Druhá Duna je monumentálním sci-fi opusem. K mistrovskému dílu jí ale krůček chybí

Nesmíme totiž zapomenout na to, že ne každý odcházel z první části, jež byla v podstatě jen velkorysou expozicí a představením pouštní planety Arrakis, nadšen a ne všichni režisérovo rozmáchlé, ale také dosti pozvolné vyprávění ocenili. Navíc je tu onen všudypřítomný hype a první recenze hovořící o minimálně sci-fi dekády či žánrovém milníku.

Jenže právě tato slova mohou filmu nakonec prokázat spíše medvědí službu, jelikož část diváků bude očekávat blockbusterové akční hody se strhujícím tempem. Jenže Duna taková ani zdaleka není, protože ji Villeneuve ani takovou mít nechce. I když je totiž Duna: Část druhá přeci jen divácky přístupnější a myšlenkově i příběhově komplexnější, pořád si udržuje propriety z jedničky, jež nebyly každému po chuti.

Příběhově tedy navazujeme přesně tam, kde jsme minule skončili. Paul Atreides (Timothée Chalamet) a jeho matka Jessica (Rebecca Ferguson) se připojí k Fremenům, kde každý z nich hledá svoje místo. Hlavní hrdina se společně s dalšími bojovníky vydává na válečnou stezku, aby se mocným Harkonnenům a dalším konspirátorům pomstil za smrt otce a takřka vymýcení svého rodu. Čím dál více si tím získává důvěru a oddanost všech Fremenů v čele s kmenovým vůdcem Stilgarem (Javier Bardem) a mladou bojovnicí Chani (Zendaya), do níž se zamiluje. Jenže ve vzduchu pořád visí proroctví, které musí Paul naplnit, a s nímž mu matka ani Stilgar nedají pokoj. Jenže daň za to stát se mesiášem je příliš velká a Paul se snaží svému osudu co nejvíce vzpouzet. Není to však marný boj, obzvláště když kromě zuřících Harkonnenů poutá pozornost i mocného Imperátora (Christopher Walken)?

Villeneuve tak stále zůstává věrný trademarkům, jež pro mnohé fungovaly už posledně. Tempo snímku opravdu nikam nespěchá, naopak by se dalo říct, že si režisér dává s budováním některých scén a momentů pěkně na čas. Zároveň znovu ve velkém sází vizuální stránku a vtahující, chvílemi takřka až hypnotickou atmosféru, v níž je s naprostým zápalem snímáno i to nejdrobnější zrnko písku. Zároveň už ale máme úvodní expozici díky první části za sebou, a tak se příběh i postavy posouvají vpřed přeci jen podstatně výrazněji než posledně.

Druhá část je tak díky tomu nejen dějově bohatší, ale díky hrdinům, jejich skvěle vystavěnému a zrealizovanému vývoji a práci s jednotlivými motivy působí celek daleko kompaktněji a uceleněji. Ústředním motivem filmu je pak hrdinovo přijmutí role mesiášství, jenž je zde probráno z několika různých úhlů. Vážně by měl člověk naplnit svůj osud i za cenu vysokých obětí či rizika, že přijde o ty, které miluje? A znamená uctívání vyvoleného a své víry, že jste pouze otrokem jednoho člověka a přicházíte o svou svobodu?

Podobných otázek sci-fi obsahuje více a scénář se jim věnuje poměrně zevrubně, ale zároveň do takové hloubky, aby to ještě nezačalo popcornovějšího diváka nudit. Přehnané filozofování nad proroctvími a vlastním osudem tu tedy úplně nečekejte, i přesto je však druhá Duna hezky rozkročena mezi myšlenkově obsáhlejší sci-fi a velkolepou trikovou podívanou, která místy bere dech.

