„Českým filmům jsou vytýkány chyby, které kritikům na jejich amerických ekvivalentech nevadí,“ věří režisér Prezidentky

Rudolf Havlík netočí filmy ještě ani deset let, přesto jich stihl už sedm. Jen v roce 2022 mají premiéru tři! Po čem muži touží 2 a Prezidentku doplní ještě Ostrov natočený v Thajsku.

Tyto tři filmy poměrně dobře reprezentují jeho záběr – mainstreamové romantické komedie s inklinací k exotickému prostředí. Havlík se totiž nejprve prosadil jako blogger mapující své zážitky z cest. V Minutě věčnosti z loňského roku natočené na Islandu pak Havlík představil svou méně komerční stránku a v Bábovkách zase ambici vyzkoušet vypravěčsky komplexnější podívanou.

Přesto jde o tvůrce, který není zrovna „kamarád“ s kritiky. Nebo spíš kritici nejsou kamarádi s ním, protože samotný Havlík volí spíš distanc než konfrontaci. Je mu vytýkána práce se společenskými i filmařskými stereotypy a tvorba snímků, které jen připomínají něco, co už někdo jiný udělal lépe.

Je však nepochybné, že jde o důležitého českého filmaře, který několikrát dokázal zaujmout publikum, což je nakonec cíl mainstreamového filmu. Z rozhovoru, který jsme vedli, je jistě poznat odlišný úhel pohledu, snad mu to ale přidává na podnětnosti.

Jak vás napadlo natočit Prezidentku?
„Vymysleli jsme ji už před sedmi lety, když se na Slovensku objevila paní Čaputová. Chtěli jsme navázat na poetiku Pohádek pro Emmu, kde jsem taky měl Ondru Vetchého a Aňu Geislerovou. Cílem bylo udělat příjemný romantický film s tou jednou zvláštností, že v jeho středu bude prezidentka země. Myslím, že čistě romantické filmy se dnes už moc často netočí, což mě mrzí. Rád si je připomínám.“

Musela být hrdinkou prezidentka? Uchylujete se k mnoha neuvěřitelným krokům, jako že Ondřej Vetchý randí s hlavou státu, aniž by ji poznal. Co kdyby to byla třeba ředitelka nějaké nadnárodní korporace?
„To by prostě nemělo stejné kouzlo. Musíme si na rovinu říct, že to je pohádka. Věci v ní nejsou jako ve skutečnosti, ale jak se sluší žánrovému filmu. Ta postava mohla být čímkoliv, aby příběh fungoval skoro stejně, ale prezidentka tomu dodává přece jenom na zvláštnosti, ta funkce s sebou nese specifickou tíhu.
Nedělám to z politických důvodů, politika mě nezajímá. Žijeme ale v době, kdy je na Hradě člověk, který si nezaslouží velkou dávku respektu. Můžeme se tedy pokusit alespoň formou fiktivního příběhu ukázat očištěný prezidentský úřad, jehož nositelku jde respektovat.“

To rozhodně zní jako politika!
„Ano, ale jen na téhle zcela nejočividnější rovině, kdy ukazuju, jak si představuju reprezentativní a slušnou osobu, která nedělá ostudu. Z toho filmu to má navíc vyplývat přirozeně, nikdo o tom nemluví a nikomu se tu nic nenutí. Pro diváky, kteří se o takové věci nestarají, to tam vůbec nemusí existovat. Během psaní jsme zkoušeli i silnější politické linky, ale došlo nám, že příběh má fungovat i za deset let, takže řešit konkrétní konflikty, které nepatří k základní romantické lince, by bylo jedině na škodu.
Má to být film o dospělých lidech, kteří se chovají jako děti. Protože když je člověk schopný se po čtyřicítce znova zamilovat, chová se najednou stejně, jako když mu bylo devatenáct. To mě na tom filmu nejvíc zajímalo – vztah Ondry a Ani, jejich nádherně naivní žánrová chemie.“

