V kapitalistické prvorepublikové utopii Úsvitu se idyla rychle rozpadá

Helena (Eliška Křenková) žije na první pohled ideální život coby manželka Aloise (Miloslav König), perspektivního mladého ředitele rodící se továrny a přilehlého dělnického městečka kdesi na prvorepublikovém Slovensku. Jedná se o éru rapidní modernizace a právě náš mladý pár ji ztělesňuje v plné míře. Nadšený Alois buduje po vzoru baťovského Zlína novou společnost obtočenou okolo dravého kapitalistického způsobu uvažování a jeho těhotná a vzdělaná manželka udržuje přes všechny potíže vztahy s dělnictvem, jehož kultivaci se mimo jiné věnuje.

Rodící se utopií však otřese nález mrtvoly novorozeněte s oběma pohlavními orgány. Alois vše pochopí jako pokus o sabotáž. To, co vnímá jako monstrum, podle něj někdo vykopal kdesi na hřbitově a nastražil na stavbě, aby vznikly fámy o škodlivosti továrny a investoři s prodejci půdy vzali nohy na ramena. Povolává dokonce jakési nebezpečně působící, možná státní složky, jejichž představitelé žijí v jeho luxusním domě a odkrývají komunistické záškodníky.

Helena tuto eskalaci nechápe, protože coby nedostudovaná lékařka ví, že dítě se určitě muselo narodit na místě a zemřít ihned po porodu. Jeho matka může být dost možná také intersex (ve filmu se pracuje se zastaralým termínem hermafrodit), žije tedy jako muž a nejspíš byl/a situací sama vyděšená, proto dítě pohodil/a na stavbě a situaci se pokusil/a utajit.

Nejde tedy o spiknutí či o sabotáž, ale o osobní tragédii. Mezi dělníky, nevzdělanými lidmi, kteří pocházejí většinou z nábožensky založených rodin žijících „postaru“, je třeba najít intersex člověka a pomoci jí. Této tezi jsou však velmi uzavření Alois a jeho nedůvěryhodná parta, kteří zatím odkryli a odstranili domnělé komunistické záškodníky. Protože však Helena u jednoho z vyšetřovatelů najde kufr plný falešných inkriminujících materiálů, ví, že Alois a spol. využívají celou událost k odstranění nepohodlných pracovníků. Poslední, čemu potřebují věnovat pozornost, je podle nich jakási bizarní medicínská kuriozita. Helena rychle ztrácí ideály o světě, který ji obklopuje, i o muži, kterého teprve teď doopravdy poznává.

Jak vidno, v Úsvitu je toho opravdu hodně. Dost na to, aby bylo těžké se v něm bezproblémově zorientovat. Jedná se o detektivní drama, v němž se bude pátrat po vrahovi/rodiči dítěte? O body horor soustředěný na nestandardní fyzickou podobu nalezeného těla? Studii rozkladu vztahu či snad o alegorii kritizující kapitalistickou společnost a její tlak, který je neviditelný tak dlouho, dokud je jedinec konformní nastavenému systému?

Výsledné dílo je tím vším. Prospěšný je anglický titul filmu We Have Never Been Modern (Nikdy jsme nebyli moderní), jenž se může vztahovat k těmto mnoha otázkám. Matěj Chlupáček jako by se i přes několik let zkušeností, odrežírovaných i vyprodukovaných počinů stále zcela nezbavil potřeby nacpat do aktuálního projektu všechno, co ho zrovna napadlo, jako by nebylo zítřka.

Nejde jen o témata a motivy, ale i o řemeslné a stylistické volby. Snímek například obsahuje několik animovaných pasáží talentované Diany Cam Van Nguyen, jež vůbec nepasují ke zbytku díla. Na jednu stranu se chce říct, že je skvělé dát prostor animaci pro dospělé, na druhou však výsledné pasáže působí zcela nepatřičně, pokud hledáme konzistenci. Podobně agresivní jsou i velké barevné nápisy, jež odpočítávají dny do příjezdu Aloisova šéfa a počátku Helenina porodu. Zde už se dá nicméně úspěšněji bavit o motivacích tohoto rozhodnutí. Pozornost je strhávána na zrod nového člověka, což nás může vést k tápání nad tím, jakou budoucnost mu jeho rodiče připravují. I zde však jde o volbu vybočující od všech ostatních.