A že Duna: Část druhá ten dech bere vážně úctyhodným způsobem! Z řemeslného hlediska je totiž snímek vážně poctivou porcí filmařiny, v níž je každá složka vybroušena takřka do dokonalosti. Kamera Greiga Frasera je ještě sebevědomější než posledně a servíruje nám jeden magický záběr za druhým. Společně s (jak jinak) poctivě dunící, ale i tklivou hudbou Hanse Zimmera a excelentní trikovou stránkou je velkou hnací silou režisérova obřího sci-fi kolosu, který svou velikostí, důrazem na vizuálno a režisérovým poctivým vedením patří mezi to největší, co se za poslední roky v kinech objevilo. Může se to zdát jako omletá fráze, ale jestli si nějaký film tento rok zaslouží být viděn na velkém plátně, tak je to právě tento.

Villeneuve si navíc se svou formou od minula přeci jen trochu hraje. Celý film je tak rámován zápisky princezny Irulán v podání Florence Pugh a nebojí se ani od hlavní postavy na čtvrt hodiny zcela odběhnout a více se věnovat novému záporákovi v podání maniakálního Austina Butlera. I díky těmto volbám je pak „dvojka“ přeci jen o něco divácky atraktivnější a scenáristicky zajímavější.

Další velkou silou snímku je bezpochyby jeho obsazení, do něhož se režisérovi podařilo za oba díly nastřádat tak silná jména, že mnohdy utáhnou tento opus i samy o sobě. Timothée Chalamet zas a znovu potvrzuje slova o asi největším hereckém talentu své generace, jeho přerod v druhé polovině je herecky bezchybný a diváci, co si na něj nedávno zvykli v podobě rozesmátého Wonky, budou asi malinko zneklidněni.

Zendaya pak dokáže bez problémů řadu stěžejních scén uhrát pouze svým pohledem a zmiňovaný Butler také umí ovládnout každou scénu, v níž se objeví. Síla castingu tkví i v tom, že obsahuje takovou porci silných hereckých osobností, z nichž vlastně sálá charisma či strach v každé scéně už tak nějak automaticky. U Joshe Brolina, Javiera Bardema či Stellana Skarsgårda zkrátka stačí, že na plátně jsou a divák si s nimi i díky skvěle napsaným postavám užívá každou scénu.

I když tu ovšem pěji jednu chválu za druhou, ani druhá Duna není bezchybná. Villeneuve totiž jako by si s prvními dvěma hodinami stopáže hrál až příliš a pak mu došlo, že mu do konce už nezbývá příliš času, a tak začne ve velkém servírovat jednu zásadní událost za druhou. Což sice z blockbusterového hlediska vypadá hezky na pohled, zároveň však kvůli tomu působí finále krapet uspěchaně a řada důležitých a potenciálně emocionálních momentů nemá prostor dostatečně vyznít.

Scénář se sice důkladně věnuje Paulovi i jeho nejbližším, řada vedlejších postav však přeci jen zůstane poněkud nevyužita a z některých se stávají takřka jednorozměrné figurky (Rabban v podání Davea Bautisty zde už v podstatě jen hystericky křičí a máchá rukama). A navíc je tu velké riziko, že řada čtenářů knih bude z řady změn oproti předloze nepříjemně překvapena.

To jsou ovšem ve výsledku vlastně jen nepatrné pihy na kráse této velkolepé tvůrčí vize a epického filmového díla, jež opravdu nepřichází na velké plátno každý den. Denis Villeneuve potvrzuje pověst jednoho ze současných zachránců kinematografie, jež dokáže skvěle skloubit sebevědomou autorskou podívanou s blockbusterovým pokrmem pro masy, v němž není nouze o trikové pozlátko a akci, jež je navíc často nápaditá a dokáže jít proti diváckým očekáváním. Druhá Duna možná nevyvolá jednohlasné nadšení, pořád jde ovšem o událost, která dokáže diváka odpálit svým bezkonkurenčním řemeslným zpracováním a zároveň v něm díky silným motivům a skvěle napsanému příběhu silně rezonovat. A to opravdu u filmu není tak běžné, jak se může zdát.

Podívejte se také na žebříček nejlepších sci-fi podle databáze Kinoboxu. Schválně, jak vysoko se druhá Duna nakonec umístí.

Druhou Dunu můžete vidět i na speciální projekci Kinoboxu, která se koná 3. března v pražském kině Lucerna.