Jistě mají sami o sobě chemii, jsou to dobří herci, ale celý konflikt mezi nimi… Nemohl jsem si například vysvětlit, proč se postava paní Geislerové chová, jako by složila slib cudnosti a něco jí bránilo s Vetchým být. Chápu zdrženlivost, ale když překročí určitou hranu, působí divně...
„U bohatých mocných lidí a obecně u politiků jsou nové vztahy vždycky problém, to je sám o sobě fakt. Rozvádím ho způsobem patřičným pro romantický film. Takže ano, je to přehnané, není to realistické, ale tak to má být! V amerických filmech se postavy chovají se stejnou měrou nesmyslnosti, když se nad tím zamyslíte. Ale zamýšlí se málokdo. Mám pocit, že u nás existuje tak trochu dvojí metr – české filmy se z nějakého důvodu soudí mnohem přísněji, odmítá se u nich brát v potaz žánr a rovina filmové nadsázky. Když mi ale jmenujete jakýkoliv váš oblíbený film, já v něm budu moct vyjmenovat objektivní nesmysly a vady v logice či chování hrdinů. Vybírat si jako odstrašující případ zrovna Prezidentku je podle mě pitomost.“

Řekl bych, že vstřícnost vzniká tím, jak každý film někam směruje divákovu pozornost. A to, k čemu ji směruje, je vystavováno kritice, kdežto v jiných aspektech může docházet k „chybám“. V Prezidentce ale není mnoho jiného než ústřední vztah dvou hrdinů, je tedy nevyhnutelné věnovat mu pozornost a přemýšlet, jestli pro nás funguje.
„Souhlasím s tím, že každý film určuje svá pravidla. Rozdíl mezi námi je tedy asi ten, že já opravdu věřím, že Prezidentka si určuje pravidla tak, aby byla vnímána jako romantický film existující v silné nadsázce, kde se postavy nemusí chovat podle pevných zákonů logiky. Důvod, proč spolu hrdinové nejsou, má základ v objektivní realitě, ta je pak pro potřeby diváckého zážitku zveličena.
Neusiluju o realismus. Nedělám Kdyby radši hořelo, což je film, který si nějak musí hrát s psychologií. Já takhle netočím a nemyslím si, že to ve filmech, jako jsou mé, má místo. Musím napsat chytlavé charaktery a nechat je souhrou různých náhod a nedopatření prožít romantický příběh. U mě Aňa bydlí přímo na Pražském hradě, což je nesmysl, nicméně vypadá dobře, když v noci sestupuje ‚do podhradí‘, kde najde Ondřeje. Na takové rovině logiky se pohybuje celý film.“

Jaký je váš vztah k dělení filmu na mainstream a art? Zdá se, že toto dělení kinematografie nebylo nikdy tak ostré jako v současnosti.
„Točím mainstream, vždycky jsem ho chtěl dělat a dělám ho rád. Užívám si ale i artové filmy, strašně jim fandím a mrzí mě, že v Česku vzniká jen málo věcí, které se dostanou ven. Neumím si to vysvětlit – když si pustím polský nebo francouzský artový film, můžu se nadšením zbláznit, ale u nás se mi to zpravidla nestává. V posledních deseti letech, co sám točím, ale vidím pozitivní posun. Objevuje se spousta talentovaných mladých lidí, takže doufám, že to někdo konečně prostřelí a tu díru do světa udělá.
Já po festivalech moc nejezdím, i když zrovna teď s Minutou věčnosti některé akce objíždíme. Určitě je skvělé vidět, když nějaký film tímto způsobem zabere na zahraniční publikum, které ho vnímá z úplně jiného úhlu pohledu. Většina mých filmů ale na takové cestování není dělaná, mainstreamové komedie a romantické filmy vznikají v každé zemi pro místní publikum. Není mnoho důvodů je vyvážet, každá má vlastní.“

Tahle navázanost mainstreamu na lokální trh vás jako člověka s vášní pro cestování netrápí?
„Vůbec ne, nikdy jsem neměl ambici točit třeba pro Američany. Natočit pro české diváky mainstreamový film v zahraničí mi úplně vyhovuje – zrovna teď jsme dotočili v Thajsku, což byl skvělý zážitek. Můžu říct, že mě moje práce právě tak, jak ji dělám teď, plně uspokojuje. Samozřejmě se chci nějak posouvat a zlepšovat v rámci toho, co mi přijde důležité. Ale jsem spokojený, kde jsem.“

