Český hit z Berlína Ještě nejsem, kým chci být se skládá jen z fotek. Přesto dokáže pohltit

Klára Tasovská už na festivalové scéně bodovala především spolupracemi s Lukášem Kokešem v čele se snímky Nic jako dřív (2017) a Pevnost (2012). Kokeš se tentokrát stáhl do producentské role a dokumentární novinku Tasovská chystala především se střihačem a spoluscenáristou Alexanderem Kashcheevem. Snímek si odbyl úspěšnou a ovacemi opentlenou premiéru letos na berlínském festivalu.

Tvůrci se zjevně museli probrat obrovským množstvím snímků, které Jarcovjáková od konce 60. let nafotila. Její odhodlání dokumentovat sebe samu i spoustu každodenních situací se na předkládaném filmu projevuje tak, že dílo je složeno pouze z jejích fotografií. Ty na sebe však navazují v tak rychlém sledu, že leckdy vytvářejí dojem pohybu a připomínají, že celá kinematografie je složena právě z obrázků poskládaných za sebou.

Převážně černobílé snímky doplňují deníkové záznamy načtené samotnou Jarcovjákovou. Vzniká tak maximálně autentický portrét, jelikož obraz i zvuk sestává z produktů protagonistky. Vyprávění kvůli (či spíše díky) tomu není objektivní, nejde o encyklopedický popis životních událostí Jarcovjákové, přesto se lze touto chytlavou formou na jejího života i vnitřní prožívání napojit.

A že rozhodně je, na co se napojovat. Osudy Jarcovjákové zahrnují mnoho turbulencí, způsobených jak tíživými normalizačními poměry, tak i zjevně specifickou osobností protagonistky. Od začátku roku 1968, kdy teprve šestnáctiletá dívka začínala objevovat vášeň k focení, se přes okupaci dostaneme až k neúspěšným snahám o přijetí na umělecké školy, kde by mohla svůj talent rozvíjet; nevhodný kádrový profil tomu však učinil přítrž a Jarcovjáková se až bezmála o dekádu později dostala na FAMU.

Nelze se proto divit, že socialistickému zřízení nikdy neholdovala a ve svém osobním životě i amatérské kariéře fotografky se věnovala ryze okrajovým, někdy vyloženě zakázaným tématům. Soucítila s romskou i vietnamskou komunitou, také se ve vlastní zemi cítila jako vyděděnec. I proto hledala cesty, jak se podívat za hranice, a díky bohémskému životu se jí to i docela dařilo – v průběhu normalizace se různými způsoby uplatnila v Západním Berlíně i Tokiu.

„Foťák je navigace, pomáhá mi vracet se k sobě,“ říká ve filmu Jarcovjáková a skutečně, dokumentování pražské queer komunity na přelomu 70. a 80. let jí pomohlo k pochopení vlastní bisexuální orientace. Vždy jí zjevně přitahovalo jakékoli překračování hranic, ať už těch státních, či společenských. Nejpatrnější je to v pasážích z hudebních klubů, kde rytmická hudba a až stroboskopický střih sympaticky zrychlují tempo celého vyprávění. Nezřízený životní styl jí samozřejmě způsobil také mnohé problémy, v dokumentu se však o nich nezdráhá nejen mluvit, ale dokonce je i podtrhnout třeba množstvím obnažených autoportrétů.

Je tedy patrné, že tu nejde o vyhlazený mramorizující pomník výrazné kulturní persony, nýbrž nesmlouvavě otevřenou zpověď, díky čemuž dokáže dílo rezonovat i s diváky a divačkami, kteří by jinak necítili potřebu vyrazit na dokument o fotografce. Z ohromně rozsáhlého soukromého archivu totiž unikátní, a přitom nečekaně vtahující formou vzniká pestrá mozaika o jedné nespoutané bytosti fascinované vychýleností sebe sama i svého okolí. Proto i dává smysl, že pásmo výjevů končí rokem 1989, po němž se život Jarcovjákové prý výrazně zklidnil.

Snímek Ještě nejsem, kým chci být je k vidění na karlovarském filmovém festivalu, ale od 3. října jej najdete i v nabídce běžných kin. Zatím se podívejte na náš žebříček nejlepších tuzemských dokumentů.