Chudáčci jsou šílená jízda plná nezkrotné sexuality. Dokážou provokovat i strhnout

Doktora Frankensteina a jeho monstrum si pamatujeme z mnoha filmových a televizních adaptací. Předně ze třicátých let, kterou tvůrci pojali jako horor o bezmyšlenkovitém vraždícím monstru. Kdo četl viktoriánskou předlohu z pera Mary Shelley, jistě ví, o jak odlišné dílo se jedná. Jak ostatně naznačuje jeho podtitul Moderní Prométheus.

Monstrum je stvořené jako ohyzdná prázdná bytost a Victor Frankenstein selže ve své povinnosti vštípit mu potřebné hodnoty. Jeho výtvor pak bloumá světem, naučí se mluvit a dokonce číst, ale odpor druhých lidí, po jejichž lásce a blízkosti touží, ho vede k zahořklosti a nakonec i k nenávisti. Lanthimos se inspiroval tímto příběhem ve větší míře než jeho novější reinterpretace.

Činí tak z důsledně feministického úhlu pohledu. Frankensteinovskou figurou je doktor Godwin Baxter (Dafoe), jehož zjizvená tvář paradoxně (a jistě ne náhodou) připomíná filmové monstrum v podání Borise Karloffa mnohem víc, než se daří jeho experimentu. Tím se stává Bella (Stone), mrtvola těhotné ženy, jež spáchala sebevraždu skokem z londýnského Tower Bridge. Godwin ji včas nalezl a rozhodl se transplantovat jí mozek jejího nenarozeného dítěte.

Bella je tedy nemluvnětem, jež má kapacitu dospělé ženy. Rychle se učí a ženou ji touhy a instinkty plně vyvinutého těla. Větší překážkou než motorika, mluva a čtení se však ukáže být lidská společnost. Naivita Belly ohledně jí určené role pak může připomenout nedávnou Barbie, ovšem řecký režisér může zajít mnohem dál než celovečerní reklama na produkty Mattelu.

Godwin, kterého Bella osloguje God, tedy bůh, jí chce být dobrým vychovatelem a otcovskou figurou. V mládí byl sám subjektem zvrácených experimentů svého otce, jenž ho ve jménu vágního pokroku připravil o několik základních biologických funkcí. Doktor žije v určitém sebezapření. Aby sám sebe přesvědčil, že jeho utrpení posloužilo nějakému většímu účelu, cítí se být povinovaný uplatňovat stejné praktiky ve své praxi. Jistě se jedná o alegorii setrvačné síly patriarchální hierarchie.

Přesto je jasné, že Godwin má v nitru dobré srdce. I proto pro Bellu nachází skvělého nápadníka v podobě snad až příliš dobrosrdečného a trochu ňoumovského studenta medicíny Maxe (Ramy Youssef). Belle si ho oblíbí, přesto jí momentálně nemůže zcela stačit. Zvlášť když se plně probudí její sexuální i obecně existenciální zvědavost. Rozhodne se vyrazit na cestu kolem světa se zjevným neurvalcem Duncanem Wedderburnem (Ruffalo). A to s tím, že až uspokojí své potřeby a dobrodružství se jí omrzí, vrátí se k Maxovi. Godwin se překvapivě rozhodne nebránit jí, a tak začíná extravagantní cesta surreálně zveličenými světovými lokacemi.

Bella je na rozdíl od původního Frankensteinova monstra kráska. Prakticky všichni muži jsou do ní okamžitě zamilovaní a přesvědčují sami sebe, že jí mohou nabídnout právě to, co nejvíc potřebuje. Imponuje jim i její počáteční bezmoc, jež je příslibem, že si ji budou moct vytvarovat podle svého ideálu. Godwin jí bude dokonalým otcem, Max šlechetným manželem a Duncan perfektním milencem.

Vše se začíná rozpadat ve chvíli, kdy se v Belle probouzí vlastní vůle. Zjišťuje, že nechce být dokonalou dcerou, manželkou ani milenkou a nevidí důvod platit daň, kterou to vyžaduje. Zatímco původní monstrum se rozhodlo zlikvidovat Frankensteinův svět a připravit ho o všechny blízké i svobodu, Belle bezelstně likviduje světy mužů okolo sebe tím, že odmítá vstoupit do klece, kterou pro ni každý z nich načančal. Tento konec však není definitivní – někteří z mužských hrdinů zvládají prozřít a Bellu přijímají takovou, jaká je. Jiní ne.

To vše se však děje jakoby mimoděk, jde o problém všech krom samotné Belly. Ta sleduje cíl, který jí Godwin vštěpil v době, kdy ještě sám nevěděl, co doopravdy obnáší: povinností každého člověka je zdokonalovat sám sebe a dosáhnout vrcholu svého potenciálu. A tím pomoct i lidstvu. Jak se skokově vyvíjí její mozek a jak potkává nové postavy, jež symbolizují určité lidské vlastnosti, mění se i její představa, jak toho docílit. Vše začíná u ryzí sexuality, následuje vzdělání a zdokonalování v individuální rovině a nakonec přichází střet se smutným faktem, že její možnosti nesahají do nekonečna. Lidstvo jako celek čelí mnohým problémům a někteří zažívají tolik nespravedlivého neštěstí, že není v silách jednoho člověka vše napravit.

Chudáčci jsou úžasně hraví a plní pestrobarevných kulis silně stylizované viktoriánské doby. Vliv surreálných klasik, který tvůrci přiznávají v rozhovorech, je z filmu patrný. Přitom se stále jedná o celkem pochopitelné dílo, jež ve své komplikovanosti nezachází o mnoho dál než Barbie, v mnoha ohledech je dokonce pochopitelnější. Lanthimosovi budou možná jeho pravověrní fanoušci zazlívat, že je až moc polopatický, nicméně na tuhle cestu se vydal už nějaké tři filmy zpět, takže jde tak trochu o pláč nad rozlitým mlékem.

Navíc jde o silně herecký film, který dává prostor vyniknout obsazeným tvářím prostřednictvím expresivního herectví, jež není zcela oproštěné od emocí. Z Dafoeho sálá jeho ďábelské charisma, Ruffalo je neodolatelně slizký ubožák a naivita Youssefa je úžasně roztomilá. Samozřejmě se však jedná především o film Emmy Stone, v němž naplno rozvinula svůj herecký rejstřík. Nemluvě o odvážnosti některých scén, v nichž vystupuje z komfortní zóny víc, než by se u hollywoodské herečky čekalo.

Pokud mají Chudáčci nějakou vadu, je to přílišná délka. 140 minut dlouhý snímek je členěný do kapitol a přinejmenším poslední vyloženě přebývá. Dává víc smysl tematicky než dramaturgicky a snímek natahuje ve chvíli, kdy už publikum dosáhlo katarze a bylo připravené odejít. Jinak se ale jedná o úžasně emocionální, chytrou a vtipnou podívanou.

Podívejte se na seznam nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.