Hollywood spolkli k svačině. Monstrózní sovětskou Vojnu a mír už nic nepřekoná

Různými infotainmentovými médii koluje takřka od premiéry zvěst, že natáčení stěžejních scén Bondarčukovy Vojny a míru se účastnilo 120 000 komparzistů a některé bitvy byly kopírované co do počtu vojáků jedna ku jedné. Sám režisér to později razantně popřel, taková čísla podle něj byla značně nadnesená.

Přesto je pravděpodobné, že bitva u Borodina je a zůstane největší filmovou rekonstrukcí všech dob. Její měřítko budí úžas i hrůzu. Když některé záběry sledujeme, díky šikovné práci se střihem a úhly kamer bychom přehnaným číslům byli schopní uvěřit. A tím kvality téhle adaptace Tolstého, kterou si mimochodem můžete zdarma najít na YouTube kanálu Mosfilmu ve zremasterované kvalitě, pouze začínají.

Když se budeme bavit o čtyřdílné filmové sérii uváděné od roku 1965, alfou a omegou bude vždy vyčíslení produkce, která si vzala za úkol stát se největším filmem všech dob. Úspěšně, nutno podotknout. Tři sta postav s dialogy, desetitisíce komparzistů, tisíce koní, stovky děl...

Bondarčuk za pochodu vynalézal nové filmové techniky a důsledně je zužitkovával v díle, jehož měřítko je těžko uvěřitelné. Kamera často provádí komplikované pohyby a záběry mají promyšlenou mnohavrstevnatou kompozici. Užívány jsou i silně expresivní prvky, jimiž se zpodobňují sny, vzpomínky či halucinace. Každému záběru ze sedmi hodin je věnovaná maximální péče a Bondarčuk znovu ohromuje nejen bezprecedentním materiálním zázemím, ale i schopností s ním pracovat nápaditým, živým a poetickým způsobem. Zorganizovat bitevní scénu a včlenit ji do dialogového dramatu je jistě pěkné, ve Vojně a míru se však stejné pozornosti dostává celé stopáži.

Režisér byl rozhodně megaloman, ale zároveň chápal hodnotu detailu. Věděl, že aby film fungoval, musí jeho enormní rozměr ožít prostřednictvím lidského příběhu. Sám nakonec ztvárňuje postavu Pierra Bezuchova. Je to jistě příhodné, vždyť v knižní předloze byl právě Bezuchov avatarem Tolstého. Bondarčuk si pak dává dobrý pozor, aby každý velkolepý okamžik motivovalo vyprávění a aby hrál svou roli v celku.

Ve druhém dílu dokonce nepadne prakticky žádný výstřel. Sledujeme v něm příběh mladé Nataši Rostovové, jež stranou napoleonských válek prožívá osobní drama mladé šlechtičny. Nebyl by to Bondarčuk, aby i mimo bitevní vřavu nenašel cestu k excesu. Bál, jehož se Nataša účastní, byl natočený se 150 tanečníky oblečenými v luxusních róbách a ověnčenými šperky, mezi nimiž a nad nimiž s neuvěřitelnou lehkostí poletuje kamera. Bondarčuk se samozřejmostí sobě vlastní přepíná mezi opulentními davovými scénami a detailem nevinné a napůl dětské tváře Ludmily Savelyevy. Tento kontrast dívky poprvé vstupující do společnosti skvěle funguje. Jsme zahlcení opulencí stejně jako Nataša a při tanci mezi desítkami párů se nám točí hlava stejně jako jí.

Nemá smysl popírat, že Vojna a mír je především technický počin, který si svým strašidelným rozměrem nevyhnutelně buduje odstup. Přesto se vždy nakonec vrací k člověku jako základní jednotce.

Jistě se jedná o jeden z vrcholů kinematografie technicky, logisticky i umělecky. Protože přes všechnu politickou zatíženost produkce, jež měla být propagací Rudé armády a šířeji sovětského pokroku, se tu vše ohýbá Bondarčukově vůli. Nejen esteticky – režisér angažoval mnohé za Stalina zakázané herce, pro něž se jednalo o velký comeback. Měl takový respekt a postavení (a do jeho práce bylo vloženo tolik prostředků), že se před ním během natáčení sklonila každá hlava.

Mít na svědomí tenhle kolos, hrát v něm jednu z hlavních rolí a ještě se dohadovat o obsazení a politickém vyznění je vskutku šílená představa. Není divu, že Bondarčuk utrpěl během šesti let produkce dva infarkty a pobyt ve střižně prokládal časem stráveným v nemocnici. Pokud někdy o nějakém režisérovi platilo, že do své práce dává vše, byl to právě on.

Pro Sovětský svaz měla Vojna a mír samozřejmě velkou propagandistickou roli. Z pověsti o kázni a organizaci demonstrované tímto titulem ruská armáda těží dodnes. Vítězství nad Napoleonem pak bylo stejným okamžikem národní hrdosti, jímž se o sto padesát let později stalo poražení Hitlera. Několik monologů o ruské síle a hrdosti převzatých přímo od Tolstého má v nové době nový význam.

Bondarčuk nebyl stranický ideolog. Jakýmsi zázrakem se i jako člověk v čele tak velkých projektů vyhýbal vstupu do strany až do roku 1970. Tehdy se musel kát po finančním neúspěchu svého dalšího počinu Waterloo. Měl nepřekvapivě trochu jinou agendu než jeho nadřízení – pokoušel se zdůraznit protivojenské poselství předlohy. Boje neglorifikoval a dával si pozor, aby ukázal jejich kruté následky.

Když se ve čtvrtém dílu Francouzi dostávají až do Moskvy mezi civilisty, jedná se o obzvlášť děsivé výjevy. A to aniž by dělal z Francouzů jednorozměrná monstra. Režisér trval na historické věrnosti i v okamžicích, kdy si Sověti přáli poupravit roli šlechty a víry. Samozřejmě, že takto velký projekt není otevřeně neposlušný vůči svým chlebodárcům, snahou režiséra tedy bylo alespoň uhlídat nejškodlivější ideologické požadavky a zároveň uchovat co nejvíc nuancí předlohy.

Přesto se v jeho díle ještě víc než v kterémkoli jiném zhmotňuje dvojznačnost protiválečných filmů. Ty sice vyslovují varování, ale samotný pohled na dechberoucí záběry bude vždy pro určitý typ lidí fungovat jako lákadlo. Bylo by hezké, kdybychom žili ve světě, kde zpodobnění násilí, obzvlášť v tomto zcela nelidském rozměru, výhradně odpuzuje. Z praxe však víme, že tomu tak není. Navíc bez ohledu na samotné poselství se tento film svou samotnou existencí stává trofejním kusem Rudé armády.

Vojna a mír vyhrála Oscara za nejlepší cizojazyčný film a soška byla zkonfiskována okamžitě při návratu delegace do Ruska. Při pohledu na Bondarčukův ve všech ohledech mistrovský kus se budeme muset vždy srovnávat s tím, že mohl vzniknout pouze na objednávku totalitní velmoci. V moderním kapitalistickém systému by byl rozpočet tak vysoký, že by ho žádné studio nezaplatilo. Po nástupu digitální éry jsme sice schopní stejný dav vygenerovat prostřednictvím jedniček a nul, to ale nikdy nebude mít stejný efekt jako analogová realita.