Nakažlivě optimistický One Piece je nejlepším západním seriálem podle japonské mangy

Monkey D. Luffy (Iñaki Godoy) je optimistický mladík, jenž sní, že se stane pirátským králem. V jeho fantaskním světě to znamená něco trochu jiného než v tom našem. Někteří piráti sice kradou a vraždí, jak se jim zachce, pak jsou tu ale ještě hodní piráti. Ti svobodomyslně brázdí oceány a hledají poklady. Luffy chce ukořistit ten největší – legendární One Piece, dědictví nejpověstnějšího kapitána všech dob, v jehož existenci po dvaadvaceti letech pátrání už většina světa nevěří.

Na začátku Luffy nevlastní nic než slamák, který zdědil po svém idolu, šlechetném pirátovi Shanksovi (Peter Gadiot). Nemá loď, neumí dokonce ani plavat. Jeho výhodou je pouze schopnost se magicky natahovat, jíž disponuje díky kouzelnému ovoci snězenému v dětství. Na jeho straně přesto rychle skončí zlodějka Nami (Emily Rudd) a paradoxně i lovec pirátů Roronoa Zoro (Mackenyu). Ti si každý nesou vlastní trauma a s lehkovážným mladíkem zprvu nechtějí mít nic společného. Luffyho dobrosrdečnost, naivita, sebedůvěra a odvaha je ale přitahují. Vidí v něm něco, co sami ztratili.

Odvěkým nepřítelem pirátů jsou mariňáci, primárně zkorumpovaná vojenská síla vládnoucí vrstvy. Přesto se k nim přidává Luffyho první kamarád Koby (Morgan Davies), kterého zachránil ze zajetí zlé pirátské kapitánky. Koby však věří, že může naplnit původní ideál mariňáka a ochraňovat bezbranné i za cenu toho, že stane na druhé straně barikády proti svému jedinému příteli. Zatímco se tedy Luffy a jeho parta vydává na cestu za pokladem, prožívají svá dobrodružství a střetávají se s nepřátelskými piráty, Koby trénuje ve vojenské akademii pod vedením viceadmirála Garpa (Vincent Regan), jenž projevuje zvlášť velkou touhu Luffyho dopadnout.

Seriál tvůrců Stevena Maeda a Matta Owense vznikající pod dohledem autora mangy Eiičiróa Ody je skutečný zázrak, který nemá obdobu. Zatímco ve světě anime, tedy kreslené audiovizuální tvorby, se adaptacím mangy skvěle daří, v hrané podobě to bylo vždy o mnoho řádů žalostnější. Domácí japonské adaptace doplácejí na nižší rozpočet, kdy nemohou pomýšlet na důstojné zobrazení šílených dobrodružství a košatých světů. Jejich velkým problémem je však i přílišná doslovnost a snaha převzít původní materiál extrémně věrně, aniž by tvůrci při transferu respektovali rozdílnosti fotografie oproti kresbě.

Západní štáby (včetně Netflixu), jež se o adaptace pokoušely, se tradičně dopouštějí opačného nešvaru a původní látku změní natolik, až se z ní stane zaměnitelný a nudný příběh, jehož chytlavost vymizí. Chtělo by se říct, že One Piece nachází zlatý střed, jen kdyby to neevokovalo, že se jedná o kompromis. Takový dojem by se nacházel daleko od pravdy. Svou vypravěčskou i stylistickou expresivitou je totiž seriál dál než jakýkoli jeho západní konkurent. Asi nikdy se nepodařilo přenést energii šónen mangy s takovou věrností, aniž by dílo působilo jako mrtvolná ilustrace, již musíme považovat pouze za doplněk původního materiálu.

