Jídlo jako umění a ovládání mas. Hladoví po úspěchu nezapřou triviálnost receptů po babičce

Díky Netflixu máme přístup nejen k nekonečné řadě teenagerských sérií, ale také k ambiciózním dílům národních kinematografií, která by jinak ve světě zapadla. Hladoví po úspěchu (v angličtině Hunger) cílí na světové publikum spojením atraktivního prostředí thajské kuchyně (která je vábivější a dalece populárnější než česká omáčkárna) a archetypu bezohledného „instruktora“, jenž kinematografii obohacuje v žánrově různorodých filmech od Olověné vesty po Whiplash.

Kulinářské zákulisí máme za bezcitné a ukřičené i kvůli peprným výlevům Gordona Ramseyho či Zdeňka Pohlreicha. Ačkoli ho některé filmy jako hollywoodský Šéf (2014) vybarvují přátelsky a pozitivně, obklopuje jej aura hektičnosti a rozčarování z náročných a často nespokojených zákazníků, kteří za stolováním vidí víc než pouhé zahnání hladu. „Jídlem vyjadřujeme svůj společenský status,“ vysvětluje proslulý šéfkuchař Paul (Jayanama Nopachai ) mladé svěřenkyni Aoy (Chuengcharoensukying Chutimon ), která se připojila k jeho hvězdnému týmu Hunger, zajišťujícímu rauty na večírcích těch nejbohatších a nejmocnějších lidí v zemi.

Paula předchází pověst striktního, chladného a přísného šéfa, jenž klientům na talíři servíruje umělecká díla a bez úsměvu přijímá potlesk či pózuje na jinak rozjařených selfies. Jeho čistě praktický a obchodní přístup využívá cenového žebříčku gastronomie, jehož nejvyšší příčky mohou zdolat pouze ti nejbohatší. Nejde mu o lásku k řemeslu, usiluje pouze o to, aby společenské smetánce připravil chudým nepřístupné pokrmy, které ani nemusí považovat za výjimečně chutné. Stačí, když ponesou prestiž jeho jména a vysoké ceny. „Překvapilo mě, jak odporně to chutnalo,“ vzpomíná na první ochutnávku kaviáru ještě jako malý syn chudé služebné, jenž zatoužil jídlem ovlivňovat celé masy.

Aoy, jež rovněž pochází z nuzných poměrů, se v Paulovi zrcadlí. Do Hunger, kam ji přivede Paulova pravá ruka a talentový scout Tone, nastupuje s vidinou zářné kuchařské kariéry. Její sny sice zpraží šéfkuchařovo diktátorské a odtažité chování, ale s pomocí sympatizujícího byznysmana se dokáže postavit na vlastní nohy a rozjet úspěšnou restauraci. Tím se však odcizuje rodině, která pořád nejvíc ocení smažené nudle dle babiččina receptu, a před podřízenými si nasazuje cynickou masku kuchařky, která lásku vyměnila za vypočítavost.

Film má skoro 140 minut, přičemž v popředí stojí právě vývoj vztahu a paralel mezi Paulem a Aoy. Nikoli však ve formě hudebního Whiplash, kde dirigent fyzicky i psychicky týral svůj orchestr až do bodu, kdy jsme kapky potu stírali z vlastních čel. I zde jsou silné scény, kdy se hrdinka pod šéfovým tlakem pořeže a utrpí ošklivé spáleniny, ale rozhodně nedosahují intenzity bestiální show J. K. Simmonse a jejich zárodky jsou dost vyumělkované. Postavy si o seřvání v podstatě říkají samy a dávají záminku k vyhrocení dramatu, které je na povrchu řídké a utopené v symbolické stylizaci.

Postavy vaří v honosných prostorách a režisér Sittisiri Mongkolsiri se oddává zpomaleným záběrům na plameny šlehající z pánve a pečlivě servírované delikatesy. Jestli existuje film, při jehož projekci vás pravděpodobně přepadne chuť na zvlášť luxusní jídla, Hladoví po úspěchu patří mezi hlavní aspiranty. Kritika konzumního stylu bohatých si však žádá také pohled na nemajetné vrstvy, což snímek navzdory dlouhé stopáži odbývá. Inspirace Parazitem je patrná, ale rodina Aoy je tu za svatou a dostává příliš málo prostoru, abychom náhlé odloučení úspěšné protagonistky vůbec pocítili. 

Nejvíce si vzpomeneme na indického Bílého tygra, kde nuzný vesničan pracoval jako řidič v zámožné rodině a nakonec rozjel vlastní firmu díky drzým podvodům. Hladoví po úspěchu ovšem nastavují mnohem klasičtější a hollywoodštější kurz láska versus práce. Paul nakonec slouží hlavně k tomu, aby vyjevil živočišné a pokrytecké slabůstky VIP lidí, kteří se na závěrečné oslavě cpou jako divá zvěř. Scénu opouští jako záporák, jenž pro zvýšení originality svých pokrmů servíruje i nelegálně lovené papoušky. Veganská etika přitom tvůrce nezajímá, jde jim pouze o jednoduchou démonizaci spotřebního trhu, kde ohrožené živočišné druhy padají za oběť lidskému apetitu založenému na vyhlášených delikatesách.

Nejlépe chutná v rodinném kruhu, kde se i sebelacinější jídlo připravuje s láskou. Sdělení filmu se stopáží na úrovni Pulp Fiction je skoro stejně chabé, jako když doma s láskou obdržíme škubánky s mákem nebo rýžový nákyp. Požitek se rozhodně nedostaví a dobré úmysly o strádání bez chutného jídla nedoceníme. Hladoví po úspěchu servírují povšechné menu z již prošlých surovin, jimž dodávají minimum vlastních nápadů. A čekáte-li strhující kuchařskou odyseu ve formě jednozáběrového Bodu varu se Stephenem Grahamem, budete teprve zklamaní.

Dostanete sice komplexnější kritiku klientely a navrch zamyšlení nad povahou jídla v životech různých lidí, ale zdlouhavý příběh vás maximálně vyhladoví a vše důležité řekne během jediného rozhovoru mezi „zlým“ kuchařem a jeho následovnicí mířící na scestí. I nepromyšlená dystopická Díra nám o společenské hierarchii optikou potravin řekla mnohem víc než tohle rutinní drama.