„Josef Hasil nechtěl být viděn jako hrdina,“ tvrdí režisér filmu Králové Šumavy

Ten příběh se ke mně dostal skrze českého producenta Vratislava Šlajera. Jsem rodák z Belfastu, v Irsku byly historicky a dlouhodobě vážné problémy – násilí, války, nenávist, konflikty. Já se identifikuji se Severním Irskem, a to je občas velmi obtížná pozice. Naše země byla v minulosti rozdělena, ta hranice ale defacto neexistuje – nemáme tam sice žádnou fyzickou hranici, ale kulturní ano. Aspekty hranic a jejich významu jsou pro mě velmi důležité a jsou mi blízké.

Jasně.  Ať je to typ lidí, typ hrdinů – kladných i těch záporných, ale i typ cest, které musejí lidé překonat a ujít, aby vyšlapali cestu dalším a nastavili pozitivní příklad, změnili pravidla hry a postavili se těm, co je utlačují, nebo zkrátka těm, kteří nemají dobré úmysly. Postupně jsem příběh Hasila začal velmi dobře chápat. Ať jde o irské či české hrdiny, vždy jsou to lidé z masa a kostí. Nejsou to superhrdinové, jsou to obyčejní lidé s dávkou odvahy a své hrdinské činy konají jen tak „mimochodem“. To jsem pozoroval v obou zemích – u vás i u nás, i když jsme geograficky daleko od sebe.

Rozhodně nechtěl být viděn jako hrdina, což mi bylo sympatické. Nechtěl být zaznamenán jako někdo speciální. Ale to se týká i Vlasty (ženy, kterou Josef Hasil převedl bezpečně přes hranice) – oba si ve filmu kladou otázku, co je vlastně hrdinství, co to v praxi znamená. Zároveň ale s natáčením souhlasili a s účinkováním ve filmu neměli žádný problém. Jen nechtěli své zásluhy a zkušenosti nijak zveličovat. Byli a jsou to zkrátka velmi upřímní, skromní a krásní lidé. A takový byl i sám Hasil. Říkal jsem si pocitově, že by to mohl být klidně můj příbuzný, někdo, koho znám. A doufám, že to bude znát i z filmu. A tím se zároveň dostávám k tomu, proč se film jmenuje Králové Šumavy – vzdává hold mnoha hrdinům, mnoha lidem. Přestože Hasil je tím „králem,“ hodně lidí kolem něj muselo kvůli jeho činnosti mnoho obětovat a projevit neuvěřitelnou dávku statečnosti.

Myslím si, že lidé jeho formátu takto neuvažují, nevidí ten celek, přemýšlejí v intencích okamžiku. Pro Hasila bylo důležité, jak je převést bezpečně přes hranice. Nešlo o nějaké obrovské strategie, ale právě v tom byl ten lidský aspekt a také ohromná síla. To, jakým způsobem byla pronásledovaná a vězněna jeho rodina mě samotného hodně překvapilo. S něčím takovým šlo jen těžko počítat nebo si to vůbec představovat.

Moje vášeň je evropský artový film. Kdybych mohl artové filmy točit každý den, bylo by to úžasné, aktuálně pracuji na dvou. Miluji také žánr animace. Za loňský film A Wind and the Shadow jsem letos získal cenu IFTA a Best Irish Short Film, kterých si moc vážím. Vždycky si však říkám: „Tohle je ale opravdu můj poslední animovaný film!“ Myslím si, že moje další projekty teď budou čistě hrané. I když určitě se surrealistickým nádechem, k čemuž využiji zase své schopnosti animace. Takže budou animované? Možná trochu, ale opravdu naposledy! A ohledně žánrů – jejich dělení není pro mě jako filmaře důležité. Pracuji jak s reálnými herci a prostředím, tak s animací. Animace může leckteré situace vystihnout lépe než dokumentární záběr nebo herec, to je i případ tohoto filmu. Jen šlo o to vystihnout správné momenty, kdy animaci použít. Výsledek je diskusí i se střihačkou filmu Annou Ryndovou.

Nechci, aby to z úst člověka, co se pohybuje mezi žánry, vyznělo jako klišé, ale miluji vizualitu a dílo Jana Švankmajera.  A konkrétní film, který mě velmi ovlivnil, je shodou okolností právě z dílny producenta Vratislava Šlajera – Pouta. Ten film je neuvěřitelný, je to cesta. Do toho filmu jsem se zamiloval hned napoprvé a věděl jsem, že s těmito lidmi chci pracovat. Kameramanem byl Jaromír Kačer, stejně jako u Králů Šumavy. Je to pro mě obrovská radost.

Čekání na premiéru Králů Šumavy si můžete zpříjemnit některým z nejlepších českých dokumentů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox, Artcam Films