Jak důležitý je pro vás úspěch u publika?
„Pro každého mainstreamového filmaře je důležité, aby se na jeho filmy chodilo, všechny své filmy jsem ale natočil z vlastního zájmu. Jen jsem musel vybírat tak, aby se ten zájem střetl se zájmem publika. Mám náměty na stovky artových filmů, které bych realizoval s velkou radostí, když je ale konzultujeme, dojdeme k tomu, že by skončily bez diváků. A když si můžu vybrat ze dvou věcí, co mě zajímají, vyberu spíš tu diváckou. Dnes je to důležitější než kdy dřív, po pandemii už proletěly kiny snad desítky českých filmů bez povšimnutí, na každém z nás leží obrovský tlak.
Nevím, co bych dělal na místě lidí, kteří končí bez publika, to by bylo hrozné. Protože nejsem člověk, který točí na základě grantů a státních příspěvků, musím být schopný zaručit producentům komerční zájem, jen tehdy si můžu sehnat rozpočet. Jsem ale rád, že za deset let, co točím, začalo být díky technologickému pokroku snadnější realizovat některé náměty, které by dřív byly moc drahé. Moje možnosti točit jsou dnes přese všechno širší, než byly.“

Jak by vás kariérně ohrozil propadák?
„Na Minutu věčnosti nikdo nepřišel. Jde o pomalý, vlastně artový film natočený na Islandu, který premiéroval současně s Jamesem Bondem. A jedeme dál! Ale samozřejmě – v dnešní době se může stát cokoliv ze dne na den. U Minuty věčnosti se velké davy nečekaly, ale kdyby nikdo nepřišel na film, který je koncipovaný jako komerční hit, bylo by to pro nás méně příjemné. Možná pokud bude Prezidentka propadák, časem se mi to vrátí, v tuhle chvíli mám ale práci nasmlouvanou na pět let dopředu.
Na filmu ale nelpím, uměl bych se uživit i jinak, a kdyby mi někdy přestalo přát štěstí, jak mi přálo doteď, tak se o sebe dokážu postarat.“

Jak jste se vlastně k filmu dostal? Nejste absolvent filmové školy.
„To sice ne, ale odmala jsem k filmům směřoval. Kreslil jsem si komiksy, hrál si s kamerou. A když jsem byl starší a začal internet, založil jsem si na iDnesu blog o sobě, své práci a hlavně o cestování. Dočkal jsem se docela velké popularity, vedlo to ke knihám a nabídce napsat scénář. Točení filmů se tedy výrazně zlevňovalo a stálo za to si to zkusit, tak jsem skončil jako režisér. Vzniklo Zejtra napořád.
Jeden z mých zájmů je navrátit se k fyzickému a situačnímu humoru. České komedie se začaly soustředit skoro výhradně na verbální humor, na přeříkávání vtipů, což je problém, protože ne každý na to má. Když se podíváme na de Funèse nebo Belmonda, pochopíme, jak důležitý je jejich pohyb prostorem a danou situací a schopnost filmařů to zabrat. Má velká motivace je tedy vrátit do českého filmu tuhle bohatost.“

Jak pevně držíte otěže? Jak moc dáte na kameramana, střihače, herce?
„Držím je extrémně pevně. Nesu zodpovědnost za výsledek, jako první je vidět moje jméno, musím si tedy být jistý vším. Dohlížím na vše od plakátu po závěrečné titulky. Miluju každý aspekt té práce a chci u něj být. Na druhou stranu ale pracuju s týmem talentovaných lidí, kterým dám rád prostor k vyjádření.“

