Volha dělá důslednou tečku za ideou normalizačního Švejka a vyčuraného přežívání

Standa je taky špatný člověk. Během dekády, kdy se odehrává většina děje, zjišťujeme, že není dobrý kamarád ani kolega, jeví se jako příšerný otec a nejhorší manžel, jakého si lze představit. Záleží mu jen na osobní spokojenosti a na materiálním zajištění. Od všech a od všeho očekává jen to, že mu poslouží, aby si mohl v klidu hodit nohy na stůl a nic nedělat. Jako jeho hrdina Švejk, jehož dobrodružství však nečetl, takže přesně neví, o čem vlastně byla. Ani nechápe, že mělo jít o satiru a o kritiku, nikoli o návod.

Volha režiséra Jana Pachla podle vlastního scénáře na motivy knihy Karla Hynieho není ani cestou za nápravou hlavního antihrdiny, ani sledováním jeho morálního pádu. Standa je celou dobu konstantní postava s neměnnými vlastnostmi a hodnotami. Co by během sledování mělo procházet proměnou, je uvažování publika, které může mít zprvu tendenci přistupovat k němu se vstřícností, jakou vypravěči hlavním hrdinům často prokazují. Na začátku se můžeme upínat k představě, že jde o mladého naivního kluka, který sám pořádně nechápe, co se okolo něj děje. Postupně si však víc a víc uvědomujeme, že jde o skutečnou a nefalšovanou svini.

Standova přízemní hamižnost se může v prvních dílech jevit skoro roztomile a čistě. Často přece slýcháme, že tváří v tvář totalitě má člověk právo sednout si večer k televizi a prostě přežívat. Když ho pak nepříznivý režim vtáhne do svého soukolí, nelze se divit, že udělá nezbytné minimum (a občas trochu víc), aby si zajistil trochu té životní normality. Chtít barevnou televizi přece není hřích!

Jenže Standa za sebou zanechává poničené lidi, které spotřeboval a vyplivnul jak kariérně, tak v osobním životě. A to zdánlivě bez toho, aby se sám na okamžik zastavil a zapřemýšlel. Aniž by mu zmizel přihlouplý úsměv z tváře a zásoba pitomých vtipů. Donáší (a tváří se u toho velmi bezelstně) na své kolegy, ignoruje svou rodinu, s níž netráví čas, a je patologicky promiskuitní. Zájem má jen o konkrétní kamarády, se kterými je mu dobře, nicméně pro něj „shodou okolností“ i z nich vyplývá materiální a pracovní zisk.

Jedná se opravdu o jednu z nejhorších a nejodpornějších postav, jaké jsme v české produkci viděli. Tedy jinak: jednu z nejhorších postav, jejíž špatnost si tvůrci plně uvědomují. A místo toho, aby tomuhle vyčuranému českému Pepíkovi stavěli pomník, jak je u nás běžné, nechávají všechny jeho činy a nečiny patřičně zetlít před našima očima. Standa sice dost možná nikdy nepochopí, co dělal špatně, a není za to ani potrestaný osudem, ale my máme šanci ho prohlédnout, a to je mocná zbraň.

Standa nebyl nikdy čistý ani naivní, šlo o masku, kterou si (jistě na základě svých skutečných vlastností) jednoho dne nasadil a zjistil, že mu dobře slouží. Jeho buranský šarm a zdánlivá bezmyšlenkovitost otupovaly ostražitost ostatních, což se velmi hodilo jeho donašečství. StB se pak musela spokojit právě s tím, co jí dodal. Tlačit na něj by nemělo smysl, vždyť komplikovanější rozkazy by beztak nezvládl plnit. Ve vší bezpáteřnosti tedy balancoval mezi dvěma propastmi, jak se mu zrovna hodilo.

Z jeho vlastní strany v jisté fázi přestalo jít o aktivní přetvářku. Roli vesnického idiota hraje i pro sebe samotného, umožňuje mu to existovat vedle vlastního svědomí, respektive jeho absence. Vidíme, jak do svého běžného života začíná včleňovat fráze z výstupů před kamerou, když během natáčení reportáží dělal komparzistu. Postupně se vzdává svého já. Přesvědčil se, že ničemu nemusí a nemůže rozumět a že za nic nenese odpovědnost.

