Oranžský voják: Když se autor Hvězdné pěchoty a RoboCopa vydá mezi odbojáře druhé světové války

Student Erik Lanshof (Rutger Hauer) a jeho přátelé z univerzity v Leidenu musí stejně jako ostatní obyvatelé Holandska čelit realitě druhé světové války. Jejich země je okupována nacisty a tak se musí každý rozhodnout, jak se k nastalé situaci postaví. Erik a část jeho přátel se přidají k domácímu odboji...

Populárního holandského provokatéra Paula Verhoevena už mnoho let řadím mezi své vůbec nejoblíbenější filmové režiséry. Dodnes jsem od něj neviděl film, který by se mi nelíbil (a to jsem zhlédl už téměř všechny). Jeho nejlepší díla (Základní instinkt, Total Recall, Hvězdná pěchota, Černá kniha) regulérně miluju, a i jeho objektivně slabší kousky (Showgirls, Muž bez stínu) mě vždy dokázaly něčím výrazně zaujmout.

Verhoeven má nepochybně kvůli svému svéráznému rukopisu fanoušků (po zásluze) hodně, mnoho z nich však důkladně zná (a obdivuje) především jeho hollywoodskou tvorbu, zatímco tu ranou, holandskou, má dobře "nastudovanou" pouze zlomek režisérových přiznivců. To osobně považuju za velkou škodu, neboť i ta má zvídavým divakům hodně co nabídnout a osobitý styl svého tvůrce rozhodně také nezapře. Verhoeven je z určitého úhlu pohledu tak trochu holandským Milošem Formanem - nejprve natáčel velmi dobré snímky ve své domovině (jeho teprve druhý celovečerní film Turks Fruit dokonce vyhrál anketu o nejlepší holandský film století), pak odešel do Hollywoodu a tam natočil několik možná ještě lepších (rozhodně však známějších, komerčnějších, nákladnějších a úspěšnějších) filmů a udělal si tak jméno po celém světě.

Oranžský voják je Verhoevenův čtvrtý a z hlediska předhollywoodské holandské tvorby produkčně nejambicióznější film. Současně je i jeho vůbec nejdelší (necelých 150 minut), ale bohužel také asi i nejobyčejnější, respektive nejméně "verhoevenovský". Ne snad, že by to byla přímo výtka, ale pro mě z toho jisté zklamání vyplývá. Pokud si však na mistrově nezaměnitelném smyslu pro drsný černý humor, říznou satiru, velmi brutální násilí nebo znepokojivé, popřípadě vyloženě úchylné či nechutné výjevy nikterak neujíždíte, pravděpodobně budete s Oranžským vojákem hodně spokojeni.

On totiž jinak vlastně v ničem neselhává. Má dobrou zápletku, schopné herce (hlavně Hauera a Jeroena Krabbého), navzdory značné délce po celou dobu neztrácí tempo (Verhoeven jako vypravěč nudit nedokáže snad ani kdyby chtěl), děj se neustále (a přitom přehledně) vyvíjí, vysoký rozpočet (ve své době šlo o nejdražší nizozemský snímek vůbec) je na výpravě filmu vidět (velkolepé válečné scény zde nejsou, ale celkově je snímek hodně akční) atd. S výjimkou poněkud (příliš) rychle odbytého a nezvykle jednoznačně vyznívajícího závěru opravdu nelze ani tomuto režisérovu dílu (minimálně z řemeslného hlediska) skoro nic vytknout. Ale jen dokud ho nezačněme s něčím srovnávat...

A to třeba právě s mnohem pozdější Černou knihou (jež přitom Verhoeven natočil také v Holandsku, po návratu z Hollywoodu), protože to se zkrátka vyloženě nabízí. Verhoeven jakožto výjimečný filmař má tu nevýhodu, že je konkurentem sám sobě, a to nejen proto, že v průběhu let natočil dva epické snímky s téměř identickým tématem. Zatímco u recenzovaného titulu ještě nebyl tak zkušený a zřejmě se musel v některých ohledech držet kapku na uzdě, při natáčení Černé knihy byl zjevně (stále) na vrcholu sil a do filmu dostal tolik "sebe", kolik jen šlo - tj. nejen spoustu ostrých dějových zvratů (ty najdeme i zde), ale hlavně množství vskutku skvěle natočených a opravdu působivých scén (duet s vrahem rodiny, "koupel" ve fekáliích), které se snadno zaryjí do paměti, a pořádnou porci kontroverzní subverze (neukazovat všechny Němce jen jako odporné hajzly a naopak se nebát i "hodné" spojence vylíčit nejen jako bezchybné spasitele).

Polemizování a nejednoznačné zobrazování dobra a zla sice nepochybně najdeme i zde (hlavně v případě linie se zrádcem odboje a Erikovým přítelem Alexem), ale bohužel této vděčné a potenciálně výživné rovině není věnováno dost prostoru na to, aby měla na diváka správný (tj. hlubší) emocionální účinek, jehož se autorovi v novějším titulu podařilo dosáhnout zcela brilantně. A i celkově se dá říct, že o druhé světové válce (o pohledu na ni, jejích hrůzách, důsledcích apod.) existuje spousta lepších a zajímavějších filmových počinů, než je tento...

I tak ale raději ještě jednou zdůrazním, že Oranžský voják rozhodně je dobrý film, jenž navíc kupodivu za těch víc jak 40 let od svého vzniku skoro vůbec nezestárnul. Jen je to holt takový "Verhoeven light".

Hodnocení: 65%