V jihokorejské pecce Netflixu Čmuchalové dva kluci vymlátí duši z lichvářů

Osmidílná a osmihodinová podívaná sleduje dva amatérské boxery, tichého Geon-wooa (Woo Do-Hwan) a bouřliváka Woo-jina (Sang-yi Lee), jak se nejprve stanou přáteli a pak spojí síly proti zákeřným lichvářům, terorizujícím korejskou chudinu. A že je to pořádný boj! Pod záštitou napraveného gangstera a jeho vnučky (Kim Sae-ron) stanou proti obrovské přesile padouchů, kteří se nebojí brát život.

Příběh se odehrává uprostřed pandemie a skvěle zachycuje jak samotu, kterou lidé prožívali, tak i ekonomické těžkosti, s nimiž se museli a v důsledcích stále musí potýkat. Jedná se o přínosné ozvláštnění, které dílu dodává unikátní atmosféru.

Jinak režisér a scenárista Joo-hwan Kim pracuje především s žánrovými prvky typickými pro korejskou a šířeji východoasijskou tvorbu. Především co do výrazné profilace postav, jež představují konkrétní hodnoty a jejichž psychologie je většinou určená jednou specifickou vlastností. Jde tu spíš o vnější než vnitřní konflikt, protože u každé postavy je víceméně jasné, jakým způsobem se zachová. Jde tedy hlavně o to, jestli se splní plány hrdinů, nebo padouchů.

Je nasnadě, že právě od  umělců z Jižní Koreje jsme si již zvykli přijímat tu nejostřejší kritiku kapitalismu. Východoasijská země vyrostla pod taktovkou Spojených států, jež tamní ekonomiku od konce války v padesátých letech krmí bezprecedentními dotacemi. Zcela neorganicky vznikla hyperkapitalistická společnost, jejíž podoba není navázaná na potřeby, přání ani chování obyvatel, ale na pokyny vládnoucích elit. Ty dostaly za úkol vybudovat zemi prokazující nadřazenost západních hodnot, obzvlášť v kontrastu s blokádami a embargy postiženou totalitní Severní Koreou. A jako v případě každé výkladní skříně jim jde pouze o to, jak vystavený produkt vypadá zvenčí.

V důsledku se Jižní Korea stala zemí obrovské nerovnosti a minima záchranných sítí pro ty, kteří nebyli ve správnou dobu na správném místě. Jedním z důsledků je, že obyvatelé běžně upadají do dluhových pastí násilných lichvářů. Ostatně stejně začínala i Hra na oliheň, jež však rychle ukročila k nadsazené satiře. Chudí a zadlužení lidé v ní doslova bojují pro potěchu bohatých o život, přičemž drtivá většina z nich je ze samotného principu hry odsouzená k selhání, tedy v jejich případě přímo ke smrti.

Čmuchalové kritizují stejné aspekty korejské každodennosti, zůstávají však doslovní v až edukativní míře. Hrdinové v expozičních dialozích detailně popisují všemožné taktiky, jimiž si skuteční lichváři vytváří dluhové otroky, které pak ždímou o každý won.

Západní publikum má tendenci konflikty v asijských filmech a seriálech číst spíš jako abstraktní záminky, jež nám jednoduše ukazují, kdo je hodný, a kdo zlý. Obzvlášť korejští filmaři však mají ve zvyku velmi konkrétně pojmenovávat specifické problémy své společnosti. Vzhledem k tomu, že Korea nabízí kapitalismus na steroidech, se vykreslení tamní situace jeví pro zbytek světa skoro jako zveličené podobenství. Přesto je dobré mít na mysli, že v těchto příbězích je méně nadsázky, než si možná myslíme.

Neznamená to nutně, že by se jednalo o realistické dílo. Je samozřejmě skoro úsměvné, že by dva mladí kluci, kteří zřídka používají víc než své pěsti, mohli strhnout všechno bezpráví svého světa. Skutečný kriminální syndikát by s nimi zatočil dřív, než by se rozkoukali. A nesmíme moc myslet ani na to, že i když uspějí, místo jejich nepřítele jistě rychle zabere jiný gangster. Tvůrci to vyrovnávají tak, že naše hrdiny jejich úsilí alespoň opravdu bolí. 

Nejde o odlehčenou akci, po níž se snadno oklepou. Jejich výdrž je jistě nadreálná, přesto je málokdy vidíme bez modřin, jizev a podlitin. Jeden z nich musí kvůli zranění jater přestat pít alkohol. Důraz na vysílení je kladený i na choreografii samotných bitek. Tento přístup k zobrazení násilí pasuje k námětu a čistě v emocionální rovině vyplňuje mezery v logice vyprávění. Protagonisté jsou mnohem úspěšnější, než by měli být, alespoň z nich tedy pořád cáká krev.

U korejských produktů se vždy nabízí kritika, že dílo plive na systém, jehož je aktivní součástí. Obzvlášť pohled na absurdně vyrýsovaná těla obou ústředních herců, jimiž se kamera v každý možný okamžik bezostyšně opájí, dává vzpomenout na korejskou masmediální továrnu na hvězdy. Producenti mají ve zvyku odtrhnout od rodin mnohdy desetileté děti a vycvičit z nich dokonalé herce či zpěváky, na nichž vydělají miliony. Po pěti letech nelidské zátěže je pak vyplivnou, takže ve třiceti skončí jako trosky bez peněz a sil. Zaštítění tohoto projektu Netflixem evokuje, že konkrétně tato produkce byla podobných praktik ušetřena. PI ona jde nicméně následuje estetiku vycházející z tohoto systému a tím ho legitimizuje.

Produkce má za sebou vlastní kontroverzi. Herečka Kim Sae-ron, ztvárňující hlavní ženskou roli, jednoho dne havarovala v podnapilém stavu a způsobila značnou finanční škodu, která podle všeho spolkla veškeré její úspory. K události došlo uprostřed natáčení, její postava tedy z příběhu najednou s velmi chabým vysvětlením zmizí. Nahradí ji nová hrdinka, jejíž nonšalantní vstup do rozjetého příběhu nepůsobí ani za mák přirozeně. I když si Sae-ron svůj pád zavinila sama, ukazuje se, jak snadno je člověk v tomto systému nahraditelný. Ze dne na den tu lze skončit na periférii.

O seriálů tohoto typu jsme v paradoxní situaci, kdy se kritika kapitalismu stává jednou z jeho komodit. Neznamená to, že by proto umělci neměli kritizovat nedostatky svého světa, jen je třeba chápat jejich tvorbu v širším kontextu a nezaměňovat podporu a konzumaci popkulturních děl za dostačující zájem o svět okolo sebe.