Příběh sériového vraha a kanibala se povedl jen částečně. Seriál Dahmer těžko potlačuje sympatie k viníkovi

Sérii má mimo jiné na svědomí Ryan Murphy, což je skutečný gigant televizní tvorby posledních dvaceti let. Jeho impérium vzniklo paralelně s fenoménem quality TV, byť s ním není plně překryto. Murphyho tvorba se vyznačuje vyššími production vallues než konkurence a velkým důrazem na práci s kvalitními herci. Jeho celkový přístup je ale více „popový“ až „populistický“, než si spojujeme s velkými televizními dramaty současnosti, která si odnáší prestižní ceny a kritici o nich nadšeně referují jako o „nové éře televize“.

Murphy tohle dosud neměl zapotřebí, jeho tvorba neusiluje o legitimizaci prestižními plátky a institucemi, místo toho úspěšně navazuje silný kontakt s publikem. Okolo jeho pořadů vždy rychlostí blesku vznikají kulty věrných fanoušků a o něco častěji fanynek.

Nemá přitom tematické preference ani jasně rozpoznatelný rukopis, proto může mít v portfoliu tak rozdílné seriály jako dravou Plastickou chirurgii s. r. o., revoluční muzikál Glee (Murphy je členem LGBTQ+ komunity a jako málokdo přispěl k její normalizaci v popkultuře) a postmoderní pastiš antalogii American Horror Story (AHS).

Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera tedy nepostrádá kontinuitu s jeho předchozí tvorbou. Dahmer už byl ostatně jmenovaný v jedné ze sérií AHS. Máme tu trendy formát (true crime se většinou drží v mantinelech dokumentu, jeho vliv na drama ale roste), atraktivní příběh, který fascinuje popkulturu už třicet let, a roli jako stvořenou pro Murphyho dvorního herce Evana Peterse. Jak je tedy vůbec možné, že to trvalo tak dlouho?

Zároveň je patrné, že chce Murphy udělat krok novým směrem, asi proto Dahmer není koncipovaný jen jako další řada American Crime Story, ale zcela nový produkt. Přibližuje se v něm asi nejvíc „seriózní tvorbě“ a snaží se nabídnout něco, co tentokrát nebude kategorizováno jen jako popová limonáda na zahnání dlouhé chvíle. Poprvé ve své kariéře se snaží o distingované drama.

Možná k tomu byl dotlačený okolnostmi, především citlivým námětem, který se může velmi snadno proměnit v kýč. Příběh totiž sleduje život a dopad vražd „kanibala z Milwaukee“ Jeffreyho Dahmera, jenž během osmdesátých let hrozivým způsobem zabil skoro dvacet chlapců a mladých mužů, především nebílé barvy pleti. Nejprve je nalákal do svého bytu, pak zdrogoval, zabil a s jejich těly dělal vše, co vás napadne. A nejspíš také to, na co by vám fantazie nestačila.

Do děje vstupujeme ve chvíli, kdy je Dahmer konečně dopaden a policie v jeho bytě nalézá zbytky lidské tkáně a vypreparovaných koster. Během ne vždy chronologických flashbacků pak navštěvujeme Dahmerův nešťastný život a vidíme, jak neschopný systém nedokáže zabránit jeho řádění. Nahlížíme i budoucí snahu se s jeho odkazem vypořádat. Tvůrci svou pozornost dělí na dvě základní linky – Dahmera v kontextu jeho rodiny a Dahmera v kontextu společnosti.

Druhá linka je mnohem podnětnější, protože život Jeffreyho Dahmera stejně jako většiny sériových vrahů vlastně není moc bohatý a zajímavý, pokud pomineme morbidní fascinaci při pohledu na „lidskou zrůdu“. S trochou odstupu zjistíme, že to byl smutný a nemocný člověk, který dělal strašlivé věci, protože se mu včas nedostalo potřebné pomoci. Z toho v osobní rovině neplyne žádné ponaučení, není tu opravdová pointa ani katarze. Extrémnost zločinů a patologičnost Dahmerovy povahy ho coby televizní postavu vzdalují lidskému měřítku.

Důležité je až reflektovat, jak si s „fenoménem Dahmer“ poradil systém. Tedy jak policie absolutně selhala v povinnosti ochránit neprivilegované občany, kteří byli ponechaní napospas vrahovi a kanibalovi. Ten přitom nebyl nijak zvlášť opatrný, policie dostávala opakovaně stížnosti na jeho podivné chování, výkřiky znějící z jeho bytu a všudypřítomný zápach tlejících mrtvol.

Nikdo v pozici autority ale necítil potřebu prověřovat jediného slušného (čtěte bílého) muže žijícího v barevné čtvrti. V momentu jak z absurdní černé komedie jednou dokonce dva policisté Dahmerovi pomohli doprovodit čtrnáctiletého zdrogovaného chlapce, jemuž se podařilo uniknout, zpět do bytu. Monstrum je nejsilnější, když vykresluje tyto problémy a nebojí se ukázat prstem.

Druhá linka je mnohem osobnější a unylejší. Sleduje Dahmerovu rodinu a hledá odpověď na otázku, jestli komplikovaný vztah jeho rodičů a mentální nestabilita matky způsobily nebo aspoň přispěly k tomu, jak to s ním dopadlo. Zde je scénář mnohem méně konkrétní a během deseti epizod mu nezbývá nic jiného než hodně se opakovat. Snaží se dát Dahmerově chování náznak vývoje, nicméně postava, která musí během deseti let stihnout zabít skoro dvacet lidí, je z principu poněkud statická.

