Jak se nám to mohlo stát!? Moravák Polívka a Pražák Donutil objevují rodokmen v milé taškařici

Režisér a scenárista Petr Zahrádka vychází z francouzského originálu Cocorico, v němž se nad výsledky genetických testů minulý rok vztekal Christian Clavier. Není to poprvé, co Češi promptně transformují konceptuální zahraniční komedii – vzpomeňme třeba na italskou dramedii Naprostí cizinci z roku 2016, která už byla poctěna mnoha lokálními předělávkami včetně tuzemského hitu Známí neznámí.

Naše národní identita je pro Zahrádkův pátý celovečerák pro kina klíčová, ačkoli jádro zápletky naznačuje velmi univerzální téma. Do honosné moravské vily uprostřed rozlehlé honitby se sjíždí rodina Nováků včetně otce Josefa (Donutil), mamky Lucie (Eva Leinweberová Nosálková) a syna Františka (Filip František Červenka), jenž nedávno požádal o ruku svou lásku Alici (Simona Lewandowská). Její otec Cimburk-Kolovratník (Polívka) pochází z tradičního aristokratického rodu, na čemž si vysoce zakládá – o vznešeném původu nepochybuje ani jeho manželka Kateřina (Jitka Čvančarová), která zkrátka cítí v kostech, že má předky z toskánské oblasti, samozřejmě slavné operní pěvce.

Odtud by scénář mohl rozvíjet generační a také třídní souboj se zásadním výchozím předsudkem, totiž že nevěsta se v tomto případě přece nemůže snížit ke sňatku s podřadným synem prodavače aut. Josef je hrdým pražským vlastencem, jaksi automaticky vyzdvihujícím tuzemskou škodovku (patřící německému konsorciu) – o svůj původ se nestará, přesvědčení o ryzím češství mu nikdo nemůže vyvrátit. Tady ovšem nejsme v situaci Hádej, kdo přijde na večeři, kde by se rodina nevěsty nemohla smířit s partnerem jiné, „podřadnější“ rasy.

Základním argumentem selské logiky příběhu se sice také stává věčně neotřepané klišé „všichni jsme přece lidi“, ale ocitáme se v područí bláznivé české komedie, kde se rozdíly smazávají naopak co nejšílenější diferenciací. Testy DNA tedy u večerní sklenky, kdy už Cimburk Josefovi stačil vyjmenovat celé mužské pokolení předků a velmi otevřeně naznačit nevhodnost vztahu jejich potomků, každému ze čtyř rodičů přiklepnou co nejabsurdnější krev. Namísto pyšného Moraváka s nejlepší domácí pálenkou (zkrátka Bolka Polívky) a nevrlého Pražáka, jenž si v devadesátkách restauroval koupelnu a nenávidí vše německé, tak vedle sebe náhle sedí poloviční Němec, příbuzná anglické královské rodiny, Romka a částečný Cherokee.

Konverzační komedie o lpění na tradicích i jejich strnulém vytváření se rychle přehoupne do alegorické frašky, kdy se čerstvě zasnoubení (a jediní racionální a progresivně smýšlející) snoubenci zcela upozadí. Křížovým střihem se posléze neustále přepíná mezi bláznivě reagujícími rodiči, kteří berou nově zjištěnou identitu jediným způsobem, jaký filmová taškařice dovoluje, tedy doslovně a názorně. Dřívější nepřítel všeho německého si tak náhle v bavorském stejnokroji doma užívá Oktoberfest, zatímco jeho žena v obýváku si s účesem na Alžbětu nalévá čaj o páté.

Vyprávění se tříští do humorných převlekových epizodek bez pádné gradace, ale zato se zvláštním paradoxem. I když Zahrádka očividně paroduje všechno, co rodiče zprvu reprezentují a vyjadřují, následně si dost stereotypně střílí i ze všeho, čím se mají kulturně a sociálně polepšovat. Čvančarová se učí romský slang a první pilovanou frází je pochopitelně „Nemám prachy“, Polívka v deliriu jede pobít bledé tváře do westernového městečka a Donutil si vypěstuje hitlerovský knír. Český humor, no.

Musíme se smířit s tím, že intelektuální kapacita potenciálně hodnotné zápletky nikdy ani náznakem neopustí teritorium lehké komedie pro všechny. Jestli si někdo po projekci vzpomene, že Alice otci vytýká naprostou absenci emancipačního smýšlení a poukáže na jeho středověký machismus, vyhrává bludišťáka. Tradice jsou v téhle společnosti zkrátka k smíchu a jejich nevyhnutelná rodová propletenost, na úrovni rodokmenu zde charakterizovaná „shnilou větví“, je posílá úplně k šípku. Žijeme v jednadvacátém století přece, tak pojďme novorozeně pokřtít čtyřmi jmény ze čtyř různých lingvistických kultur.

Jako situační a zčásti konverzační komedie ale film nezasluhuje ani zaklít cikánským zaříkadlem či proklát tomahawkem. Polívka s Donutilem se čtvrtstoletí po Pelíškách pořád skvěle doplňují, a přestože výkon prvního nabírá vysoce estrádní kurz, jeho kolega pronáší mrzoutské, potměšilé i zcela výsměšné repliky s neochvějným timingem (a nemusí u toho už šišlat jako zamlada). Také Čvančarová a Leinweberová svým charakterům vládnou pevnou rukou, a přestože jsme v absurdistánu, obě to ustojí vznešeně až královsky.

Zahrádka jako režisér také nic nekazí, když už se nebavíme o haprujícím rytmu druhé poloviny, kdy se situace víceméně opakují a jen se čeká na zřejmé vyústění. Humor se pokouší zesilovat pomocí zvuku, převážně pak toho nediegetického, jímž podbarvuje různé vysmívané a karikované kulturní pózy a reference. Sto minut tak v kině strávíte celkem příjemně, jestliže náhodou neočekáváte, že po jednoznačném traileru dostanete oduševnělý zážitek. Jak začíná ten vtip? „To se jednou ve snobském obýváku sejdou Němec, vévodkyně, indián a cikánka…“ No a jeho pointa určitě mohla být mnohem vulgárnější a pitomější než tahle nevinná a dobře míněná zábava.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých komedií poslední dekády.