Matky jsou nejpříšernější stvoření na světě. Hlavně když to myslí dobře. Česká komedie roku

Jedná se vlastně o dílo, jež vzniklo tak trochu z nouze. S minimální rozpočtem a v bytě jednoho z autorů a na chatě druhého z nich. Spíše divadelní miniatura, do níž byla také angažovaná převážně divadelní herečka s výraznými teatrálními manýrami.

Jenomže všechno do tohoto filmu sedí. Určitý minimalismus výrazu je zároveň trochu trikem. Dílo máme tendenci chápat velmi realisticky a civilně. A přitom se někdy v poslední části zlomí spíš do imaginární noční můry, kde jednání postav už nedává smysl. Jako by film svou magií infikovala hlavní čarodějnice.

Postava matky ve filmu v sobě nepochybně obsahuje kousky různých stárnoucích žen, které si uvědomují své dávné selhání při výchově a snaží se je pozdně napravit. Činí tak s upřímnou i předstíranou dobrotou a nepřijímají odmítnutí. Ale postava matky je ve filmu oživená i specificky živelným projevem herečky Simony Pekové, která využívá pozdní příležitost zazářit.

Jedná se o ojedinělý případ, kdy má „divadelní herectví“ opodstatnění i ve filmu. Existují totiž histriónské typy osobností, které na sebe rády poutají pozornost a nedovedou snést, že by si jich někdo nevšímal, i kdyby ta pozornost nebyla jen pozitivní.

Přišla v noci není jen o generačním konfliktu mezi rodiči a dětmi či o dynamice vztahu uvnitř mladého páru. Je to i snímek o generačním konfliktu obecně, o čemž svědčí finále, kdy se mladí hrdinové konfrontují se zestárlými máničkami a lidmi z disentu. Lze v tom cítit i potřebu mladších tvůrců odtrhnout se symbolicky od toho, že velká část české kinematografie a kultury celkově žije jen z vymezování se proti „bolševikům“, a zároveň žije v romantickém ideálu svého dávného „rebelství“. Monstrózním se stává i tato kultura ustavičného vzpomínání na minulost.