Čtvrtý John Wick se prostřílí k nesmrtelnosti. Dobře sledujte, jak se z akčního žánru stává umění

Série John Wick započala v roce 2014 jako jakýsi vedlejší, téměř „béčkový“ projekt, kterým chtěl Keanu Reeves pomoct svojí uvadající kariéře po propadáku 47 róninů. Zároveň chtěl helfnout svému dlouholetému matrixovskému kaskadérovi Chadu Stahelskimu splnit si sen a režírovat vlastní film. Námět zněl – bývalému nájemnému vrahovi zemře manželka a mafie mu zabije psa. To neměli dělat, teď je všechny pozabíjí on.

S každým dalším filmem se rozšiřuje počet obětí a poškozených rodinných příslušníků na straně zlounů, kteří chtějí zase svou pomstu, až nakonec John Wick stojí proti celému světu. Zjišťujeme, že je součástí globální organizace nájemných vrahů, kteří mají velmi specifický morální kodex, co se smí a nesmí. A Wick postupně poruší tolik pravidel, až se stane vyloučeným a zabít jej může kdokoli. Ve čtvrtém díle se ale dozvídá o dalším starobylém pravidle – může vyzvat člena nejvyšší zabijácké rady (High Table) na souboj jeden na jednoho. Toto pravidlo mělo zabránit tomu, aby se rozhořela válka všech gangů a rodin, a je zjevné, že tentokrát se bude znovu hodit.

Než však Wick může vyzvat dekadentně zhýčkaného markýze v podání vytáhlého Billa Skarsgårda, aby se utkali tváří v tvář, sledujeme opět akční pohádku o slepičce a kohoutkovi. Slepička, tedy Baba Yaga (tedy Wick, pokud jste zapomněli jeho krycí jméno), musí nosit různé předměty různým zvířátkům od jiných zvířátek, jež jsou různě vysoko v hierarchii. A přitom postřílí, ubodá, upálí, umlátí nunčaky a rozmašíruje autem jistojistě víc než stovku umpalumpů a minionů v různých stejnooblecích. Pochopitelně kevlarových, což nám teprve teď trochu ospravedlní, proč je tu tolik lidí obtížně zastřelitelných.

Fikční svět Johna Wicka se tedy dál významně rozšiřuje a jen zlehounka prohlubuje. Je to právě absence či pouhé naznačování hloubky, co do děje vnáší jistou mystiku a obřadnost. Jako by se za každými dveřmi skrývalo další tajemství, jako by realita byla propojená neviditelnými a nepojmenovanými nitkami a jen občas nám někdo ukáže kousek vlákna. Základem Wickovské poetiky je mlčenlivost a slovní náznaky, které vytvářejí bublající napětí, jež jde vyřešit jen explozí akce.

Při čtvrtém opakování a umocňování to může samozřejmě působit, že za onou akcí není vůbec nic, jen pouhé prázdno. Jako by vše bylo pouhou kulisou, ale nic v zákulisí. Svět John Wicka je skutečně něčím vyšinutý – prakticky se tu neobjevuje policie a média, hledaní lidé cestují nepozorovaně napříč zeměmi a kontinenty bez vysvětlení. Používají běžné aerolinky, nebo připlavou vodovodem jako Kryštof Kolumbus? Ještě si vzpomenete, až najednou uvidíte Laurence Fishburnea v pařížské kanalizaci!

Ve čtvrtém díle ještě víc než jindy ani civilní obyvatelstvo nereaguje na dění dostatečně. Na laserové technoparty lidé běžně sledují mordování a u toho tančí (dobře, s extází člověk miluje všechno a všechny, i zabíjení), v městské dopravě nevznikají zácpy. Všichni ti obyčejní smrtelníci vracející se z pozdní noční šichty nebo vstávající brzy ráno s radostí a nenuceně přejíždějí ty, jimž jim na vbíhají do cesty nebo skončí po džiu-džitsu chvatu na jejich předním skle. Vyklidněnost pařížských řidičů a řidiček nezná mezí, musí tam být něco ve vodě. Nejspíš Laurence Fishburne s pytlíčky krystalického zenového moudra.

Ono rozšiřování se týká nejen velikosti mizanscény, kde vidíme obří mramorové nebo betonové haly, hotelová lobby nebo pařížské památky. Týká se i bobtnající stopáže. Zatímco první díl měl 101 minutu, druhý 122 minut a třetí 131 minutu, čtvrtý už dosahuje skoro panprstenovských nebo avengerovských 169 minut. A upřímně John Wick svou nesmrtelností působí jako poslední přeživší elf, přičemž věříme, že by klidně zabil Thanose dřív než Thor a Iron Man.

Wickovská série vlastně s každým dalším dílem zvyšuje i svou úroveň nerealističnosti nebo stylové nadnesenosti. Přestože nám poskytuje intenzivní fyzické prožitky z pohybu a destrukce těl, je zároveň zcela symbolická. John Wick může být „otlučený životem“, unavený, těsně před branami smrti, ale zároveň to světu naplno vrací a vymazává z něj všechny, kteří reprezentují „zlo“ nebo „potíže“. Rve se za nás všechny a jeho prostřednictvím ventilujeme náš pocit, že ze systému pravidel a povinností není úniku. Ale možná je, zůstává malinký záblesk naděje, že někde tam nahoře v hierarchii lze dosáhnout toho, aby vás nechali na pokoji.

