Nový „oficiálně nejlepší“ film všech dob trvá tři a půl hodiny. Feministický snímek rozšiřuje možnosti kinematografie

Před deseti lety byl překvapivě z trůnu sesazen Občan Kane ve prospěch Hitchcockova Vertiga, to ale není nic proti tomu, co si pro nás kolektivní duch intelektuálních elit připravil nyní. Přední příčku zaujal belgický snímek Jeanne Dielman, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel z roku 1975, tedy tři a půl hodiny dlouhá minimalistická freska režisérky Chantal Akerman.

Sledujeme život ovdovělé Jeanne (Delphine Seyrig), jež vychovává svého šestnáctiletého syna Sylviana (Jan Decorte) v účelně vybaveném a dokonale čistém bytě. Obklopená je především dusivou rutinou pravidelných úkonů, jež provádí od rána do večera takřka beze slova znova a znova každý den už mnoho let. A jiné už to nejspíš nebude. Součástí této rutiny je vždy i jediná odpolední návštěva z řad mužů, jimž poskytuje sexuální služby.

S Jeanne strávíme celkem tři dny, během nichž upadáme do podobně hypnotického stavu, v jakém jako by se nacházela ona. Občas se díky mírně návodné konverzaci se synem dozvídáme něco o jejím životě – jednou mu předčítá dopis od sestry, jež ji vybízí k tomu, aby se za ní odstěhovala do Kanady a našla si nového manžela. Později si Sylvian nechává vyprávět o okolnostech prvního setkání Jeanne s jeho otcem, abychom se dozvěděli o jejím původu a vztahu s rodinou. Tyto expoziční scény zároveň slouží jako střípky ne zcela dobrovolné introspekce, s nimiž je protagonistka konfrontována, a možná právě ony dávají do pohybu změny v jejím chování.

Delphine Seyrig tu předvádí herecký výkon zcela v protikladu proti tomu, jak by podobná role byla pojatá v dnešním mainstreamovém dramatu. Akerman jí nedopřává detaily a neumožňuje jí až na výjimky hrát obličejem. Emoce se tedy neprojevují fyzicky, prostřednictvím slz, smutných pohledů z okna či spontánních pohybů. Jeanne sledujeme nanejvýš v polocelku, obklopenou jejím dokonale uspořádaným prostorem.

Někdy během druhého dne, v polovině stopáže, si ale můžeme začít všímat, že fasáda doposud stoické ženy začíná během praskat a začínáme tušit, že za jejími pravidelnými rituály se skrývá víc, než pouští na povrch. Ustrne během loupání brambor, ve výtahu má ještě o kus nepřítomnější výraz než jindy. Začínáme tušit, že něco není v pořádku.

Seyrig, francouzská herečka narozená v Libanonu, sama patřila k předním feministkám francouzské intelektuální scény. Objevovala se v největších i nejnáročnějších produkcích včetně řady hollywoodských filmů. V portfoliu má tedy tituly jako divácky vděčný thriller Den Šakala, ale i surrealistické Loni v Marienbadu a pěknou řádku titulů Luise Buñuela. Jeanne Dielman je přesto jistě její nejnáročnější rolí, kde musela v dlouhých záběrech a většinou beze slov či velkých gest nabídnout postavu, která jako by před světem záměrně skrývala svůj vnitřek.

Nejde vysvětlit, jak moc pak může tak banální věc jako lžička spadlá na zem nebo rozvařené brambory působit jako exploze. Akerman sice dělá časové skoky, aby pokryla celé tři dny, nicméně události, u nichž je, sleduje bez kompromisu, bez krácení, bez vynechávání. Po několika hodinách pak začíná každé malé narušení, každý náznak opuštění rutiny působit ne jako žádané uvolnění, ale spíš jako horor. Když Jeanne během třetího dne začne zápasit se svou kávou, kterou opakovaně vylévá do dřezu, vyvolává to silnější reakci než adrenalinová akční scéna. Nenadálá zlomová eskalace závěru už se jeví jako nevyhnutelné vypuštění dlouho střádané energie.

Jeanne Dielman je jistě miláčkem cinefilů, vždy byla. Přesto jde o nečekanou volbu pro nejlepší film všech dob. Snímek má na IMDb, největší světové filmové databázi, pouhých devět a půl tisíce hodnocení. Pro porovnání, Vertigo, jež bylo na špici minule, ohodnotily čtyři sta tisíce uživatelů a uživatelek a Občana Kanea, jenž předtím žebříčku dominoval půl století, ještě o dalších padesát tisíc víc. I neorealističtí italští Zloději kol, kteří obsadili první verzi žebříčku v roce 1952, mají víc než sto padesát tisíc hlasů. Proto se jedná o ještě mnohem větší exces, než když hlavního Českého lva vyhrála Cesta ven s pouhými pár jednotkami tisíců návštěvníků kin.