Festivalové filmy si procházejí řadou dramaturgických posudků, workshopů, každá podpora je založená na přísné kontrole a konzultaci. Jak je tomu u mainstreamového filmu? Jak výrazný je dramaturgický proces?
„Rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří realizují první draft scénáře, a takoví u nás bohužel někdy jsou. Pak se to odrazí v nízké divácké spokojenosti, protože ať je film lehký, nebo těžký, tvůrci o něm vždycky musí hodně přemýšlet. Verzí scénáře máme tedy opravdu moc. Dramaturgů je snad až příliš, řekl bych. A ne vždy bych za jejich odbornost dal ruku do ohně. Když má komedii posuzovat člověk bez smyslu pro humor, dostáváme se často do slepé uličky.
Samozřejmě, že když máte nějaký nápad, kterým jste si v textu jistý na sto procent, v realitě se dostanete třeba na osmdesát. Čelíte zásahům producentů a sponzorů, které jsou z jejich hlediska nutné, ale trochu se vám autorsky staví do cesty. Komerční film je o schopnosti najít v takovou chvíli kompromis.“

Ptám se proto, že zrovna v Prezidentce jsou celkem viditelné „dramaturgické podivnosti“. Na začátku se objeví motiv se ztracenou „popelkovskou“ botou, který z filmu okamžitě zmizí. Postava bodyguardky se jeví jako stěžejní, i ta se ale v půlce stopáže ztrácí.
„Máte pravdu, to není ideální. Sebelepší plán se bohužel někdy střetne s realitou a Prezidentka, jako většina filmů, musela během natáčení udělat nějaké ústupky. Z různých důvodů se tedy nenatočily některé plánované scény, které by vyprávění udělaly pevnějším a ucelenějším. Za výsledkem si ale pořád stojím.“

Jaký je váš vztah s filmovou kritikou?
„Takřka neexistující. Vím ostatně, že úspěch nebo neúspěch mého filmu prakticky neovlivní. Když se pak chci dozvědět něco nového, často je užitečnější pročítat komentáře na ČSFD. Ve většině z nich toho moc nenajdu, ale jednou za čas se objeví postřeh, který má smysl vzít v potaz, protože přichází od mého publika, které ten film přijímá tak, jak je míněný. Nedělám to ale zase tak často, člověk se nemůže obklopovat negativitou, která ho nemá kam posunout a co mu dát. Negativita na internetu bohužel vždycky převažuje.
A abych si pročítal recenze novinářů? Ruku na srdce, jejich odbornost u nás není kdovíjaká, takže bych se z velké většiny setkal jen s nekonkrétní a nespecifickou příkrostí, která mi stejně k ničemu nebude. Víte stejně dobře jako já, že nečtením kritiky nepřicházím o bůhvíjak užitečné rady a detailní analýzy. Ale tím nechci nikomu nadávat ani ho zatracovat – kritiky respektuju, jen mě prostě osobně moc nezajímají.“

A co si myslíte o těch základních výtkách vůči vaší tvorbě? Třeba že je založená na stereotypech?
„Vracíme se k tomu, že je tu českému romantickému filmu vytýkáno něco, co by nikoho nenapadlo vytýkat jeho americkému protějšku. Komedie je žánr založený na vtipech a vtipy jsou v mnoha ohledech zpodobněním povědomých věcí, které nám připadají vtipné – a ty nabírají často podobu stereotypů. Bez možnosti zobrazovat stereotypy může stěží existovat komedie. Komedie není život, není to realita, není to vyjádření ke společnosti, je to prostě zábava. přeříkávání univerzálních vtipů. Nejsou stereotypy v Notting Hillu a Na hromnice o den více?
Publikum se nejvíc zasměje tomu, když uslyší ‚hovno“. Ale to já nedělám, to mi už přijde přes čáru. Chápu ale, že lidé se smějí tomu, co jim je povědomé, a umím s tím pracovat.“

Na konec důležitá věc. Ve filmu je pes Ondřeje Vetchého, že ano? Byla to jeho podmínka, že chce hrát jen s ním?
„Byl to můj nápad, Bíba je skvěle vycvičená, Ondru poslouchá a je zvyklá na štáb, tak by se těžko sehnal lepší pes. Film navíc psa potřebuje, dává hrdinovi možnost srážet se náhodou s Aňou během venčení. Bíba už nám hrála v Emě, tak jsem se Ondry neváhal zeptat, a on byl taky rád. Ani nevím, jestli dostala honorář.“