One Piece se odehrává v unikátním světě, jenž existuje podle vlastních pravidel. Ne vždy musí následovat naši logiku (nebo fyziku), hnacím motorem je tu prostě naivní radost z dobrodružství a vědomé odevzdání se dětskosti a klidně i umělosti. Nejde o svět konzistentní technologicky, sociálně ani kulturně, jedná se výlučně o intuitivní mix toho, co se Odovi zrovna hodilo do krámu. Bude se někdo trápit tím, že pirátské bary jsou osvětlené neonovými nápisy? A pokud je mají, proč technologii na stejné úrovni nevyužívají v jiných situacích? Jestli to někomu skutečně přidělá vrásky, má smůlu.

Když se pokusíte vygooglit, proč jeden z vedlejších záporáků, zkorumpovaný mariňák Nezumi (Rory Acton Burnell), nosí na helmě umělé kočičí uši a pod nosem má zvířecí fousky, dozvíte se: „Ve fandomu One Piece máme jedno pravidlo – nikdy nezpochybňujeme design postav!“ Dosavadní západní přístup by tento prvek během adaptace prostě odstranil. Evropská vypravěčská tradice směřuje k vnitřní konzistenci příběhu a k nutnosti vysvětlit vše, co vybočuje z normálu. Když se někdo obléká jako kočka, musí to mít jasnou motivaci v kontextu příběhu. V manze je možné, že nějaká vedlejší postava je prostě natolik výstřední, že nosí zvířecí uši, a tím to končí. A právě tato nekompromisní hravost může oživit poněkud ustrnulou západní popkulturu.

Tvůrčímu týmu se daří namixovat i tak odlišné prvky, jako je naivita hrdiny a celkem intenzivní násilí ze strany záporáků, kteří bezohledně zabíjejí nevinné lidi; vyprávění před tím neodvrací zrak. Manga je známá tím, že i v dětských příbězích mohou občas vystrčit růžky temnější motivy, One Piece není výjimkou. Přestože je dílo rozhodně silnější ve svých hravých chvílích, schopnost tvůrců přepnout do vážné polohy bychom však neměli podceňovat.

One Piece by však byl poloviční, kdyby se nepodařilo sehnat tak silné obsazení. Všechny postavy jsou výrazně stylizované – včetně křiklavých kostýmů a výrazných barev vlasů. Tento aspekt adaptací mangy má často tendenci působit jako pěst na oko, do šíleného pirátského světa však tato expresivita jednoznačně zapadá. A každý jeden herec a herečka svůj kostým nosí se vší přesvědčivostí. Ať se jedná o šíleného klauna, pirátského šéfkuchaře nebo šíleného komorníka s noži místo prstů.

Dvacetiletý mexický herec Iñaki Godoy je úžasný. Bezedná pozitivita jeho postavy přesvědčí, aniž by Luffy působil prostoduše či otravně. Emily Rudd jako Nami vkládá do týmu kus dospělosti, aniž by vyzněla chladně a strojeně, a Mackenyu zvládá zasmušilého mírně nadutého bojovníka, aniž by sám působil upjatě. Ve chvílích, kdy je trio pohromadě a střetávají se jeho odlišnosti, One Piece nemá konkurenci.

Předlohu mimochodem definuje jeho multikulturalismus, ne každý si například uvědomuje, že Luffy je kódovaný jako Brazilec. Jeho kresba se příliš neodlišuje od toho, jak se v Japonsku vytváří neutrální mužská podoba, kterou si běžně vykládáme jako člověka východoasijského původu. Mnozí proto diskutovali o odklonu od předlohy, když zjistili, jak málo japonských herců v adaptaci vystupuje. Až tehdy se dozvěděli, že v manze skoro žádné japonsky kódované postavy být nemají. 

Někteří puritáni budou přesto protestovat, vždyť samotní Japonci mají tendenci obsazovat při hraných adaptacích prakticky všechny role domácími herci, i když se příběh odehrává v pseudoevropské zemi, stačí se podívat na adaptace Fullmetal Alchemist. Pokud se však chceme ohánět tím, co dává smysl, mnohem víc ho najdeme v obsazení One Piece, kde se na moři mísí všichni se všemi.

Podívejte se na seznam nejlepších animovaných seriálů na Netflixu podle databáze Kinoboxu.