Recenze #2: Díra - Sněz, nebo budeš sněden. Jak vypadá opravdový hlad?

Španělská novinka debutujícího režiséra Galdera Gaztelu-Urrutia je Netflixem distribuována v nejvhodnější možnou chvíli. V době, kdy korona virus uvěznil společnost v izolovaném prostoru vlastních domovů, není vždy jednoduché udržet si dobrosrdečnou náladu. Kdekdo upadá do paranoii, mnozí se trápí strachem o druhé nebo z druhých a v neposlední řadě se většina z nás potýká sama se sebou, jelikož na introspekci doteď nezbýval čas. Naše strachy, obavy a tísně se přibližují nebo dokonce zhmotňují a pandemická hrozba nám dává nahlédnout o trochu víc do charakteru lidí. Právě v této nejisté konstelaci se působnost Díry násobí.

Jak již bylo řečeno, i tvůrci Díry totiž operují v limitovaném prostoru a postavy vsazují do extrémní situace, v níž jako ve zvráceném sociologickém experimentu ohledávají hranice morálky, příčetnosti a lidskosti obecně. Na podkladu působivé premisy založené na komplexu s platformou se modeluje množství interakcí, které zhusta vyúsťují ve vraždu, nejednou doprovázenou kanibalismem. Výjevy zohavených mrtvých těl nicméně nejsou zobrazeny samoúčelně, ba naopak jsou společně s každým slovem i letmým gestem všechny drastické akty násilí zvýznamněny. Divákovi se vytyčují dva způsoby, jak na daný filmový tvar nahlížet. Prvou možností je číst jej pouze jako psychologicky motivovaný thriller s hororovými prvky, a jako takový bezpochyby funguje. Bylo by ale značně ochuzující ignorovat alegorickou rovinu, která překypuje různorodými referencemi a významy.

Základní problém Díry je nabíledni: nestřídmá žravost těch nahoře odsuzuje spodní vrstvy k živoření. Pokud by ale všichni konzumovali jen tolik, kolik nutně potřebují, jídlo by nasytilo všechny. Mikrosvět Díry v sobě nese alegorii na současný svět, na nekompromisní kapitalismus. Není zapotřebí specifických vědomostí, abychom prohlédli takovou metaforu; není kryptická, naopak se vyjevuje jako názorná. Nicméně slovo „názorná“ nelze zaměňovat za „banální“, jak někteří recenzenti činí. Jistě takové schéma nebezpečně lavíruje na hranici planých apelů a zkratkovitých vývodů, které se míjí účinkem podobně jako reklamy s milionářskými celebritami zvoucími k přispění na bohulibou činnost. Jenže myšlenka solidarity je v tomto případě podrobena radikální zkoušce, zkoušce ryze praktické, v níž morální postoje nepostačí hlásat, ale stvrzovat činy. Další výtka kritiků podsouvá snímku levicové zaměření. Přestože s tvrzením nesouhlasím, negovat ho není zapotřebí, protože politická přináležitost je otázkou druhořadou. Bez ohledu na vaše politické názory a sociokulturní zakotvenost jste s postavami vrženi před akutní otázky, které si vynucují zastat konkrétní stanovisko, přestože se vzpírají základním konceptům dobra a zla. Pasivita nepostačuje, a tak se od jednoduché, leč nadmíru funkční premisy odvíjí až na dřeň jdoucí tázání, zda vůle jedince podlehne okolnostem.

Metaforika a symbolika se zdaleka neomezují jen na problematiku sociální a politickou. Hlavní protagonista si s sebou přináší nejslavnější Cervantesův román a svým zjevem se důmyslnému rytíři také nápadně podobá. Pregnantně komponovanými dialogy se natrefuje na labilnost dnešního náboženského přesvědčení a nesmyslnost konfliktů vyvěrajících z náboženských rozdílů. Milovníci detailů snad shledají potěchu v číselné symbolice a rozvržena jsou i zamyšlení nad korumpující mocí a povahou impulsu, který změní dosavadní řád. Interpretační rámec je však téměř neomezený, a přestože je tedy obraznost vyjadřování čitelná, je jen na vás, jaké obrazy z bezpočtu možných vyhmátnete a do vyprávění promítnete.

Paradoxně jsou komunikované myšlenky vyjádřeny přímočarým vyprávěním, přičemž se obě roviny prolínají v komplementární celek. Stopáž čítá uměřených 94 minut, v nichž je omezený časoprostor porůznu dynamizován za pomoci rytmické hudby nebo intermezz, které ve formě koláže ilustrují každodenní soužití v Díře nebo naopak kontrastivně vystupují z chladných cel. Mimoto je vyprávění žánrově členité, od pasáží psychologických postupuje přes akční až k surrealistickým, rudě zabarveným a vynášejícím na světlo otázku nespolehlivého vypravěče. V souladu s chápáním Díry jako alegorického zpodobnění našeho světa jsou postavy formovány jako typy, zastupující určitý životní přístup, světonázor. Ve své obecnosti však vystupují nanejvýš plasticky a uvěřitelně a jsou ztělesněny zapamatovatelnými herci s originálním vzezřením. Vytváří tak netradiční symbiózu životných hybatelů děje a současně nositelů abstraktnějších významů, čímž spojují obě výše zmíněné roviny.

Nízkorozpočtová Díra je unikátním příkladem toho, jak bohatým komunikačním kanálem může filmové médium být, aniž by ztratilo schopnost dramaticky vyprávět příběh. Její nedořečenost pak není projevem tvůrčí neobratnosti, ale ojedinělou schopností rozpoznat, kdy mluvit a kdy mlčet.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Poznáte nejslavnější filmy Harrisona Forda?