Zpodobnění Ježíše vedlo k terorismu. Scorseseho nejniternější film je zakazovaný i dnes

Martin Scorsese byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stále ještě nejžhavějším zbožím Hollywoodu a mohl tedy pokukovat po svých vysněných námětech. Pro ledaskoho bude možná překvapením, že režisér kontrakulturních filmů jako Taxikář (1976) a Bertha z dobytčáku (1972) za svůj vysněný příběh označoval život Ježíše Nazaretského.

O jeho zfilmování prý snil doslova od dětství. Když se mu pak v sedmdesátých letech dostala do rukou kniha řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Poslední pokušení Krista, věděl, že tohle je úhel pohledu, který chce zvolit. Byl tu ale jeden problém: V nábožensky silně založených Spojených státech, stejně jako v mnoha dalších zemích světa, šlo o nesmírně kontroverzní dílo.

Scorsese se k realizaci odhodlával celá osmdesátá léta. Jeho právník mu důsledně radil, že ačkoliv je scénář Paula Schradera, jenž si dal Scorsese vypracovat, špičkový, film nestojí za nevyhnutelné potíže. Martin si však nedal říct a studio mu překvapivě dalo zelenou. Čtrnáct milionů dolarů, povolení vycestovat se štábem na lokace do Izraele a sto natáčeních dní k dobru. Projekt měl následovat Scorseseho Krále komedie (1982) a být uveden v první polovině osmdesátek.

Zákulisní kolečka se však roztočila a z projektu sešlo. Scorsese natočil ještě další dva filmy, než se mu povedlo projekt spustit s novým obsazením a za nových, značně nepříznivých podmínek. Ty zahrnovaly slib, že jeho další film bude divácky vděčný (stal se jím Mys hrůzy), předně však s polovičním rozpočtem i počtem natáčecích dní. Přestože rok uvedení 1988 už drhne o devadesátky, má snímek možná i z těchto důvodů nakonec nádech Scorseseho rané práce a syrovosti Nového Hollywoodu.

Přestože můžeme s jistotou říct, že náročné podmínky estetice Posledního pokušení značně prospěly, nebylo příjemné na filmu pracovat. Štáb musel často na místě improvizovat a nacházel se v „permanentní krizi“. Nebylo to ale nic v porovnání s tím, co nastalo po uvedení. Proti Scorsesemu se obrátily především fundamentalistické odnože amerických křesťanů a celý ortodoxní svět. Willema Dafoea, jenž skvěle ztvárnil Ježíše, vyhodili z natáčení westernu Tombstone (1993), Harvey Keitel jako Jidáš dostal nominaci na zlatou malinu a Scorsesemu chodilo tolik výhrůžek násilím, že musel na veřejné projekce chodit s bodyguardem. Příznivé kritiky vedly k tomu, že získal oscarovou nominaci, bylo ale velmi bizarní, že žádné jiné se Pokušení nedočkalo. Je zcela výjimečné, že film nominovaný za režii nemá žádné další želízko v ohni – zavání to politikou.

Nezůstalo však jen u slov. V pařížském kině došlo k nefalšovanému teroristickému útoku, kdy v době promítání umístila katolická skupina do vedlejšího sálu zápalné zařízení, jež zranilo třináct lidí. Čtyři z toho vážně. Jiná náboženská organizace nabídla studiu deset milionů dolarů za poskytnutí všech kopií filmu, samozřejmě s cílem jejich likvidace. Výčtu protestních aktů s různou úrovní násilnosti bychom našli bezpočet. V Bulharsku bylo ještě v roce 2002 po protestech církevních představitelů zakázáno plánované odvysílání v národní televizi, jež de facto platí dodnes.

A čeho se tedy Poslední pokušení Krista dopouští? Jak urážlivě a nedůstojně Ježíše zobrazuje? Celý princip díla spočívá v tom, že abychom mohli Ježíšovu oběť plně docenit, musíme se ponořit do jeho lidskosti. Celý křesťanský narativ je sám o sobě velmi těžký na strávení. Bůh prý stvořil Ježíše, jenž je zároveň plně člověkem a plně bohem. Nechá ho zemřít na kříži, aby za jeho oběť mohl odpustit lidstvu jeho hříchy. Proč byl celý tento proces nutný? Proč všemocný Bůh potřeboval tuto komplikovanou záminku k odpuštění hříchů?

