Dokument Netflixu o smrtícím hlubinném sportu vám vezme dech. Stojí to za to?

Free diving je sport jako dělaný pro to, aby o něm vznikaly dokumenty. Osamělý člověk se přírodě navzdory noří do nekonečného ticha a temnoty, aby se dostal o kousíček níž než kdokoli před ním. Sledovat tuto událost v reportáži nebo během živého přenosu je relativně nevděčné. Jenže jak mají filmaři příležitost natáhnout do vody kvalitnější kamery a záběry oživit příběhem, jenž vysvětluje motivace sportovkyň a sportovců, máme tu najednou uhrančivou esej o smyslu lidského snažení.

Stejným případem je i Nejhlubší nádech dokumentaristky Laury McGann. Zabývá se především světovou rekordmankou, italskou potápěčkou Alessiou Zecchini, a jejím partnerem Steveam Keenanem, jenž vlastní ambice odsunul stranou a zaměřil se na kariéru pomocného potápěče. Tedy toho, kdo asistuje sportovcům během jejich výkonu a často je zachraňuje ve chvílích, kdy jim dojde dech a začnou ztrácet vědomí. Jedná se o příběh s tragickým koncem, protože Keenan zemřel v roce 2017, když zachránil své partnerce život, přičemž obětoval vlastní.

Free diving je představené jako balancování na hranici života a smrti. Voda si vzala i Allessin velký vzor, potápěčku Natalii Molchanovu, jejíž tělo se po jejím zmizení v roce 2015 nikdy nenašlo. Snímek má tedy jeden úkol: vysvětlit nám, proč to ti lidé vlastně dělají.

Je celkem známou výhodou dokumentaristiky, že může vyprávět příběhy neuvěřitelnější než fikční tvorba. Když si totiž scenárista vymyslí nějakou zdánlivě nepravděpodobnou zápletku, začneme mu většinou před nosem máchat statistikami a vyčítat mu, že si neumí vybrat něco, co lze akceptovat. Ve skutečném světě se přitom fascinující věci dějí doslova denně, stačí jen umět je najít.

Méně známý a zrádnější paradox je, že dokumentarista si může dovolit vyprávět „rozbitější“ příběhy. Jedním z důvodů, proč máme rádi fikci, je, že zvládá tvořit příběhy plné komplexních metafor a podobenství, v nichž má každá postava propracovanou psychologii a motivace. Každý akt pak směřuje k pointě, z níž vyplývá něco, co lze vztáhnout na vlastní životní zkušenost.

Dokumentaristika není touto logikou zcela svázaná, protože v určité rovině víme, že život, obzvlášť z vnějšího pohledu, je mnohem roztříštěnější, méně doslovný a často nezapadá do tematického rámce. Skutečný člověk si také může dovolit žít mnohem jednodušeji a přímočařeji než filmová postava.

Přesto platí, že obzvlášť mainstreamová dokumentaristika často využívá prostředků standardních fikčních filmů, jejichž přístup k prezentaci nasbíraného materiálu a vyprávění imituje. To může vést ke skvělým výsledkům. Získáme silný příběh, jehož přitom stále legitimizuje autenticita dokumentaristiky.

Nejhlubší nádech rozhodně aspiruje na to, aby se takovým dílem stal, a z části je v tom úspěšný. Především řemeslné aspekty jsou skvělé a vtahující. Odhaluje však také riziko tohoto postupu. Když se příliš tlačí na pilu, může dokument místo výhod obou forem zdůraznit naopak jejich slabiny. Tedy z dokumentaristiky útržkovitost, z fikce manipulativnost.

McGann nás chce například dost často dojímat, což z principu není nic špatného. Když sledujeme smrt člověka, zvlášť skutečného, jedná se jistě o situaci, která zaslouží smutek. Snímek však ke Keenanově utonutí kráčí s finesou románu Rosamunde Pilcher. Nejprve představuje několik montáží zamilované dvojice, o níž její přátelé vykládají, jak nikdo nikdy nebyl šťastnější než oni.

I kdybychom (jak je pravděpodobné) neznali historii páru, tento postup sám o sobě vyvolává až komicky jasné očekávání, že alespoň jeden nepřežije. Když pak Steve skutečně zemře a spustí se čtvrthodinová pasáž truchlení, publikum je vytržené ze zážitku, protože místo observace tragédie má před sebou předvídatelný doják.

Dokumentaristka chtěla emocionální vrchol filmu prezentovat jako ve fikčním dramatu, ale (jistě i kvůli limitům dostupného archivního materiálu) nezmohla se na víc než na naplnění velmi odhadnutelného schématu. Méně by v takovou chvíli bylo víc.

Stejně tak McGann upřednostňuje efektně znějící fráze před prozkoumáním svého tématu. Postavy pronesou během filmu mnoho monologů, přesto není ani o kus jasnější, jak nahlížet v jádru sobecké chování vrcholových sportovců, kteří jsou ochotní obětovat svůj život i lidí okolo pro získání světového rekordu. Před čím utíkají? Kam míří? Sportovní dramata existují ve dvou základních módech. Konflikt příběhu je buď zcela soustředěný na vítězství, jež pak legitimizuje vše, co jedinec či kolektiv v jeho prospěch učinili. Nebo je smyslem vysvětlit hrdinovi, že vítězství je možná krásné, ale není odpovědí na žádnou z otázek přesahujících samotné klání.

Nejhlubší nádech jako by v různých momentech říkal obojí. Což by bylo v pořádku u syrové dokumentaristiky, jež reportuje o nejednoznačnosti lidských činů. U filmu, jenž se tak moc soustředí na odvyprávění emocionálně funkčního příběhu, je takový výsledek značně neuspokojivý. Přesto má snímek pořád dost silných a často krásně natočených scén, aby ve svých 108 minutách udržel pozornost a nabídl momenty, jimž právem patří označení dechberoucí. Jako celek však stojí na dost vachrlatých nohách.

Pokud hledáte inspiraci na další zajímavé filmy, můžete se podívat na žebříček nejlepších filmů na Netflixu.