Brutální vedro je nejsvéráznější letošní český film. Při sledování propotíte vlastní triko

High concept snímku spočívá v myšlence, že k Zemi míří velký kus sluneční plazmy a za třicet let do ní buď narazí, nebo ji mine. Mezitím nezbývá než přečkat vedra a doufat. V nejlepší i v nejhorší, zkrátka jakou má kdo povahu.

Vincent (Vincent Hospodářský) se v panujícím hicu pekelně nudí, ale jeho táta nemá ani pomyšlení něco podniknout. Přestože mladík je momentálně švorc, vydává se za kamarády na chatu, kde se snad bude moct odreagovat. Cesta tam se však promění v nečekanou odyseu, během níž Vincent pozná, jak lidé reagují na pocit věčné bezmoci a apatie.

Vědeckofantastický námět je pouhou atraktivní vějičkou. Představu úlomku Slunce řítící se k Zemi a následné konstantně zvýšené teploty tvůrci neřeší do logického ani logistického důsledku. Svět tu existuje víceméně právě tak, jak ho známe, jen je strašné horko a lidé z toho trochu blbnou.

Tento motiv, ostatně jako vše ve filmu, je třeba chápat symbolicky. Jako první se samozřejmě nabízí alegorie klimatické krize. Problematičnost tohoto přístupu byla hojně rozebíraná po premiéře amerického sci-fi K zemi hleď! s Leonardem DiCapriem, kde k naší planetě mířil pro změnu asteroid. Jenže použít jako symbol lidmi zapříčiněné změny neodvratitelnou a na našem konání zcela nezávislou přírodní katastrofu vyvolává mylný dojem, že i posun teplot na skutečné Zemi se nás nijak netýká. A že nemůžeme dělat nic jiného, než přijmout její důsledky. Jako dílo aktivismu pak takové vyprávění selhává, protože nás nesměruje k touze po změně, ale k pravému opaku, tedy k rezignaci.

Brutální vedro je však trochu jiný případ než K Zemi hleď!, jež si kladlo ambice nabídnout satirický model celého systému včetně akce/neakce odpovědných institucí. Hospodářský se však soustředí na jednoho bezmocného člověka, jenž čelí něčemu, s čím opravdu nemůže nic dělat. Navíc onen kus vesmírného materiálu není třeba považovat pouze za symbol klimatické změny, ale třeba společenského nezájmu, osobní stagnace či zkrátka jako memento mori.

Brutální vedro je jakousi lehčí verzí provokativního Citlivého člověka. Produkcí menší ve všech ohledech, včetně délky 75 minut, takřka poloviční oproti adaptaci knihy Jáchyma Topola v hlavní soutěži. Surreálné epizodické cestě z místa na místo a prožívání různých abstraktních setkání pak zvolený skromný formát sluší. Zatímco u Citlivého člověka za svůj vynaložený vklad dvou hodin očekáváme nějakou velkou pravdu a důsledné prozkoumání určitého tématu, u Brutálního vedra snáz přijímáme, že v něm filmaři před našima očima tápou, váhají, nedoříkají, ztrácí nit a přeskakují z myšlenky na myšlenku.

Brutální vedro vznikalo zjevně ve skromných podmínkách, původně šlo o absolventský film (byť Hospodářský nakonec školu neukončil, podle svých slov proto, že mu natáčení vzalo moc času). Režisérovi se však podařilo strhnout dost lidí, aby se projekt nakonec dostal až do Varů. A po jeho zhlédnutí není těžké pochopit proč. Jedná se o jeden z malých projektů s duší, které v sobě zachycují radost z možnosti točit a hrát si s kamerou. Výsledek má energii práce party kamarádů, včetně režisérova bratra v hlavní roli. Zkrátka je trochu punk, jak Hospodářský říkal na premiéře.

Možná se jedná víc o „filmařský film“, tedy takový, který ocení předně lidé z oboru a někteří cinefilové. Těžko říct, jak na něj bude reagovat širší publikum. Proto je skvělé, že se dostal na karlovarská plátna, kde bude mít asi jedinou příležitost oslovit „nedopatřením“ lidi, jež by v tradiční nabídce kin nenapadlo si tento titul vybrat, natož vyhledat. Zároveň všal lze čekat zvýšenou rozmrzelost takového publika a tedy nižší průměrná hodnocení.

Brutální vedro nicméně není film, který uspokojuje diváky a divačky a za odměnu očekává velký počet hvězdiček. Jedná se o tvůrčí experiment, který pulzuje životem a vybízí k tomu, abychom předložený materiál dotvořili vlastním přístupem a výkladem. Co přesně se děje v hrdinově hlavě, když bloudí po Pardubicku? Odehrávají se všechny scény v realitě, nebo některé z nich jen v jeho mysli? A jak bychom se my chovali ve světě, který možná brzy skončí, možná ne, a mezitím musíme jen propotit své oblečení?