než koukání na ně. Ať už jako editor, jehož rukama projdou všechny recenze na Kinoboxu, nebo autor vznikající knihy o utopiích jsem neměl moc nových zážitků. Typicky utopické jsou třeba disneyovka Encanto nebo poslední Matrix, ale to z nich nedělá počiny roku. Opět převládají spíš dystopie jako Duna nebo katastrofické filmy jako K zemi hleď! Obecně to byl rok odkladů a přesunů, kdy už se zdá, že kino pomalu umírá, což odskáčou staromódně dělané filmy typu Poslední souboj od Ridleyho Scotta nebo West Side Story od Stevena Spielberga – zjevně nám tu odchází jedna generace tvůrců. Tím hlavním přesunem je nejspíš definitivní vítězství VOD platforem a přechod k formátům minisérie a sérií s více sezónami (přičemž stropem se pro většinu z nich stanou tři a pro ty největší šest sezón). Výjimečně se na nich objeví samostatný silný film tradičního střihu jako Vykopávky nebo Síla psa. Nejvíc pro mě ale znamenala následující festivalová překvapení.

Nezbedný synek, postarší otec se zasádrovanou nohou, přísná ustaraná matka a starší uťápnutý syn chystající se emigrovat jedou v půjčeném autě k hranici za neznámými převaděči. Íránský zázrak, kde pod kapotou rodinné situační komedie burácí velmi palčivé drama o rodinném loučení a rozkolu, neskutečně dobře zahrané a zinscenované, na malé ploše, a přitom dlouhé trase vyprahlou krajinou.

Učitelka na gymnáziu v Bukurešti natočí domácí porno, které omylem unikne na internet. Musí tedy absolvovat ponižující třídní schůzku, kde jí nadávají rodiče. Drsná satira na rumunskou společnost, v níž je porno hlavně to, jak vypadají ulice zaplevelené reklamami a slovník lidí, kteří chtějí kázat morálku.

Překladatelka pro OSN se v době etnických čistek ve Srebrenici pokouší ochránit svou rodinu. Sofiinu volbu za ni však učiní někdo jiný. Bez explicitního zobrazení násilí, ale napínavé, drásavé a vysilující, film v ustavičném poklusu a nejistotě, o selhání Západu, bodrém balkánském machismu a ženském údělu všechno přežít.

Náctiletá ukrajinská gymnastka na soustředění ve Švýcarsku váhá, jestli se vrátit domů, kde probíhá revoluce na Majdanu a její matka novinářka je v centru dění. Vynikající sportovní drama, jež fyzicky skutečně bolí, a velmi dobré politické drama vypovídající o zmatku v duši. Totální autentičnost daná přepečlivými rešeršemi a využitím nehereček. Na režijního debutanta nevídaný výkon.

Asijská polyglotická divadelní zkouška ruské klasiky Strýček Váňa podle knihy Haruki Murakamiho, hraná s absolutní odosobněností. Ona cílená bezvýraznost stojí v kontrastu k bohatosti osudů a idejí ve hře i ve vztazích mezi herci a režisérem, jemuž je odebrána možnost řídit vlastní auto a musí vzít zavděk mladou řidičkou.

Z českých filmů bych za překvapení nebo objevy označil snímky Okupace (Michal Nohejl) a Hrana zlomu (Emil Křižka).

Holandský režisér Paul Verhoeven moc rád provokuje, na rozdíl od některých svých kolegů tak ale činí prostřednictvím nejen zábavných, ale i chytrých a promyšlených filmů. Historické drama o lásce dvou jeptišek, z nichž jedna byla možná vyvolena bohem, zpracoval svým typickým a prakticky nezaměnitelným způsobem. Benedetta je netradičním příběhem zakázané lásky, kritikou církevních a náboženských dogmat, pojednáním o moci a manipulaci, intrikářským dramatem a v neposlední řadě také věrohodně drsným obrazem novověké Evropy v době morové epidemie.

