Experimentální film o děsivém masakru v Jonestownu bude pokoušet vaši trpělivost. Odměna ale stojí za to

Rozšířená sebevražda/vražda příslušníků nábožensko-politické sekty reverenda Jima Jonese otřásla koncem sedmdesátých let Spojenými státy i zbytkem světa. Po Jonesem nakázaném zabití amerického senátora, který v guyanské komuně prováděl inspekci, si vůdce kultu uvědomil, že mu Američané nedají pokoj a Sověti ho nezachrání. A než aby připustil porážku své osobní utopie, rozhodl se ukončit život a vzít s sebou všech skoro tisíc převážně chudých Afroameričanů, kteří se jeho slov o socialistickém ráji v jeho Jonestownu chopili jako poslední naděje na důstojný život.

Část z nich „vypila kool-aid“ dobrovolně, jak od té doby tvrdí zavedený idiom, část byla přinucená toxickou směs pozřít násilím. Včetně dětí, které tvořily třetinu obětí. Letecké fotografie stovek bezvládných těl oděných v pestrobarevných mikinách patří dodnes k určujícím symbolům americké identity. Šlo varovný důkaz nefunkčnosti systému, který měl být spravedlivý a rovnostářský, přesto nemalá část obyvatel odsunutých na okraj cítila nutnost pokusit se založit novou společnost pod vedením megalomanského maniaka stranou od dosavadní civilizace. Jak se něco takového může stát?

Jonestown nepřestal být fascinujícím námětem, především pro obyvatele Spojených států. Přesto čím dál se časově a kulturně této události vzdalujeme, tím menší důraz klademe na její sociální kontext. Soustředíme se na snadno rozeznatelné izolované ikony, především na samotného Jima Jonese, jeho kult osobnosti a podivnou směs křesťanského evangelismu a radikálního socialismu, které pokrytecky kázal, zatímco si za zavřenými dveřmi užíval všech privilegií neomezeného vládce. Fixujeme se na Jonesovy skandály, kdy měl na místě sexuálně zneužívat ženy, muže i děti, a celou událost vnímáme jako nevysvětlitelnou, šílenou a bizarní a zapomínáme na velmi konkrétní důvody, které k ní vedly.

Jan Bušta celý fenomén rozebírá na součástky. Ne že by nám vysvětloval, jak to tedy bylo, pobízí nás ale k vlastnímu zamyšlení. Stačí jen překonat první dojem, který může být poněkud negativní. Film zahajuje dramatický sestřih zabírající těla stovek mrtvých, a dokonce i několik detailů, načež následuje dětský voiceover tvrdící, že film nebude pro sadisty, voyeury a nekrofily, a pokud se to někomu nelíbí, může opustit projekci a nechat si vrátit vstupné.

No na to je ale už trochu pozdě! Pokud se Bušta chtěl vůči voyeristickým true crime atrakcím opravdu vymezit, mohl začít rovnou oním voiceoverem a do filmu záběry obětí nezahrnout. Nebo to ani nemusel vysvětlovat, stačilo natočit film, který by se tímto principem opravdu řídil. Úvodní montáž byla Buštovým dílem, sám ji sestříhal a prezentoval, takže asi dobře chápe její údernost, účinnost a atraktivitu. Ví, že jde o morálně pochybný postup, ale není ochotný se ho doopravdy vzdát. Přinejmenším dokud z toho neudělá hlasitý statement.

Vložit do filmu takovou scénu a okamžitě vynadat publiku, že ho něco takového zajímá, je tak trochu absurdní. Do filmu tedy vstupujeme s nepříjemnou představou, že se nad nás jeho tvůrce povyšuje a demonstruje svoji morální převahu v rámci problému, který v první řadě sám stvořil. Jde možná o nejpřekroucenější začátek příběhu od chvíle, co bůh udělal maximum pro to, aby Adam s Evou snědli zakázané ovoce a on je mohl okázale vykázat z ráje.

Tahle filmařská past působí poněkud dětinsky, zbytek filmu je naštěstí o hodně lepší. Vlastně potom, co Bušta v úvodu ukázal, jak dělat dekonstrukci tím nejotravnějším možným způsobem, najednou přichází hned s několika skvělými a působivými nápady. Většinu z pětasedmdesátiminutového snímku tvoří rekonstrukce nechvalné nahrávky, kterou dal Jones pořídit během svého posledního kázání. Přesvědčoval v něm své souputníky o bezvýchodnosti situace a nutnosti spáchat sebevraždu. Ke konci tři čtvrtě hodiny dlouhého záznamu už velká část lidí pozřela směs jedu a mezi těmi méně povolnými začal propukat chaos.

Bušta nechává celou scénu takřka větu po větě přehrát skupinu dětí ve školní tělocvičně. V roli Jonese se prolíná výkon Jakuba Kanhäusera nasbíraný během deseti let, takže sledujeme nekonečný monolog pronášet chvíli chlapce, chvíli mladého muže. Z filmu možná není úplně patrné, že jde o jednoho herce, což je škoda. Snad protože spíš než plynulý přechod vidíme dvě Kanhäuserovy fáze z opačných konců desetiletého natáčení, změnil se už natolik, že publikum bude automaticky předpokládat, že jde o dva různé lidi.

Přesto je právě tato část nejpůsobivější a nejvíce strhující. To, že celou děsivou scénu přehrávají děti, s sebou nevyhnutelně nese řadu alegorických výkladů. Děti mohou symbolizovat nevinnost, křehkost, ale i naivitu, sobectví, snadnou manipulaci a neschopnost čelit komplikovaným existenciálním problémům. Žádný konkrétní výklad Bušta nepodtrhává, takže během dlouhých desítek minut umožňuje publiku klouzat mezi významy a přemítat o všech možnostech a záhybech představeného konceptu.

Snímek se hojně uchyluje ke zcizování, tvůrci zviditelňují umělost filmového média a publikum je nucené uvažovat nejen o příběhu a postavách, ale i o jejich zpodobnění a manipulaci s informacemi.Bušta například jasně demonstruje, že svým hercům předčítá repliky do sluchátka, takže i když na začátku posloucháme starou paní mluvit o dobových událostech, jako by jim byla svědkem, zároveň jsme vedení k tomu, abychom zpochybňovali, kdo je vlastně vypráví a proč. Části scén pak, přestože jsou přehrávané v češtině, obsahují nezúčastněné simultánní překlady evokující buď laciný dabing na VHS z osmdesátých let, nebo tlumočení experimentálních filmů během festivalů.

Vlastně to není extrémně sofistikované ani překombinované, jde spíš o důslednou realizaci několika silných nápadů, které publiku umožňují tvořit si vlastní významy. Tedy přesný opak nesnesitelně doslovného úvodu. Protože jsme v recenzi, ne v analýze, nepouštějme se do vysvětlování, co zvolené postupy mohou evokovat a znamenat, důležité je podotknout, že Á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je očividně film pro příslovečné náročné publikum. Není třeba znát teorii ani mít nakoukáno, i když zkušenost jistě trochu pomůže orientacive filmu. Pro někoho půjde jistě o jeden z nejpodnětnějších zážitků za dlouhou dobu.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.