Adikts vás strhnou do rauše plného sexu a zadostiučinění. Počítejte s vedlejšími účinky

Studovat adiktologii je běžně celkem rutina, to by se na ní ale nesměl objevit věčný student a feťák Max (Petr Uhlík), jenž celý ročník strhne do svého světa. Ne však pomocí slušného českého pervitinu, ale experimentálních drog ukradených ze školní laboratoře.

Jediná dávka z vás mávnutím proutku udělá to, co chcete. Nesmělí lidé jako Robin (Tadeáš Moravec) si začnou věřit, chladní jako Ema (Kristýna Jedličková) v sobě najdou vřelost, slaboši jako Mell (Luciana Tomášová) se za sebe najednou zvládnou postavit. Max, který (jak tvrdí) žádné komplexy nemá, obdrží konstantní erekci, pro kterou brzy najde kariérní i volnočasový užitek. Jenže tahle droga nejde vypnout, takže pokud naši hrdinové něco rychle nevymyslí, za sedm dní zemřou. Na pozadí navíc zuří boj adiktologů Jelínka (Jan Hájek) a Jensenové (Lenka Dusilová) o tom, jestli při léčení závislostí volit spíš cukr, nebo bič.

O Adikts rozhodně platí, že člověka baví v tom seriálu být, trávit v něm čas. Jak pro objevování jednotlivých filmařských řešení, tak díky smyslu pro timing a drsný, vulgární i dětinský humor režiséra a scenáristy Adama Sedláka. První komplikací tu je, že jde o přístup jako dělaný pro sdílený zážitek v kině, kdy je například mnohem snadnější propukat v smích. Tato recenze vznikla na základě tří dílů zhlédnutých na premiéře a bezprostředním dokoukání zbytku z šesti půlhodinových epizod doma. Ten rozdíl byl markantní. Větší než obvykle.

Souvisí to však i s tím, že jak postupuje děj, vyprávění se komplikuje a z principu vážní. Humor působí čím dál víc nepříjemně, v mnoha ohledech záměrně. Momenty, při nichž se láme chleba, však naznačují hlavně určitou bezradnost, co si vlastně počít, když už by to mělo o něčem být.

Je těžké si představit, co se tvůrcům honilo hlavou. Adikts jsou deklamovaná protidrogová agitka. Sponzorovaly je sdružení pojišťoven a policie. Na premiéře byl plukovník v uniformě. Jenže seriál funguje mnohem víc jako černohumorná alegorie života s občasným zábleskem sentimentality než přesvědčivé varování před drogami. Tvůrci se ostatně vyhýbají právě tomu, co by potřebovali zobrazit, kdyby měli mladistvé varovat před propadáním závislosti.

Hrdinové s výjimkou mefistofelského Maxe jsou drogami neposkvrnění a vezmou si jednoho dne superdrogu se superúčinky a najednou jsou z nich permanentní superfeťáci. Takhle drogová závislost samozřejmě nefunguje. Chybí logistika jak spadnutí do problému, tak jeho živení a udržování. Lidé jsou prostě ze dne na den v nekonečném rauši a hotovo.

Mechanický způsob, jímž nakonec svůj problém vyřeší (protože v tomhle světě můžete svou závislost prostě „vypnout“), je vůči lidem trpícím skutečnými závislostmi skoro urážlivě primitivní. Příběh navíc počítá výhradně s dobře zajištěnými mladými lidmi, protože v případě kohokoliv jiného by bylo nabízené řešení založené na zvolení správné seberealizace opět až bezohledné.

Kdybychom nevěděli, že tvůrci se aktivně hlásí k protidrogové osvětě, museli bychom si myslet, že je seriál koncipovaný právě tak, aby nikoho ani nenapadlo ho tímto doslovným způsobem číst. Rovnou bychom přešli k dalším, symboličtějším významům. Nejenže je zpodobnění drogové závislosti za hranou aplikovatelnosti, celý svět je tu příliš stylizovaný, postavy moc karikované. Děj jako by se odehrával v jakémsi permanentním očistci, kde každý zcela propadl svým negativním vlastnostem a nedokáže nic než je ztělesňovat. A to dávno před tím, než se dotkl drog, a dokonce i v případě těch figur, jež žádné neberou.

Tvůrci tedy nemohou slibovat, že v případě vyhnutí se drogám a vynaložení dostatečné píle lze dojít osobního naplnění – to v jimi nabízeném světě z principu není možné, když každý jeho aspekt existuje jako karikatura. Pokus to v závěru popřít a přejít do úplně jiného typu fikčního světa, kde najednou autenticita existuje, je zcela nepřesvědčivý. Nechtěný důsledek je, že „zkratka a slepá ulička“ drog tu opravdu vychází jako jediný prostředek k prozření. Kdyby se hrdinové nezdrogovali, nikdy by nezjistili, co opravdu potřebují. A skončit bylo nakonec celkem snadné.

Vše je obrněno tolika vrstvami odstupu, stylizace a zcizení, že pro plné docenění je potřeba filmově gramotné diváctvo, jež se už oprostilo od „začátečnických“ kritérií realismu, soudržnosti a funkčnosti. Těžko říct, jak oslovit druhý stupeň základní školy. Nehledě na to, že pro množství (byť na platformách ČT rozmazaných) ztopořených penisů si asi ne každý vyučující troufne tuhle jízdu před dětmi spustit. Adikts se pohybují v paradoxním protimluvu, kdy polovina voleb jako didaktičnost a extrémně povrchní přístup k psychologii jsou legitimizovány mladistvým cílovým publikem, druhá polovina v podobě excesivní stylizace a (čistě distribučně) explicitní sexuality však tomuto diváctvu zahrazují přístup.

Ne vše, co padlo, jsou automatické výtky vůči kvalitě, spíš podivování se nad deklamovaným záměrem, od nějž v tuto chvíli už dejme ruce pryč. A pak skončíme zhruba tam, kde jsme začali: U díla, s nímž je radost přes všechny neduhy trávit čas. Protože v každém svém okamžiku vykazuje dostatek filmařské radosti a hravosti. Byť je méně vtahující než BANGER. a občas se pohybuje na hraně chtěnosti. Obzvlášť antihrdina Petra Uhlíka je ve svém snažení navázat na přirozené charisma Marsella Bendiga místy poněkud otravný. Předně ke konci, kdy už se nám tahle performance jednoznačně okouká. A co čert nechtěl, zrovna teď se spustí sentimentální flashbacky, které by v nás měly vyvolat sympatie.

Nenechte se však mýlit tolika výtkami. Adam Sedlák na případě Adikts opět dokazuje, že patří mezi nejzajímavější české tvůrce s nejvytříbenějším filmařským citem. Jen mu tu nesedl námět, výchozí bod, podmínky, jež musel splnit, a vůbec návrat do stejné řeky, kterou se úspěšněji probrodil už předminulý rok. BANGER. 2.0 zkrátka nebyl zapotřebí. Plus Sedlákovými vzory jsou bratři Safdieové, ale opravte mě, pokud se pletu, jejich filmy neotvírají loga policejních institucí.