Bondovky s Danielem Craigem jsou v mnohém jiné než všechny předchozí. Jsou dějově provázanější, zemitější a celkově serióznější. A Craig je prvním představitelem agenta 007, který není nezničitelným chladnokrevným supermanem, ale komplexním hrdinou s emocemi a psychologickou hloubkou. Není čas zemřít není dokonalé a není ani nejlepší Craigovou bondovkou, rozhodně je ale v rámci této takřka revoluční éry velkolepým a úctyhodným završením, které je v některých směrech překvapivě nekompromisní a v závěru nevyhnutelně dojemné.

Sociální dokument, který si mě získal jak tématem, tak protagonistou. Ostravák Tomáš Hisem, který se z obyčejného horníka tlakem okolností rozhodl překvalifikovat na ajťáka, mě naprosto okouzlil svou bezprostředností, duševní čistotou a hlavně ochotou přijmout ránu osudu jako výzvu k tomu, aby se v životě po dlouhé době někam výrazně posunul. Obdivuhodný celovečerní debut Jindřicha Andrše navíc funguje jako regulérní filmová podívaná, která má silný námět, poutavý vývoj, skvělé scény a je plná humoru, empatie a nenuceného dojetí.

Brilantně koncipované psychologické drama o člověku trpícím stařeckou demencí. Veškeré dění sledujeme jeho perspektivou, což z filmu činí fascinující (ale také nesmírně smutnou) podívanou, v níž si – stejně jako hlavní hrdina v podání Anthonyho Hopkinse – nemůžeme být jistí absolutně ničím. Kdy a kde se právě nacházíme, s kým a o čem aktuálně mluvíme apod. Je to asi jako kdyby Christopher Nolan natočil snímek o strastech stáří v duchu svého Mementa. Za svůj výkon si Hopkins Oscara zasloužil podobně jako kdysi za Mlčení jehňátek.

Superhrdinských komiksových filmů už začíná být neúnosně mnoho. Kdyby ale aspoň polovina z nich byla v podobném duchu jako letošní Sebevražedný oddíl, byl bych patrně o dost šťastnější. Film Jamese Gunna nejenže napravil to, co se nepovedlo předchozímu snímku s totožným názvem, ale hlavně ukázal, že když vysokorozpočtový blockbuster točí kreativní autor se smyslem pro hodně černý humor a neskrývanou láskou k těžkotonážnímu braku, může být výsledkem chytrá, drsná a lehce zvrhlá zábava, která je určená sice dětem, ale primárně těm skrytým v tělech dospělých lidí, jimž už nějaká ta ukousnutá hlava nebo tělo roztržené vejpůl nezpůsobí doživotní trauma.

Byl jsem v roce 2021 nevděčný divák. Co jsem čekal, že se mi bude líbit, u mě vždy z nějakého malicherného důvodu narazilo. Nový Spider-Man mě sice potěšil hrátkami s nostalgií, ale chování hlavního hrdiny, které způsobilo veškeré problémy, mě při sledování najednou otrávilo. Poslední Bond se mi do paměti zapsal řadou scén, ale Bond sám sebe moc nepřipomínal a doteď vlastně nevím, kým byl hlavní záporák a o co mu šlo. Kdybych nicméně měl v té loňské bonboniéře vybrat několik kusů, které ve mně z různých důvodů zanechaly nejsilnější pocity (což nutně neznamená, že jde o filmy, kterým bych dal v hodnocení nejvyšší známku), byly by to následující snímky – Duna, Reminiscence, Barb a Star jedou do Vista del Mar, Liga spravedlnosti Zacka Snydera a Čističi vesmíru.