Na křesťanech nyní je, aby v tomto příběhu našli smysl. Scorsese, jako nemálo jiných, ho vidí v konfliktu smrtelného Ježíše, jenž musí přijmout svou úlohu boha nehledě na všechna pokušení, jež z pobytu ve smrtelné skořápce vyplývají. Ježíš tedy cítí strach, chtíč, aroganci, ambici. Možná, že Bůh může tyto emoce plně pochopit a být schopný je prominout až tehdy, když okusí smrtelnost? Možná, že může lidstvu odpustit pouze tehdy, pokud si jeho avatar projde zradou a ponížením a stále je ochoten se za smrtelníky obětovat? Tyto otázky jsou samy o sobě problematické, protože každá z nich nějakým způsobem popírá omnipotenci, omniprezenci či omniscienci křesťanského Boha, jež jsou podle základního dogmatu nedotknutelné. Jenže co si má počít přemýšlivý křesťan, když jeho předpokladem je, že biblický narativ musí být v nějakém smyslu pravdivý?

Nevole proti filmu vycházela především z toho, jak daleko zachází ve vykreslení Ježíšových pochyb, depresí a váhání, zda by se své role spasitele neměl vzdát. Absolutní šok vyvolala závěrečný pasáž, kdy sestupuje z kříže a vzdává se role mesiáše. Vychová rodinu, zestárne a vidí, jak se bez jeho oběti svět posunul k záhubě. Tato vize vede k Ježíšovu rozhodnutí se na kříž vrátit a konečně plně přijmout svou identitu a úlohu.

Křesťanský narativ tedy Scorsese nakonec posiluje, nicméně samotný obraz toho, jak Ježíš dočasně uvěří Satanově lsti a vzdává se svého údělu, byl pro mnohé věřící příliš. Některým vadily i poněkud povrchnější aspekty, jako že je Ježíš ukřižován nahý. Či že je naznačen jeho dřívější sexuální vztah s Máří Magdalénou. Ta do něj v tomto převyprávění byla v útlém mládí zamilovaná, on se ale vydal na cestu náboženského askety a jím „pošpiněná“ žena skončila jako nevěstka.

Provokovalo také, že film nabízí v druhém plánu paralely mezi Ježíšem, filmovým režisérem a jejich specifickými cíli. Během posledních záběrů, během Ježíšova zvolání „Je dokonáno!“, začne filmový materiál korodovat a odhalují se okraje filmových okének. Tento efekt prý nebyl plánovaný (pokud to tvůrcům chcete věřit) a vznikl chybou expozice. Scorsesemu se však ve střižně zalíbil, protože evokuje, že zpodobněné události přesahují filmové médium. Z jiného úhlu pohledu se tím ale Scorsese zpřítomňuje a snímek lze v důsledku číst jako alegorii svého vlastního vzniku, což jistě nese z náboženského hlediska stopu rouhačství.

Poslední pokušení Krista není věrnou adaptací bible, jak upozorňuje hned dvojí úvodní varování. Jedná se však rozhodně o dílo oddaného křesťana, který tápe, váhá, ale nepřestává věřit. To by mohla být špatná zpráva pro převážně ateistické české publikum. Naštěstí Scorsese právě tím, čím se tak zprotivil věřícím, dělá příběh koukatelnějším pro všechny ostatní. V Ježíšovi hledá uvěřitelnou psychologii a historii. Ne ve smyslu realistického zpodobnění dějin – vize minulosti tu není o nic méně stylizovaná než v samotné bibli. Ježíše však zkoumá jako autentickou bytost, jejímž motivacím a emocím se snaží porozumět. Pokud by to snad mělo být rouhání, k čemu má vlastně celý ten příběh o bohu-člověku sloužit?

Poslední pokušení je díky tomu podnětný film i pro nekřesťany, byť je pravda, že kdo necítí stejné nutkání a vnitřní potřebu pochopit tuto postavu, může mu děj připadat poněkud šroubovaný, dialogy strojené a Ježíšova postava nutně nemusí nabýt kýžené hmatatelnosti. Scorsese sice neadaptuje bibli, zároveň si však necucá věci z prstu a jeho cílem je najít v biblickém Ježíši a víře uvěřitelnost a blízkost. I věci jako podstata vztahu s Máří Magdalénou (Barbara Hershey), Jidášem a zdůrazněná politická realita Judey během římské okupace (pod dohledem Davida Bowieho jako Piláta Ponského!) vychází ze spekulací, jimiž se křesťané dávno zabývali.

Tento text je psaný z ateistického úhlu pohledu, takže nutno podotknout, že najít v biblickém Ježíšovi smysl a úspěšně ho rekonstruovat jako vnitřně soudržnou postavu je vzhledem k výchozímu materiálu fascinující rétorické cvičení, nicméně dost možná z principu odsouzené k neúspěchu. I tento neúspěch ale může být podnětný ke sledování a přemýšlení, protože ať křesťanství vyznáváme, nebo ne, stále se jedná o vlivné hnutí, které nás všechny nějak ovlivnilo.