Králové Šumavy jsou důstojným portrétem Josefa Hasila. Ukazují odvrácenou tvář hrdinství

Od narození Josefa Hasila letos uplynulo 100 let, a tak snad není ani vhodnější doba, kdy si připomenout jeho hrdinské činy, které ovšem i po letech vzbuzují u některých lidí velké diskuse a vášně. Bývalý československý pohraničník si roku 1948 uvědomil, že komunistického režimu už sloužit nechce, a tak místo toho pomáhal lidem přecházet skrz Šumavu přes hranice. I přesto, že byl nakonec dopaden, z vězení uprchl a na počátku 50. let se přidal se k předchůdkyni americké tajné služby CIA, aby nadále pomáhal lidem dostávat se do Německa. Nakonec se usadil v USA a do své domoviny už se nastálo nikdy nevrátil. Od jeho smrti letos uplynulo pět.

Tvůrcům Králům Šumavy se ovšem povedlo natočit něco více, než jen obyčejný dokumentární portrét plný „mluvících hlav.“ Irský režisér Kris Kelly totiž dodává svým stylem potřebný vnější vhled, jehož názorově zabarvení čeští tvůrci už prakticky nemohou být schopni, a okořeňuje téma několika svěžími prvky v čele s částečným vyprávěním prostřednictvím rotoskopické animace. Zároveň se ovšem nezaměřuje jen na osobu Josefa Hasila, ale také na jeho blízké a další jedince, kteří s ním spolupracovali, nebo na ně měly jeho činy osudový vliv. Velkým motivem je tu také otázka zmiňovaného hrdinství a nečekaných následků, jež mohou takové činy přinést.

Hasil totiž o sobě během rozhovoru, který dokumentaristé pořídili těsně před jeho smrtí, nemluví jako o hrdinovi. Toto označení takřka odmítá a také Kelly se na události odmítá dívat černobíle. Král Šumavy totiž po svém odchodu za sebou zanechal svou rodinu, která byla po jeho činech perzekuovaná a její členové skončili ve vězení a někdy bohužel i hůře. A sám Hasil si musel při střetu s komunistickými složkami ušpinit ruce. I když je tedy snímek stále poctou Hasilovi i jeho blízkým, Kelly se nebojí komplexnějšího pojetí, kdy zejména hovory jeho příbuzných z Česka dávají celému příběhu dostatečnou hloubku a ukazují stinnou stránku tehdejších událostí.

Kellymu se všechny tyto motivy naštěstí daří propojit do funkčního a divácky atraktivního celku, kde má každý úhel pohledu i vypravěčský postup své jasné místo. Tradičních „mluvících hlav“ tu naštěstí není mnoho, naopak takřka každý ze zpovídaných tu má své jasné dramaturgické či příběhové místo. Vyprávění paní Vlasty, která se počítá mezi Hasilem převedené uprchlíky a momentálně žije v Kanadě, dává událostem patřičnou emocionální rovinu, která se ještě umocní po jejím setkáním se samotným Králem Šumavy. Právě jeho povídání nabízí ty nejsilnější momenty filmu a předkládá i několik témat k zamyšlení. Zpovídaní z Česka naopak dodávají onu komplexnější a celistvější rovinu příběhu.

Až nečekaně dobře a přirozeně zde funguje animovaná část, která dokresluje vyprávění účastníků, ale zároveň nádherným způsobem znázorňuje poetiku a atmosféru šumavské krajiny. Do celku pak tyto pasáže skvěle zapadnou a dávají snímku patřičné kouzlo, které ještě dokresluje soundtrack od hollywoodského skladatele Davida Holmese. Díky tomu má pohled do československé historie patřičně zahraniční parametry a potenciál k tomu, aby tento příběh rezonoval i za našimi kopečky.

Kellyho zahraniční vhled se tedy vydařil a silná látka se dočkala patřičně důstojného zpracování. Škoda, že má režie místy jistý problém s tempem, kamera mimo animované sekvence působí někdy strnule či příliš tradičně a tvůrci se možná nechávají až moc unést svým stylem. I přesto jsou však Králové Šumavy jedním z nejvýraznějších tuzemských dokumentů roku, jehož ambice oslovit zahraniční publikum by nemusely být úplně liché.

Podívejte se také na žebříček nejlepších dokumentů podle databáze Kinoboxu.