Duna je v mých očích nakonec filmem roku. Rozmáchlá, nekompromisní, přesně ten druh velkolepé podívané, která mi ukazuje nový svět způsobem, že chci vidět víc. Reminiscence je spíš skvělá povídka než vyloženě kvalitní film, ale mám slabost pro podobné osudové romance s načančanými dialogy („there’s no such thing as a happy ending. All endings are sad, especially if the story is happy“). Barb a Star je ujetá jízda téměř ve stylu Austina Powerse, jaké se dnes už moc netočí. Liga spravedlnosti Zacka Snydera je pro mě i se všemi chybami ztělesněním toho, jak si představuji zfilmované epické komiksové dílo. A Čističi vesmíru jsou nejhezčí pohádka, co jsem v roce 2021 viděl.

Pro mě tak trochu jiný blockbuster roku. Denis Villeneuve zde navázal na tempo a pojetí Blade Runnera 2049 (2017) a nabídl mimořádně opojnou výpravu světem Franka Herberta, autora knižní předlohy, kterou si nejlépe užijete na co největším plátně, v kině vybaveném kvalitním zvukem. Hans Zimmer po letech překvapil a doprovodil snímek mimořádně originální, poutavou a dynamickou hudbou (podobně jako třeba v Dunkerku). Má to jen jednu vadu na kráse, čekání na druhý film…

Čeští tvůrci v posledních letech zaujmou především dokumentární nebo animovanou tvorbou. Platí to i o roce 2021, kdy mě zaujala hned trojice dokumentárních filmů. Snímek Adély Komrzý pojednává o paliativní péči, lékařích, pacientech i jejich rodinách mimořádně citlivě, informačně obsáhle a z filmařského hlediska poutavě. Pokud má film nabídnout něco víc než pouhou podívanou, pak to Jednotka intenzivního života splňuje vrchovatou měrou.

Reportér Tomáš Etzler natáčel v čínském „Nebi“ s lidmi, kteří své životy obětují potřebným, fyzicky a mentálně nemocným. Po zhlédnutí filmu v člověku silně rezonují emoce jako marnost, bezmoc, ale také nezdolnost, oddanost a obrovský respekt ke každému lidskému životu. A vzkaz, který možná bude v podobě slov znít jako klišé, ale je velkou pravdou – štěstí člověk nenalezne lopocením se za mamonem a penězi, ale ve společnosti svých blízkých, kterým se může plně otevřít a nic před nimi nepotřebuje předstírat.

Dokument Martina Páva zaujal už během online verze festivalu Ji.hlava v roce 2020, ale do distribuce šel až letos. Observační snímek sledující aktéry zainteresované do kauzy kolem vlků na našem území vyniká důslednou nezaujatostí (na rozdíl třeba od Zákonu lásky), z čehož se o to výrazněji profilují charaktery a motivace jednotlivých postav (chovatel ovcí, starosta, ekolog, alternativní chovatelka, milovník vlků). Občas je to tragikomické, poukazuje to na složitost problému a disponuje mimořádně působivou kamerou.

69letý Jacques Audiard natočil černobílé drama s komediálními prvky pojednávající o ztracených třicátnících na okraji Paříže. A natočil to líp než většina těch, kteří v té generaci sami žijí a dobře ji znají. Novodobí „Samotáři“ zaujmou hereckými výkony, sladěným rytmem střihu a elektronické hudby a tím, že autor snímku nikoho nenálepkuje a nehodnotí, pouze předkládá situace, z kterých mnohé samovolně vyplývá. Za mě artový film roku 2021.

Podle mého názoru se jedná o nejlepší marvelovku letošního roku. Je to snímek, který si užijí jak fanoušci a fanynky všech předchozích Spider-Manů, tak i milovníci Marvelu a dobré akce. I když má přes dvě hodiny, ani na chvíli se nenudíte. Poměrně komplikovaný příběh, jenž zahrnuje spoustu postav a jejich osobních příběhů, je zároveň plný gradujícího děje, jehož chytlavost vás nepustí od začátku až do konce.

