Chrabří čeští letci ožívají v mimořádném střihovém dokumentu Good Old Czechs. Vtahují nejen do bitev druhé světové války

Režisér Tomáš Bojar (FC Roma, Letní hokej, Zkouška umění) a střihač Šimon Špidla (Dva nula, 8 hlav šílenství, Rekonstrukce okupace) přistoupili k tvorbě dokumentárního filmu Good Old Czechs s pokorou a úsilím sloužit příběhu a vypovědět odkaz dvojice letců, kteří nebyli doma jen v kokpitu válečného stroje shazujícího pumy nad nacistickým Německem. Bojar dal dohromady útržky deníků a knižních textů Filipa Jánského a Františka Fajtla, nechal je namluvit Slávou Pecháčkem (Jánský) a Janem Foukalem (Fajtl), vše doprovodil vzácnými archivními záběry a ambientní hudbou Dalibora Kociána, částečně inspirovanou dobovými zvuky a ruchy (vojenská flétna, trombón, letecké motory, údery strojů vyrábějících válečnou munici a podobně).

Tvůrcům se podařilo navodit mimořádně půsibovou atmosféru, při níž je publikum vtažené do událostí, pocitů a myšlenek dvojice letců. Za 83 minut stihnou pokrýt pětileté období válečných strastí. Začínají okupací Čech, Moravy a Slezska v roce 1939 a pokračují úprkem titulní dvojice do Polska, přes Francii až do Británie, kde se Jánský a Fajtl na delší dobu usadili ve službách RAF a figurovali například v letecké bitvě o Británii, v níž ostrovní stát odolával mimořádně vyzbrojenému Německu. Končí sovětskou anabází, Slovenským národním povstáním a příletem do poválečné Prahy.

„Všude kolem je pořádek a klid. Na silnicích se necpou uprchlíci, ve vzduchu neječej pumy. A lidi se tu dokonce i smějou,“ pochvaluje si atmosféru v Anglii Jánský, který do Británie prchl nebezpečnou cestou přes německý Hamburk. O poznání zkušenější Fajtl dodává: „Nikdo tady nefňuká. Politici říkaj lidem nepříjemnou pravdu, všichni to berou na vědomí a dělají, co je potřeba.“

Fajtl a Jánský hovoří úsečně, věcně, jasně, s lehkým humorem, ale nikdy pateticky, ublíženecky nebo s náznakem zoufalství. Jsou to vlastenci, kteří odešli do Británie, vyhlásili válku Hitlerovi a bojují s ním dle vlastních možností. V obrazu se jen jednou mihne vousatý Fajtl, hlasově se mi místy oba protagonisté pletli, což jen podtrhlo hektiku válečných let a svým způsobem i zaměnitelnost filmových hrdinů (mohl by jím být kdokoli z letců RAF, ačkoliv mnozí pochopitelně neoplývali literárním talentem).

Bojar a Špidla inscenují série scén za doprovodu temně ambientní elektronické hudby, do toho něco zahláškuje Jánský s Fajtlem, zavzpomínají na to, jak se o ně maminka bála, když byli ještě malí. Autoři do těch všech válečných záběrů přihodí krátkou scénku vlčáka ohrožujícího kočku, která ale neutíká a psisku odvážným postojem těla vzdoruje. Podobné symboly, kdy se slabší obránce nenechá zastrašit, odkazují na souboj mohutné německé Luftwaffe se skromnější britskou RAF, a snímek povyšují na další úroveň.

„Během těch pár minut zestárneme o měsíce, někdy i o roky. Na zemi po nás zůstane jenom hrůza. Mám toho nechat? Ta naše práce není pěkná, já to vim. Někdo jí ale dělat musí,“ reflektuje s obdivuhodným sebekritickým odstupem Jánský. Jeho monolog je doplněný o černobílé záběry nočního bombardování pozemních evropských cílů doprovázené řadou světelných výbuchů. Surreálná scéna děsí i přitahuje zároveň.

Tím to však nekončí. Fajtl se jen tak mezi řečí zmíní, že byl sestřelený nad nepřátelským územím, přes okupovanou Francii a Španělsko prchl na Gibraltar, vrátil se do Británie a znovu usedl do kokpitu letounu. Jánský zmíní svou cestu na východní frontu, která vedla přes Afriku a Blízký východ a kterou absolvoval v osobních vlacích spolu s civilním obyvatelstvem: „Rusko je neuvěřitelně zničený. Až tady jsem pocítil skutečnou hrůzu války.“

Good Old Czechs nicméně není pouze faktografickým cestopisem, popisem válečných hrůz a pocitů letců, kteří usedají do letounu s vědomím, že už se nemusí vrátit. Když se všechny audiovizuální složky vzácně sejdou, vyjeví se ve své výjimečné působivosti a publikum na zlomek okamžiku zakusí, jak se mohl člověk v mimořádně vypjaté éře druhé světové války cítit. Iracionalita, temnota, rytmus průmyslové válečné mašinérie i surreálné výbuchy bomb nahlížejí válku jako technikum v opozici k mrakům, kterými piloti prolétají a jejichž poklidné měňavé nádechy Jánský v jednom z textů lyricky opěvuje.

Úlevné jsou okamžiky ticha, které Bojar inscenuje, v nichž se zaměřuje na poklidné obilné lány, břízy či oblohu. Konec války i radovánky v pražských ulicích ale jednou skončí a nastoupí éra komunistické diktatury. O té už ale Good Old Czechs nevypráví, ačkoliv si s ní skromní hrdinové filmu užili své.

Film Good Old Czechs pojednává přitažlivou formou o základních tématech, jako jsou přátelství, láska k životu, oddanost, nezdolnost, pokora, ale i nezbytný humor. Good Old Czechs můžeme ve výsledku nahlížet jako velmi zdařilou a originální adaptaci literární látky a přístup ke kinematografii, který neřeší kategorie, ale kvalitu. Ta je u Good Old Czechs mimořádná. Řečeno trochu pateticky, pokud Jánský a Fajtl sloužili letectvu a tím i českému národu, pak Bojar a spol. slouží svým tvůrčím přístupem jejich odkazu a výslednému filmu. Příliš takových (na obou frontách) nemáme.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.