Úsvit se zřejmě nepokouší být realistickým historickým dramatem. Chlupáček volí často ustanovující záběry, jejichž aranžovanost odhaluje kontrolu a záměr. Postavy mluví až na občasný archaický výraz ryze současným jazykem, a to tím víc, čím jsou rozrušenější. Herecké vedení jako by mířilo k větší póze, než s jakou se setkáváme u skutečných lidí. Nic z toho však není tak jasné, abychom si byli zcela jistí tím, že viditelná umělost patří do autorského záměru. Jistě, pro zážitek není podstatné, jak to tvůrce zamýšlel, Úsvit však v tomto ohledu nabízí těžko rozluštitelný rébus. Když se pak v dané změti nepadnoucích prvků pokoušíme najít řád, máme přirozenou potřebu přemítat, jestli ho v něm vidí alespoň autor.

Tato nejednoznačnost může být podnětná, ale naráží na další základní kámen tvorby Barletty, a tím je touha promlouvat k co nejširšímu publiku. Karel Och, umělecký ředitel Karlových Varů, Chlupáčka představil jako „sympaticky pragmatického, talentovaného a vstřícného režiséra“. A Úsvit skutečně vykazuje velkou snahu nabídnout až edukativní přístup k genderu a intersexu. Jsme tedy svědky dlouhých a opakovaných monologů a dialogů, jež velmi polopaticky vysvětlují, že gender je v mnoha ohledech konstrukt a intersex je validní (jak bychom řekli dnešními slovy).

To je chvályhodné i pochopitelné. Jedná se stále o komplikované téma zaplevelené mnoha mýty a předsudky. Možná že přístup Úsvitu, tedy kultivovat mainstream jednoznačným lidským příběhem, je jediným funkčním postupem. Jenže položit něco tak extrémně polopatického vedle jinak těžko čitelného materiálu zbytku filmu vyvolává riziko, že naštvaní budou všichni. Jedni se urazí, že je jim neustále objasňováno něco zřejmého, jiní, že čemukoli mimo to není rozumět. Když má téma intersexu tolik prostoru a je tak jednoznačně pojmenované, proč není stejná pozornost věnovaná i ostatním prvkům příběhu? O kolik lépe by se dalo rozpracovat samo o sobě atraktivní téma potlačení nevhodných aspektů individuality, kdyby se vystřihl jeden z pěti dialogů vysvětlujících, co je „hermafrodit“?

Chlupáček je rozhodně koncepční režisér. Každou scénu z filmu jde vyjmout a diskutovat o tom, proč vypadá, jak vypadá, jaké má vzory a co může znamenat. Rozhodně nejde o tvůrce vedeného intuicí a žádná jednotlivost není zcela nahodilá. Proto je takový paradox, že jako celek je Úsvit nahodilý takřka dokonale. Když ho zhlédneme, nebude nám ani zcela jasné, proč se vlastně zrovna tento příběh odehrává zrovna na Slovensku během první republiky… Je toho tolik a každý nápad skýtá potenciál na samostatný film.

Jak je však patrné z poměrně vysokého závěrečného hodnocení, pořád si jde k výsledku najít cestu. Ovšem za podmínky, že opustíte ideál pevného, soudržného a ekonomicky sestaveného díla, kde vše stylisticky a vypravěčsky dává smysl. Úsvit možná postrádá preciznost, tvůrci by nakonec cokoli uvedli jako intenci, na celkovém dojmu by to však zase tolik nezměnilo, je toho zkrátka trochu příliš. Celek nicméně nepostrádá energii a spoustu potenciálu k úvahám. Jde o film, s nímž je zábavné se poprat.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.