Smysl dává tato volba tehdy, když si uvědomíme, jak je žebříček sestavovaný. Oslovení mají za úkol vybrat desítku svých nejoblíbenějších filmů a o konečném seznamu rozhoduje počet zmínek, bez ohledu na jejich pořadí. Jeanne Dielman je pak v mnoha ohledech „tím jedním“ filmem, jenž symbolizuje nástup feministické kinematografie, vymezuje se vůči pravidlům zábavního průmyslu a hledá nové způsoby užití filmové řeči.

Když pak mají filmoví znalci či znalkyně jmenovat deset titulů do prestižní ankety, mají tendenci vytvořit žebříček, který obsahuje „od všeho trochu“, dokazuje jejich rozhled a progresivní kritické smýšlení. Chantal Akerman se pak automaticky nabízí jako nejlepší volba na zařazení, zvlášť pokud hlasující pragmaticky přemýšlejí o tom, jakému filmu symbolizujícími vzdor proti mainstreamu pomoct k umístění.

Titul „nejlepší film všech dob“ je samozřejmě absurdní, nesmyslný, z principu až urážlivý vůči umění jako takovému. Jeanne Dielman není nejlepší film všech dob, není jím Vertigo, Občan Kane, Zloději kol a rozhodně jím není Vykoupení z věznice Shawshank, pokud by to snad někoho napadlo. Žebříčky ale mohou sloužit k tomu, abychom zjistili, jaké vědomé i podvědomé hodnoty udělující kolektiv zastává.

Je patrné, že v aktuálním seznamu se navýšila přítomnost ženských umělkyň a titulů vyprodukovaných mimo euroamerický kulturní prostor. Zchudl oproti tomu doposud dominantní výčet auteurských počinů bílých režisérů z 50. až 70. let. Ne že by jazýček vah stále nezůstával velmi pohodlně na jejich straně, přesto je patrná touha ocenit i jiné umělecké směry, než je ideál nových vln a režijních mistrů.

Potom je skoro méně důležité, jaké konkrétní tituly se na seznamu objevují. Opět je nutné připomenout, že roli může hrát kalkul a upřednostnění snímků představujících preferovaný styl či přístup, které mají šanci uspět. Výběry oslovených režisérů a režisérek, vydávané samostatně, se pak tradičně jeví méně promyšleně a ideologicky než výběr kritiky, která si nemůže pomoct a spíš než „jaké filmy jsou nejblíž mému srdci“ uvažuje v měřítku „jaký film je dobré zdůraznit, abychom pomohli vzniku dalších dobrých titulů“.

Jeanne Dielman je pak vhodným titulem pro ovládnutí tohoto seznamu, má v sobě totiž právě kus uměleckého gesta. V tříapůlhodinovém filmu naplněném z velké části vykonáváním domácích prací bychom ostatně mohli hledat kus Duchampovy Fontány, byť tento film je samozřejmě důsledkem větší demonstrace schopností ze strany režisérky než slavná umělecká provokace rané moderny. Podobným způsobem nás ale vede k uvažování o umění, jeho hodnotě a možné podobě, tentokrát v feministickém kontextu. Zatímco muži jako Sylvian vyráží každý den do světa, takhle vypadají dobrodružství, které zažívají jejich matky.

Režisérka tím skládala poctu své vlastní matce, s níž měla velmi blízký vztah a pojala ji jako hlavní inspiraci pro Jeanne. Na produkci pak cíleně pracoval kompletně ženský štáb, byť režisérka později došla k názoru, že šlo o špatné rozhodnutí. Vzhledem k nedostatku žen v oboru byla často nucená vybrat jedinou zájemkyni o pozici, což nedělalo dobrotu. Přesto se podařilo dát dohromady jedinečnou, vtahující a nadčasovou podívanou. Kdyby obrazu nechyběl stávající barevný grading, mohli bychom snadno nabýt představy, že jde o zcela současné dílo.

Akerman byla mimochodem během premiéry dvacátnicí, o čemž se v souvislosti s jejím vítězstvím příliš nemluví. Vracíme se tedy k vyzdvižení mladé umělkyně, jako tomu bylo v případě téměř stejně starého Orsona Wellese během produkce Kanea. Zatímco on byl typickou ukázkou mladého privilegovaného génia, Akerman nyní symbolizuje cestu k rozšíření naší dosavadní představy o tom, jak vypadají filmoví velikáni a mistrovská díla.

Sama patřila k výrazným hlasům především sedmdesátých let díky dramatům Já, ty, on, ona a Les rendez-vous d'Anna či avantgardními dokumentu News from Home. O mnoho let později (2015) zemřela vlastní rukou při těžkých depresích, kvůli nimž byla předtím hospitalizovaná. Její odkaz a vliv ale stále rostou a Jeanne Dielman je dnes možná ještě víc relevantním filmem než dřív, na její režijní a scenáristickou práci se můžete mimochodem podívat na streamovací službě MUBI.

Fabelmanovi jsou poloautobiografické dílo režiséra Stevena Spielberga. 75letý klasik, co má za sebou přes 40 filmů, už u nás ale přestává být hvězdou a jeho zpověď je až příliš nenápadná a sofistikovaná.