Druhý Beetlejuice je energickou a zábavnou jízdou. Burton je konečně zpátky ve formě

Je poměrně symbolické, že k zažehnutí Burtonovy ztracené jiskry pomohl titul, jímž divákům před 36 lety poprvé představil svůj nezaměnitelný vizuální styl i klasické propriety plné podivností, bizárů a morbidnosti. První Beetlejuice byl v porovnání s dalšími Burtonovými tituly jednoduchou a neučesanou hříčkou, na níž si tvůrčí rebel zkoušel nápady i to, co všechno mu projde. Výsledkem byla sympatická jednohubka, která sice nepatří k nejlepším burtonovkám, jako seznámení s režisérovou extravagantní osobností ale funguje skvěle. Výstřední bio-exorcista se navíc díky Keatonovi zapsal do filmového světa, a i když tomu už nikdo po dekádách spekulací nevěřil, dvojka je konečně tady. A zdánlivě ztracený tvůrce v ní nabízí to, co mají fandové tak rádi.

Po více jak třech desetiletích se tedy vracíme do starého domu ve Winter River, kde potkáváme starou známou rodinku Deetzových. Z kdysi malé Lydie se stala spiritualistka, jež v populárním pořadu mluví s mrtvými, se svou dcerou Astrid nemá po smrti jejího otce zrovna nejlepší vztahy a macecha Delia je stále poměrně potrhlou umělkyní. Tyto tři generace se sejdou na známém místě poté, co hlava rodiny Charles tragicky zemře. Lydie se snaží sblížit s Astrid, která o tom ale nechce ani slyšet. Televizní hvězdu si navíc chce vzít její slizký partner Rory.

Jejího návratu do Winter River chce samozřejmě využít starý známý Beetlejuice, jenž si na hrdinku nikdy nepřestal myslet. Sám ale musí řešit dosti vážné starosti, když se po letech v krabicích sešije dohromady jeho bývalá láska toužící po pomstě. Navíc je jen otázkou času, než se lidský a posmrtný svět znovu protnou a Lydie se po nečekaných událostech bude muset spolehnout na Beetlejuicovu pomoc.

Burton se v rozhovorech před premiérou rozpovídal o tom, jak po neúspěchu Dumba, na kterého by chtěl nejraději zapomenout, prakticky přestal mít chuť natáčet a přemýšlel o konci kariéry. Právě seriálová Wednesday a hlavně druhý Beetlejuice mu ale navrátili zpět potřebnou touhu a zápal. A na výsledku je to hodně vidět. Po dlouhé době tu totiž máme burtonovku, která už na první pohled překypuje velkou porcí energie, tvůrčím drajvem a zejména náloží černohumorných bizarností a šílených nápadů.

Na výsledku je znát, že Burton je znovu ve svém živlu, s jednotlivými scénami si hraje, koketuje i se stop motion animací či hororovými subžánry a jeho posmrtný svět hýří nejen povědomými kulisami, ale také novými nápady. Celý snímek navíc naplňuje svým tradičním mixem hororu, braku, morbidnosti i přestřeleného (někdy skoro až dadaistického) humoru. Ano, i tentokrát hlavně variuje své nejprovařenější prvky a asi by bylo pošetilé od Burtona čekat něco nového. Jenže zatímco v posledních letech působil vyvanutě a unaveně, zde je režisér konečně správně uvolněný a politý živou vodou.

Druhý Beetlejuice samozřejmě ve velkém čerpá z jedničky a je do jisté míry fan servisem, v němž se variují jednotlivé scény, hlášky i kamerové oblety. Jenže zatímco minule se musel s vyobrazením posmrtného světa Burton kvůli rozpočtu krotit, zde tuto stránku příběhu významně rozšiřuje. Zůstává ale přitom věrný klasickým kulisám, jisté umělosti i praktickým efektům, což přidává celku příjemně staromilské a správně burtonovské kouzlo. Právě pasáže z onoho světa ostatně patří k těm nejzábavnějším. Nejen že zde zase opět vládne ze řetězu utržený Michael Keaton, ale Burton nepropásne ani minutu, aby vás nepobavil svým typickým černým humorem, osobitým nápadem či bizarní mrtvolou. Burton se zkrátka zase jednou vyřádil a je poměrně sympatické se tu koukat po všech vtípcích i odkazech.

Na druhou stranu se zase nevyplatí Beetlejuice přechválit. Ano, jedná se o dosti zábavnou a divácky chytlavou jízdu, ovšem stejně jako v případě prvního dílu i zde je největší překážkou příběh. Zatímco v předchůdci byl možná až příliš jednoduchý, zde se jedná o podivný slepenec scén, jenž celou první polovinu směřuje tak trochu odnikud nikam. Beetlejuice ve svém kanclu hláškuje, naštvaná Monica Bellucci (jejíž postava je tu absolutně zbytečná) bloumá po posmrtných chodbách, Astrid se sbližuje se sousedem a Lydia chodí od jednoho bizarního dialogu ke druhému. Díky skvělým hercům v čele s Keatonem, Winonou Ryder, Jennou Ortegou a až nečekaně zábavnou Catherine O'Hara je sice fajnové to sledovat, příběh ale přešlapuje na místě a divák vlastně čeká, kdy se pořádně rozjede.

Když se tak konečně stane, je člověk za své čekání obdarován vydatnou porcí klasické burtonovsky odlehčené zábavy, která ale pochytila i trochu teenagerské energie z Wednesday, takže může bavit i mladší publikum. Stále samozřejmě platí, že čím raději máte jedničku, tím lépe, a pokud Tim Burton nikdy nebyl vaše krevní skupina a jeho humor vás míjel, nemá cenu dávat snímku šanci. Stejně tak má druhý Beetlejuice daleko k Burtonovým největším peckám. Jako správně odsýpající a extravagantní jednohubka, co navrací ztracené ikoně nazpátek trochu lesku, ovšem titul bez problémů funguje.

Podívejte se na dosavadní žebříček nejlepších filmů roku podle Kinoboxu.