I když se tento titul nemůže chlubit vysokým hodnocením, u mě si své místo získal. Nevím, jestli je to Woodym Harrelsonem či Tomem Hardym, ale je na něm něco chytlavého. Možná za to mohou oba. Jinak nepříliš dobrý děj zachraňují jejich herecké výkony a vizuální stránka. I když budou jistě mnozí proti, podle mě si zde své místo zaslouží. Příběh tohoto slavného komiksového antihrdiny zkrátka nejde nemilovat.

Jediný horor letošního roku, jenž si mě získal na plné čáře. Snímek, jenž si pohrává s dnešním výrazným tématem nádorového onemocnění a posunul jej na úplně jinou úroveň děsu. Žena, jež trpěla nádorovým onemocněním, se ocitá zcela náhodou na místech činu sériového vraha. To by nebylo možná zase tak zajímavé, kdyby tam nebyla přesně v době činu.

Will Smith se v tomto titulu opět vyznamenal. Tentokrát se ale nedočkal pekáče buchet nýbrž bříška a šedin. Sehrál zde roli otce dvou slavných amerických tenistek Sereny a Venus Williamsových. Film popisuje jejich cestu za snem a to, jaký vliv na ně měl jejich vlastní otec a jeho nikdy nekončící motivace. Děj sice není nejsilnější, zachraňují jej ale kvalitní dialogy a gradující scény, v nichž mladé herečky ukazují své sportovní schopnosti. A samozřejmě Will Smith.

Jediný animák, který si letos získal mé srdce. Jedná se o prequel k netflixovskému seriálovému Zaklínači s Henry Cavillem v roli Geralta. Příběhem nás provází Geraltův kantor Vesemir, jenž zde vypráví svůj životní příběh a poukazuje na minulost zaklínačů. Podle mě se tento animovaný vizuál k celému původnímu příběhu od Andrzeje Sapkowského hodí mnohonásobně více.

Nenápadnému snímku režiséra Simona Stonea se podařilo něco, co se moc často nestává – překvapit a přinést kvalitní filmový zážitek. Vykopávky nabízejí tolik emocí, že se mi snímek těžko hodnotil, neboť emoce jsou velmi subjektivní a v každém z nás se mísí jinak, ale každopádně dokázal přesně to, co od filmového zážitku očekávám, tedy pobavit a přidat i něco navíc – dostat se mi pod kůži a donutit mě se zamyslet a zastavit.

Další tragický životní osud výjimečného člověka v podání skvělého Benedicta Cumberbatche, který snese srovnání s jeho Kódem Enigmy. Přes to všechno v sobě ale tento snímek nese ohromnou dávku naděje, jež souvisí s romantickou linkou filmu plnou vtipných, trapných a lehce naivních scén, jež později doplňují scenérie jako ze starých ručně malovaných pohlednic se sytými barvami a kýčovitým zátiším.

Režisérovi Jo Sung-heeovi se v Čističích vesmíru podařilo zkombinovat to, co máme na snímcích z vesmíru rádi – perfektní triky a akci doplněnou dramaticky laděnou orchestrální hudbou trošku ve stylu Johna Williamse. Smíchejte Červeného trpaslíka (posádku ztroskotanců a vzhled vesmírných lodí) se Star Wars (letecké bitvy, vizuál soubojů a orchestrální hudba), Pátým elementem (křehký element života, který musí hrdinové zachránit) a Equilibriem (nejvyšší vůdce hlásající dobro společnosti a vojáci vyhlazující ty, co se postavili proti režimu) a dostanete Čističe vesmíru.

Tato kombinace Marvelu a kung-fu filmu se mi velmi líbila. Byla neotřelá, vtipná, akční a představila nejen nového sympatického hrdinu, ale i zcela nový fantasy svět plný úžasných bytostí. Výprava a triky neměly jako vždy chybu.