Murphy také nedokáže odolat své dlouhé službě fanouškovským komunitám a Dahmera zpodobňuje jako nepochopeného tragického antihrdinu, který byl vážně moc smutný, že musel tolik vraždit; hodně času trávil tím, že byl ztrápeně krásný, takže teď o něm můžete napsat fan fiction, kde bude randit s Johnem Wayneem Gacym.

Tato tendence ve skutečnosti zabírá v celé minisérii tolik prostoru (a je tak typická pro Murphyho tvorbu), až budí podezření, ževšechen společenský přesah tu je přítomný jen proto, aby sloužil jako štít proti námitkám na romantické ztvárnění Dahmera.

Murphy je totiž velmi inteligentní tvůrce, který jistě strávil značný čas u kulatého stolu se svými kolegy a dal dohromady seznam všeho, co v Monstru musí být, aby ho šlo považovat za moderní progresivní dílo. Ale taky ví, s čím široké publikum emocionálně rezonuje, a chce mu to dopřát v co největší míře.

Monstrum tedy vynakládá mnoho energie na to, aby se prohlásilo za pomník obětem Dahmera, nikoliv Dahmera samotného. V posledních dílech postavy doslova bojují o vybudování pomníku svým příbuzným a neustále opakují, že Dahmer není hrdina, nezaslouží si pozornost a nemělo by mu být nasloucháno víc než jeho obětem. (Skuteční pozůstalí se od seriálu razantně distancovali a považují ho za další z mnoha nevkusných pokusů přiživit se na jejich neštěstí.)

Murphymu tedy neuniká paradox, že přesto natočil desetidílnou minisérii nesoucí vrahovo jméno a vůči jeho „nešťastně projevené“ zdravotní kondici má celkem empatický postoj. Ničí emoce nemají v příběhu tolik prostoru a nikoho nám proto nemůže být tolik líto jako Dahmera. Murphyho tým se snažil vyřešit to tak, že do seriálu vkládal dodatečné scény a repliky, jež mají tento dojem napravit. Takže ano, na Dahmerovy city tu je kladený největší důraz, ale krom toho je i začátek jedné z epizod věnovaný jeho neslyšící němé oběti a tomu, jak těžký byl její život. Tím je to snad vyřešené? Je to fér?

Samozřejmě, že není, takhle jednoduše to v audiovizi nefunguje. Pokud se sami bojíte toho, že bude vaše dílo příliš pozitivní k nevhodné postavě, musíte z gruntu přepsat scénář a možná neobsadit sympatického sexy herce s početným fanklubem. Jenže Murphy to chce vyřešit na chytrou horákyni a uspokojit obě strany. Nejde přitom o to, že nemá právo sympatizovat s Dahmerem, jen pak musí být připravený nést morální následky a nevykrucovat se.

Velký povyk se dělá okolo výkonu Evana Peterse. Ano, jeho Dahmer je dobrý, ale je třeba říct, že tento typ rolí je svým způsobem nejjednodušší odnož herectví. Jde o vyšinutého jedince se specifickou mimikou a stylem mluvy, je tedy snadné soustředit se na exhibici technických dovedností bez starostí o jemnější nuance a důvěryhodné napojení na emoce. Herec s Petersovou profesní zkušeností ho v podstatě nemůže zahrát „špatně“, v rukou dobrého režiséra a střihače půjde vždy o působivou přehlídku.

Nejde tu o snahu snížit Petersovu zásluhu, spíš o upozornění, že podobná role není největší hereckou výzvou. Mnohem náročnější úkol má třeba Richard Jenkins v roli Lionela Dahmera, vrahova otce, který musí vedle Petersovy expresivity zahrát „obyčejného člověka“. Jenkinsův výkon si tedy v mnoha ohledech zaslouží o kus víc chvály. Nejenže se ve svých scénách neztrácí, ale nemá ani problém strhnout na sebe pozornost a vzbudit o svou postavu zájem.

Linka s Dahmerovou rodinou je tak trochu mikrokosmem celé minisérie. Na jednu stranu jsou Dahmerovi zobrazovaní jako karikatury „špatných rodičů“, pak si ale najednou Murphy vzpomene, že chce vlastně dělat hluboký seriál. Tak připíše scénu, v níž začnou zpytovat svědomí, vysvětlovat, jak to taky mají těžké a jak je to všechno o kus složitější. Celé Monstrum je tímto způsobem rozpatlané do šířky, málokdy do hloubky.

Výsledek se však těší vřelému diváckému přijetí – mezinárodní databáze IMDb i její tuzemský ekvivalent ČSFD hlásí velmi pěkná hodnocení. Kritici jsou mnohem víc nejistí a agregátor Rotten Tomatoes zaznamenal prozatím poměr kladných a záporných recenzí s ryskou přesně na 50 %.

Je pravděpodobné, že Murphyho příznivci budou spokojení, jde o jeho zatím nejambicióznější dílo. A to přesto, že vystoupení z komfortní zóny popových žánrovek mu příliš nesedlo. Je patrné, že k celé věci přistoupil v jistém smyslu velmi zodpovědně, nezvládl ale dostatečně modifikovat svůj mustr, pouze se pokouší obalit ho další vrstvou. V mnoha ohledech to, jak moc si uvědomuje vlastní nedostatky a snaží se je zakrýt náplastmi, na ně tím víc upozorňuje.

Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.