Změna hlasů je poslední problém Ricka a Mortyho. Sedmá série začíná poněkud uzívaně

První a nejočividnější otázkou je, jak budou nyní fungovat oba protagonisté i kupa vedlejších postaviček, jež doposud namlouval Roiland. Už nějakou dobu víme, že se produkce rozhodla jít cestou co nejpřesnější imitace, což má své kladné i záporné stránky. Největším rizikem samozřejmě zůstává, že publikum bude lpět na každé slabice a každém tónu a za sebemenší odchylku nováčky rozcupuje na kusy.

Výsledný dojem z první epizody je však v tomto ohledu kladný a podle prvních reakcí se zdá, že fanouškovská základna souhlasí. Kdybychom nevěděli o skandálech v zákulisí, nejspíš bychom si prostě mysleli, že Roilandovi se s postupujícími lety (přeci jen Rick a Morty vznikají už celou jednu dekádu) trochu změnil hlas – nakonec i hrdinové South Parku či Simpsonů dnes mluví zásadně jinak než v době svých začátků, přestože hlavní dabéři zůstávají.

První epizoda konečně prozradila, kdo se práce ujal. Oba antihrdinové vyfasovali vlastního dabéra: Ricka má na starost Ian Cardoni a Mortyho Harry Belden. Jedná se o mladé a v mainstreamu prakticky neznámé filmaře, jejichž profily na sociálních sítích zatím počítají followery po stovkách. Teprve nyní tedy vstupují do veřejného dění, snad se pro ně tahle příležitost snů nezmění v noční můru. Podle jejich dosavadního výkonu se zdá pravděpodobné, že svou práci odvedou uspokojivě. Pokud vyvstává problém, není to z dabérské kabiny.

Co scénář? Tady vyvolává Roilandova absence mnohem větší otazník, protože není jasné, v jaké míře se vlastně ještě účastnil kreativního procesu. Jak jsme rozebírali nedávno, Dan Harmon, de facto showrunner Ricka a Mortyho, se dušuje, že Roiland coby tvůrčí síla zcela vymizel během druhé série. V rozhovoru pro The Hollywood Reporter dokonce přiznal, že kvůli Roilandově uměleckému i osobním vyhoření a rostoucím antipatiím se s ním nikdo ze scenáristického týmu fyzicky nesetkal už několik let.

Bude tedy lepší, když se první epizodu ani nebudeme pokoušet číst v kontextu změny v autorském týmu, protože je možné, že k žádné nedošlo. Hodnoťme ji tedy, aniž bychom Roilandův odchod zohledňovali. Sedmá série pak navazuje tam, kde skončila šestá. Ta se pokusila navrátit ke kusým, epizodickým dobrodružstvím prvních dvou řad. Koncem páté série se tvůrci rozhodli utáhnout metafikční aspekt vyprávění a uzavřeli (alespoň prozatím) příběh Zlého Mortyho. Deklamovali touhu opustit komplikovaný děj, jehož primárním zájmem se zdá být satirizovat sebe sama, a vrátili se ke zkoumání postav a jejich psychologie.

Není tedy překvapivé, že v první epizodě sledujeme Ricka, jak dostává za úkol pomoci panu Poopy Buttholeovi s jeho alkoholismem. Trochu proti své vůli dává dohromady tým svých starých přátel a společně se mu vydávají na pomoc, jenže vše zvrtne v nezřízenou drogovou párty. Jak by to mohlo také dopadnout jinak, když každý z členů party, včetně samotného Ricka, má rovněž problémy nejen s alkoholem? Rozdíl je, že panu Poopy Buttholeovi se už rozpadla rodina a přestává být schopný společensky i soukromě fungovat, takže překročil hranici, kdy se podle měřítek téhle skupinky alkohol stává opravdovým problémem.

Jedná se o veskrze přímočarý příběh. Až moc přímočarý. Rozhodnutí udělat krok zpět a vyprávět „normální“ historky oproti zašmodrchaným satirickým verzím se sice setkalo s pozitivní odezvou, sedmá série však začíná v opačném extrému – v banalitě a v přímočarosti. Nejsilnější aspekty této epizody jsme navíc v lepším provedení v seriálu už viděli.

V kultovní epizodě Pickle Rick je protagonista tak neschopný a neochotný čelit svým problémům, že se raději promění v nakládanou okurku a nechá se spláchnout do kanálu, než aby šel se svou rodinou k terapeutovi. Nyní vidíme totéž, jen mnohem fádněji a doslovněji. Pickle Rick se sice vzhledem k všudypřítomnosti doprovodného „merche“ stal pro vnější svět symbolem otravnosti celého fenoménu Rick a Morty, samotná epizoda je však chytrá, vtipná a v dobrém slova smyslu absurdní. Ukazuje, jak lze reálné problémy zpodobnit stylizovaným a fantaskním způsobem.

Pojetí podobné situace na začátku sedmé série najednou nedokáže zužitkovat svůj šílený svět, epizoda by se mohla odehrávat v libovolném sitcomu. A to je prostě málo. Tvůrci pouze jako by se snažili vynahradit nám nenápaditost tím, že do děje zahrnou populární vedlejší postavičky, u nichž jsme si ani nemysleli, že se s nimi ještě setkáme.

A abychom nezapomněli, v celkem prominentní úloze se zde objevuje Hugh Jackman, který dabuje sám sebe. Jeho přítomnost je však zcela náhodná a působí to, jako by tvůrci splašili celebritu a vepsali jí dva vtipy na tělo, jinak jí ale přiřadili náhodnou roli. Tím Rick a Morty evokují to nejhorší ze zombie éry Simpsonů, kteří začali rovněž angažovat áčkové celebrity a cpát nám je před oči, abychom nepřemýšleli o tom, že kouzlo seriálu je pryč.

Bylo by samozřejmě velmi krátkozraké po jediné epizodě odsoudit celou sedmou řadu. První epizoda není ani tak špatná, jako je nudná. A to je nejhorší, co může u Ricka a Mortyho být. Postavy tu neprožívají nové věci, tvůrci nezkoumají podnětné koncepty a vtipy zvlášť neutkví v hlavě. Mluvíme navíc o seriálu, jehož některé epizody lze považovat za to nejlepší, co v kontextu adult animace vzniklo. Když máte v portfoliu The Ricklantis Mixup, jednu z nejlepších dvacetiminutovek televizní historie, máte laťku proklatě vysoko. Sedmá série zatím nemá nakročeno ani k tomu, aby o ni byť jen zavadila.

Ricka a Mortyho můžete sledovat na HBO Max. Podívejte se také na seznam dalších nejlepších seriálů v jejich nabídce podle databáze Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.