Režisérská legenda Ridley Scott využívá středověké kulisy jako pohlcující jeviště, na němž se odvíjí spíše konverzační příběh ve stylu japonského Rašomona. Nadčasový snímek o znásilnění, mužské pýše a ješitnosti a ženské emancipaci v děsivé bezútěšné době je vyprávěn ze tří prolínajících se perspektiv a ústí do finále, které je emocionálně i interpretačně rozmanité a silné. Skvělý scénář od Matta Damona a Bena Afflecka, vynikající herecké výkony a přesná režie zkušeného Scotta, jenž má tímto na kontě nejlepší film roku.

Nová adaptace klasického muzikálu od Stevena Spielberga není jen zbytečným remakem šedesát let starého filmu, nýbrž životem a vypravěčskou radostí tepající poctou muzikálovému žánru. Spielberg skvěle pracuje s prolínáním žánrového a realistického vyprávění, tudíž taneční a hudební scény neslouží jen samy sobě, ale vždy zásadně posouvají příběh. Inscenace pohybu, barevné rozlišení dvou znepřátelených táborů postav, nasvícení i rozložení záběrů do hloubky prostoru nemají chybu a slavný režisér opět dokazuje, že v současnosti neexistuje lepší řemeslník na úrovni klasického hollywoodského filmu. Vše pak podtrhují skvělí herci a stále příjemné melodie.

Film s nestravitelným českým názvem kiny pouze prošuměl, ovšem své místo na seznamu si dle mého zaslouží. Wes Anderson je tvůrcem, jehož poetika, vizuální styl a epizodicky vystavěné vyprávění se film od filmu příliš nemění, ale rozhodně mají proklatě blízko k tomu, aby se o nich přemýšlelo jako o modernistickém filmovém umění. Francouzská depeše odráží Andersonovy typické postupy a nabízí energický povídkový formát, který překypuje pohybem a skládá poctu především francouzským tvůrcům jako Jacques Tati. Tři příběhy, které sepisují a vypráví redaktoři časopisu Francouzská depeše, se liší tématy, rytmem i stylem, ale motivicky se všechny doplňují a odehrávají se v úžasném světě, který nikdo jiný než Anderson vytvořit neumí. Nechybí humor a nápadité proměny vypravěče, které po publiku vyžadují neustálou a plnou pozornost.

Režisérský debut divadelního autora Floriana Zellera je dalším letošním snímkem, který mě oslnil z hlediska mimořádného a tentokráte subjektivního vyprávění. Anthony Hopkins se představuje v roli stárnoucího muže, jenž trpí Alzheimerem a není schopen si připustit, že se svět a realita v té podobě, v jaké je celý život vnímal, nenávratně rozpadají. Zeller je upnutý na stále zmatenějšího protagonistu, jenž si plete identity svých nejbližších, a vytváří frustrující prostorový labyrint, v němž hrdina bloudí a nerozeznává realitu od bludů. Hopkins získal za svůj fenomenální výkon už druhého Oscara a také díky němu disponuje Otec natolik oslovující výpovědí. Pozoruhodný film, který divadelní tradice a výrazné herectví doplňuje nápadnými filmovými postupy a hrátkami s časoprostorem. A to vše v souladu s jasně stanovenou autorskou vizí.

Přehlížená westernová novinka Paula Greengrasse s Tomem Hanksem potvrdila, že zajímaví režiséři dnes často užívají zdánlivě přežitý žánr jako kulisu pro podvratné a nepředvídatelné vyprávění. Učinila tak i Jane Campion, jejíž Sílu psa rovněž řadím k nejlepším filmům roku, ovšem Zprávy ze světa mne přeci jen okouzlily více. Greengrass zůstává víceméně věrný klasickému stylu a režíruje spíše konverzační road movie, v níž si Hanksův hrdina, objíždějící USA a roznášející novinky, bere pod svá křídla osiřelou indiánskou dívenku. Snímek je precizní v psychologii i popisu doby a prostředí Divokého západu, z jehož zastaralých rasových předsudků se titulní dvojice snaží uprchnout. Tato cesta může spočívat právě v šíření zpráv a osvěty, ale stále je trnitá, plná emocí a v Greengrassově zručné režii i napínavá a syrová.