Dost ale existenciální filosofie těžké duše, zpátky k fenomenologické filosofii pohybu! Je oblíbené povyšovat se na akční žánr jako nad tupou zábavu. Akce totiž může být v čemkoli (dobrodružství, historii, hororu, westernu), ale potřebuje jakousi psychologii, slova a vztahy. John Wick ovšem dokazuje, že moderní akční filmy to dokážou překonat. Uměním už není to, co je namalováno (a zda je to hezké nebo odpovídající realitě); místo toho se soustředíme na pohyby štětce, na samotnou materiální texturu barev. John Wick samozřejmě nedosahuje úrovně abstraktního malířství, jako obrazy Jacksona Pollocka vypadají vystříknuté mozky, ale o to nejde.

Podstatné je, že vše na scéně je určeno ke změně – posunu a destrukci. Všechny rekvizity a figury jsou materiálem ke zničení. A zachycení této proměny je vrcholně kinematografické. Ale nejenom to. Akční filmy dlouho stály na tom, že rozbíjely ani ne tak věci, jako spíš prostor – do mnoha rychlých střihů a detailů. John Wick ukazuje prostory a pohyby vcelku. Kamera pluje, zabírá maximum akčního pole, ale lámou a tříští se věci a figury.

Jestliže máte pocit, že jde o přehnaný popis, podívejte se na některé plakáty a trailery. Jsou koncipované jako moderní umění. Posunuté barevné spektrum, prudké změny nálad, nekonečné množství odrazů, zmnožování plánů a rovin, práce s průhledností a opacitou, obrazy hnané vpřed hudbou a čistou zuřivostí, žádným tradičním dějem. Něco mezi impresionismem, expresionismem, futurismem a Uměním války. Akce tu má spíš podobu hudební skladby a baletu, kdy právě hudba udává rytmus střihu. Ve finále čtvrtého Wicka se vše umocní, když pohyb hlavního hrdiny sleduje jakési „hitmanské rádio“, kde DJky popisují nejenom Wickovu lokaci a směřování, ale do jednotlivých segmentů pouštějí i různé skladby, aby jim to zabíjení a umírání příjemně ubíhalo.

Film tak sebereferenčním způsobem staví na odiv, že jeho estetika v sobě spojuje jukebox a videohry s různě koncipovanými levely. A to nejenom graficky a barevně, ale i perspektivou a „typem ovládání“. Vrcholem toho pak je sekvence, kdy Wick prochází opuštěným starým domem, kamera ho sleduje z ptačí perspektivy a on v nepřerušovaném záběru likviduje desítky protivníků ultramoderní brokovnicí se zápalnou municí. Jsou to přesně ty momenty, kdy si uvědomíte videoherní logiku vidění a zároveň, že vystavět a nasnímat něco takového v reálu je úplně jiná disciplína než naprogramovat hru.

Dobře ale, chtělo by to trochu uživatelských parametrů. První hodina filmu se trochu vleče a nepřesvědčuje, že přijde s čímkoli novým. Jen se tu pompézně buduje expozice. Přibývá patetických promluv. Ještě štěstí, že je pronášejí tak charismatičtí lidé jako Ian McShane, Hirojuki Sanada, Lance Reddick nebo Clancy Brown (kdo z vás si vzpomene, že to byl hlavní padouch v Highlanderovi?). Někdy není poznat, jestli zdánlivá přemrštěná vážnost už nemá být parodií, nebo zda prostě projekt jen přetekl přes okraje původně zamýšlených mantinelů.

Od poloviny stopáže ale tempo začne zrychlovat a finále přinese i docela chytrou pointu. A hlavně, je tu poslední scéna, v níž jedna věta provždy změní pohled na celou sérii. Spoustu věcí najednou začne dávat smysl. Lze se dohadovat, kdy tvůrci na tento trik přišli, zda až teď, nebo jestli ho ukrývali celých devět let, případně zda si uvědomili při natáčení trojky, že musí přece jen lépe vysvětlit motivace postav. Každopádně je to nečekané, dojemné a poslední věta vstoupí do historie.

Série John Wick ukazuje, jak si kaskadéři a jiní techničtí řemeslníci představují umění. Primárně je to ona námaha a zručnost, craft. Uměním tu není vyprávět a zachycovat to vnitřní, duševní. Uměním zde není ani pochopit spoje mezi záběry, pohledy a časovými rovinami.

Uměním je tu nekonečná návaznost pohybů a stupňování intenzity; předvedení čiré mechaniky a kauzality, která není uměle fázovaná, ale kreativní a fluidní. Jako bychom se na řetězení akce nedívali jako na stroj, ale spíše na vodní proud, kaligrafické tahy štětcem nebo tok myšlenek. Stále chápeme, že to je především kaskadérská fantazie o dokonalé scéně, za niž chtějí uslyšet potlesk. Ale i z kvantity povstává nová kvalita a z artistického čísla se vynořuje umění, art.

V posledních letech jsme to mohli vidět u děl, jako je indonéský Zátah a Zátah 2 či „autralský“ Mad Max: Zběsilá cesta. I tady exces přetekl a z manýry se stalo něco, co vytvořilo novou formu, jako kdy menší kastrůlek vložíte do většího. V tomto stádiu akčního filmu už nejde o zábavu. Nejde ani o identifikaci s jistým typem hrdiny. John Wick nereprezentuje zachránce světa ani unesené ženy. Nic nezískává, nic nevyhrává. Zcela otevřeně se tu říká, že je to muž, který nemá pro co žít ani pro co umřít, ani proč zabíjet. Ale přesto to dělá. Sisyfos akčního filmu. Čirá krása!

Herec Brendan Fraser si v životě prošel těžkými krizemi. Nyní se vrací v roli o tlustém učiteli literatury, který se snaží usmířit s odcizenou dcerou. Jak jsou dnes ve filmech zobrazovaní tlustí lidé a jaká klišé se k tomu vážou?