Jenže aby to bylo po dvou dekádách v politickém kotli možné, je jasné, že ho od odvracení zraku musí pořádně bolet krk. Jeho nezájem o všechno a všechny jsou tedy důsledkem dlouholetého cviku. Pravděpodobně do ničeho ve svém životě nevložil tolik upřímné snahy jako do nalezení toho nejefektnějšího způsobu, jak se vyhýbat zájmu o druhé. Lepší nemluvit o tom, jak špatně se chová ke své vlastní rodině. Samozřejmě, že na konci ho vidíme s odznáčkem Občanského fóra, protože Goťák mu během jízdy v autě nevzrušivě a nekonkrétně řekl, že „co se děje, je, myslím, důležité“.

Přesně takovou postavu potřebujeme. Tu, co udělá tečku za českým normalizačním pseudošvejkovstvím a idealizací zdánlivě neškodného přežívání. Švejk jako vzdor skomírající monarchie je ostatně jen těžko přenesitelný do pozdního dvacátého století a příběhů, které zahrnují protagonisty ve skutečném kontextu každodenního života. Švejk nemůže mít ženu a děti, nemůže mít kolegy a blízké přátele, kteří na něm závisí. A rozhodně ne tváří v tvář represivnímu režimu, který si to, co si nemůže vzít na Švejkovi, vezme na jeho okolí.

Přestože je tedy Volha nesmírně záslužná a důležitá, rozhodně není bezchybná. Jednou z jejích největších vad je struktura vyprávění, která připomíná spíš šest a půl hodiny dlouhý film než pět televizních epizod. První dvě epizody pak evokují standardní tuzemské hořkosladké normalizační dovádění, než se nashromáždí dostatek temné energie, aby se opravdu bylo na co koukat. Skutečné zužitkování všech zasetých motivů nastává tedy až v poslední, páté epizodě.

Filmové vyprávění si může dovolit strávit třetinu stopáže „klamáním tělem“ a evokací bezmyšlenkovitosti, aby následný zlom tím lépe zapůsobil. Veškeré tematické a emocionální vyvrcholení může být situované do posledních deseti minut, protože dvouhodinové vyprávění dokážeme posoudit jako celek a odcházíme s jednotným zážitkem. U serializované tvorby však jde o velké riziko, když se publikum nemusí dobrat pointy.

Řešit by se to dalo třeba tak, že by epizody měly vlastní mikropříběhy, které by umožnily pocítit na konci každé z nich menší zadostiučinění. Nebo by každý díl byl zakončený zásadním milníkem protagonistova života. V tomto ohledu však tvůrci dělají jen úplné minimum. Volha se plnému prožitku ze sebe otevírá až v posledním dílu. Těžko říct, nakolik je to odvážné, a nakolik nedomyšlené.

Pochybné je i obsazení Kryštofa Hádka do hlavní role. Ve čtyřech z pěti epizod by protagonistovi mělo být kolem pětadvaceti, což čtyřicetiletý herec rozhodně neutáhne. Mladistvost Standy a zdánlivá naivita jsou přitom zásadní pro jeho hodnocení. Postupně se odhalující prospěchářství tak trochu zaniká. Přestože všichni ostatní neustále zdůrazňují, jak mladý by Hádek měl být, emocionálně ho nikdy nevnímáme méně než jako třicátníka.

Jeho frenetická bezprostřednost se tedy od počátku jeví podezřele a je méně pochopitelné, že tomuto povrchnímu šarmu propadají o tolik zkušenější disidenti. Staršího Pekárka už Hádek zvládá na jedničku, i když je vtipné, že ho maskéři v ani ne pětiletém období od roku 1974 do roku 1977 vizuálně zestárnou o nějakých patnáct let. Donášení StB asi není dobré na pleť.

Jde však o relativně malé chyby oproti tomu, co pozitivního Volha přináší. Tedy zúčtování. Totalitní vláda jedné strany trvala čtyřicet let a skončila před třiceti lety. Je pomalu načase posunout se o dům dál, řešit novější traumata a výzvy (a že jich je!). Mladší generace to už rozhodně udělala, málokterý člověk pod pětačtyřicet má dnes potřebu se nějak moc patlat v odkazu komunismu, nejde o „jeho téma“. 

Přesto je jasné, že pro střední a starší generaci bude tato minulost vždy zásadní. Volha nalézá způsob, jak uspokojit specifickou potřebu těchto diváků a divaček, ale také předestřít univerzální konflikty, které ji přesahují. Oslovuje to, co má relevanci i pro dnešek, tedy dědictví všudypřítomné morální dekadence.

Jedná se o skvělou charakterovou studii, která sem tam doplácí na pár tvůrčích kompromisů, jinak je však překvapivě ostrá a trefná. I když se jistě nejedná o faktickou tečku za nostalgickými pohledy na normalizační roky ani oslavné ódy na české švejkování, vždy už půjde připomenout, že tohle je přece uzavřené téma. Volhu už máme.