Platonická láska u plotny. Snímek Umění jíst a milovat dráždí city i chuťové buňky

Umění jíst a milovat je takovou elegantní a kultivovanou Velkou žranicí. Zatímco půlstoletí stará satira znázorňovala dekadenci a znuděnost několika bohatých lidí, kteří se rozhodli přejíst k smrti, francouzská novinka má k jídlu mnohem přívětivější postoj. Ocitáme se v okrajově nastíněném období (podle všeho konec 19. století) v Dodinově venkovském sídle, kde s ním už dvacet let žije a pracuje kuchařka Eugenie (Binoche). Každý den spolu vaří experimentální delikatesy, jež servírují kuchařovým přátelům. Zámožným mužům, jejichž životní náplní je právě gurmánství a dobré víno.

Umění jíst a milovat je filmem o skutečné lásce. Vášeň k řemeslu a různým chuťovým kombinacím z něj sálá podobně jako pára z hrnce, kolem něhož postavy i deset minut pobíhají během přípravy vývaru. Snímek od úvodních minut nastolí pomalé tempo a často beze slov zabírá ruce aktérů a aktérek, pod nimiž se hromadí stimuly dráždící apetit publika. Rozkoš nad svými výtvory nezastírají ani Dodin s Eugenií, jimž pomáhají dva místní teenageři, kteří rovněž propadávají aromatům kuchyně. 

Kolem vaření se točí celý život postav, mezi nimiž panuje jakási tichá a platonická sounáležitost. Dodin prezentuje fantastické pokrmy svým bodrým přátelům, pro něž je testování a rozvíjení chuťových buněk synonymem pro nabírání pracovních zkušeností. A ve volném čase vymýšlí superlativa, jimiž skvělého šéfkuchaře u stolu zahrnují. Každá jejich scéna překypuje vtipnými dialogy, které odhalují také úsměvnou pošetilost bohatých a bezstarostných mužů.

Ti ostatně pro nos zabořený v talíři nebo ve vínu nevidí, potažmo si odepírají jinou a v lidských životech důležitější lásku k druhému člověku. Dodinem, jehož Benoît Magimel hraje jako důstojného a přátelského šlechtice, však zmítají hluboké city k vážně nemocné Eugenii. Ta musí trávit stále víc času na lůžku a smutný kuchař nelibě hledá náhradu, která se Eugenii v jeho očích nemůže vyrovnat.

Dodin se před ženou opakovaně vyslovuje a naznačuje, že jejich vztah podle něj řídí i něco jiného než jen obědové menu, perfektní prezentace hotových jídel nebo občasné zahradní dýchánky po boku nenasytných přátel. Eugenie však nechce narušovat rovnováhu jejich vztahu, který se primárně točí kolem vaření. To je dominantním tématem skoro v každé scéně a jeho prostřednictvím poznáváme vnitřní svět lidí, pro něž je jídlo nejen uměleckým, ale i milostným vyjádřením.

Síla filmu tkví vedle hereckých výkonů a návykově probublávajících emocí hlavně v zacházení s kamerou, které je v uzavřených interiérech nápadité a naplňující. Režisér Tran dbá především na krouživé pohyby, jež jemně rozebírají prostor plný kuchařského shonu i uklidňující atmosféru precizně odváděné a organizované práce. Krásné je rovněž magické nasvícení řady scén a důraz na kompozice, které občas připomenou portrétovou inscenaci Barryho Lyndona.

Někomu může vadit, že děj je ve 134 minutách dost řídký. Rytmus vyprávění, které vystřídá jen několik obměňujících se situací, tudíž můžete snadno považovat za monotónní. Každá scéna ovšem disponuje vizuálními krásami a od prvních vteřin se daří navodit pohlcující atmosféru. A nemusíte být nutně gurmány, neboť primárně pocitové kouzlo příběhu vězí v otisknuté životní moudrosti. Kulinářská záliba se místy záměrně jeví jako pošetilá, avšak film šlape především coby posmutnělá romantika pro starší generace, jež mají jiný náhled na partnerské soužití a hlavně víc vyprofilované chuťové buňky. 

Jídlo je s postupem let, kdy už s rodiči nebojujeme nad zeleninovými přílohami, nespornou životní rozkoší uvolňující hormony štěstí. Umění jíst a milovat to zrcadlí jako snad žádné dílo kinematografie a jeho postavám snadno propadneme také proto, že z jejich příběhu čpí nevyhnutelná životní ambivalence spojená s city tak hlubokými, že na rozdíl od vaření je nelze zorganizovat. 

Podívejte se na žebříček nejlépe hodnocených romantických filmů dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.