Vítěz Jihlavy představuje dalšího zapomenutého českého hudebního génia. KaprKód si hraje s historií i svým žánrem

Na KaprKódu Lucie Králová pracovala pět let, což u dokumentu není nevšední. Toto období bylo ale vyplněné obzvlášť důslednou prací. Do ruky se jí dostala pozůstalost po zapomenutém českém skladateli Janu Kaprovi, který svého času nejprve vyhrál Stalinovu cenu, aby ji o dvacet let později po srpnové invazi vrátil a upadl v nelibost režimu.

Pokud jsme ani ne před měsícem chválili, že Il Boemo nám dává šanci pohlédnout na nepříliš známou osobnost naší historie, u KaprKódu to platí dvojnásob. Zapomnění jeho protagonisty bylo inženýrsky naplánované během normalizace a od té doby nedošlo k opravdové revizi. Až doposud.

Králová předkládá další z mnoha snímků poslední doby, jež se pokouší vyzvat na souboj žánr biografie a překonat jeho zdánlivě nepřekonatelné neduhy. Obvykle vedou ke schematičnosti, čitelnosti a povrchnosti. Kapr za sebou nechal hodiny filmových deníků (možnost představit ho jako prvního českého vloggera Králová trestuhodně nevyužívá), stohy dopisů a samozřejmě mnoho realizované i nerealizované hudby. Od jeho smrti v roce 1988 navíc neuplynulo tolik času, aby po světě pořád nechodilo dost pamětníků. Materiálu na zpracování se tedy nabízelo nemálo. Volit experimentální cestu pro zalepení děr deficitu tradičních informací proto nebylo nutné. Králová má ale ráda vysoce koncepční projekty, jako když ve Ztracené dovolené pátrala po původů fotografií nalezených v náhodném zavazadle.

KaprKód, jak název napovídá, přistupuje ke Kaprově životě jako k šifře, kterou je nutné rozbít. A k tomu je zapotřebí klíč. Tím se stává hudba, konkrétně operní hudba ve stylu samotného Kapra, s níž Králové pomohli skladatelka Petra Šuško, libretista Jiří Adámek a sbormistr Petr Fiala. Fiala byl žákem samotného Kapra a Šuško studovala pod vlivem jeho nástupců, jde tedy o tvůrce se značnou autoritou ohledně tohoto umělce.

Snímek prostupují jak rekonstruované kusy z pera samotného protagonisty, tak nové skladby, jež vidíme realizované ve sterilním prostředí moderní architektury. Jako první výtka by mohlo zaznít, že není úplně jasné, jak je tato stylizace hudebních pasáží napojena na Kapra, který ve svých domácích filmech nepůsobí jako člověk, jenž by si potrpěl na podobně formální estetiku. Z mixu Kaprových a pseudokaprových melodií navíc neodcházíme s úplně jasnou představou, jak vlastně zněla jeho hudba. To zní docela jako problém!

Možná ale, že to všechno je součástí plánu. Z celého filmu totiž vysvítá, že Králová nám nechce odvyprávět hotový a jednoznačný portrét. Prostředí, jež evokuje nějaké současné klinicky čisté muzeum, stojí v nejasném kontrastu vůči Kaprovým záznamům možná právě proto, aby na sebe upozornilo a připomnělo nám, že nesledujeme „pravdu“, ale něčí snahu se pravdy dopátrat.

KaprKód nám pak předkládá střípky z Janova života, jimž dovoluje plně zaznít. Jde vlastně v mnoha ohledech o velmi standardní životopis – protagonistův příběh podává chronologicky a lze si představit, že kdybychom ve zvukové stopě místo opery slyšeli hutnější standardní naraci a zbavili se vložených hudebních pasáží, šlo by o celkem rutinní zážitek. Jenže právě tím, že i relativně banální pasáže, například „Kapr se setkal se svojí první ženou“, jsou pojaté jako záminka k prodloužené hudební hříčce, je nám umožněno nad každým takovým okamžikem déle přemýšlet.

Stejně jako po Blondýnce či po Il Boemo po zhlédnutí filmu nevíme, jaký byl Josef Kapr „doopravdy“ člověk. Vidíme životní výzvy, jimž čelil – jeho vážné zranění v šestnácti, jež mu zabránilo rozvíjet sportovní kariéru, koketování s komunismem a následná deziluze, dvě manželství a spousta blbnutí u rybníku na chatě. To vše jsou ale jen izolované výjevy, které je těžké propojit pevnou čárou. Možná to zní jako výtka, když ale takový film najde publikum ve správné náladě, může být velmi podnětný. Váha klasické hudby, banalita každodenního života a vklíněné události velkých dějin mohou působit jako labyrint, jímž musíme s Kaprem ruku v ruce projít.

Jedná se ale o experiment provedený spíše s důsledností vědeckého bádání než uměleckého tápání. Králová, sama pedagožka a autorka studií třeba o fungování České televize, promyšleně dekonstruuje život svého protagonisty i žánr biografie. Přestože snímkem díky rozdováděnému osmimilimetrovému domácímu videu prostupuje kus z Kaprova humoru, nejedná se o lehký ani spontánně hravý zážitek. Což lze pochopit – vzhledem k tomu, kolik dal celému týmu práce. Složit operní doprovod k devadesátiminutovému filmu není jen tak. KaprKód je tedy poněkud těžký kus, který osloví spíš zkušenější publikum, jež ocení žánrovou subverzi.

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…