Stojí to všechno vůbec za to? Portrét špičkového horolezce Adama Ondry publikum vyčerpá v tom nejlepším slova smyslu

Ondra se rád prezentuje jako tichý introvert, hodný skromný kluk, který prostě maká. Zkrátka maluje autoportrét, o jaký se pokouší skoro každý sportovec. Zároveň to je ale influencer a člověk, který zjevně umí komunikovat s masami a pracovat na svém brandu, takže musíme předpokládat, že u něj nic z toho, co od něj vidíme, není doopravdy náhodné.

Tvůrci Jan Šimánek a Petr Záruba tuhle tendenci nenarušují, dovolují mu prezentovat se víceméně tak, jak ho svět zná. Nevystavují se tedy riziku znepřátelení si protagonisty, což by mohlo dopadnout špatně, zvlášť kdyby Ondra coby mediálně zdatný člověk bez potřeby další reklamy nejspíš neváhal projekt ukončit, pokud by se mu na něm něco nepozdávalo. Jeho narativ ale ani slepě nenásledují, takže nesklouznou k prvoplánovému kýči či klišé. Nechají ho odříkat si, na co je zvyklý, a zároveň se během toho dívají dál. Nalézají vlastní motivy a sledují víc než jen neúnavného vrcholového sportovce.

Film tedy obsahuje spoustu tréninkových montáží, drilu, ambice, frustrace i nadšení. Je tu spousta pádů, zranění (naštěstí nikdy vážných), nadávek. Zhruba tak, jak od sportovního filmu/dokumentu čekáme. Jenže postupně začne prosvítat dění odehrávající se stranou od toho, na co se u podobné observace většinou soustředí kamera. Není náhoda, že snad každá recenze zmiňuje scénu, v níž Ondra vysoko nad našimi hlavami a stěžuje si, jak to dneska nejde, zatímco my pomyslně stojíme dole s jeho partnerkou a nastávající ženou Ivou. Posloucháme, jak se se slzami v očích svěřuje, že musela kvůli Adamovi zahodit svou kariéru ve stejném sportu. Jeho bezkonkurenčnímu talentu fyzicky nestačila, nemohla trénovat vedle něj, upřednostnila tedy možnost stát se jeho oporou v lámání rekordů, než aby byla obstojně úspěšnou profesionální lezkyní.

Tento moment lze jistě číst feministickou optikou: chlap si buduje kariéru, zatímco ženská se stará, aby nežuchnul na zem. Má ale i mnohem univerzálnější vyznění. Jde trochu o starý dobrý komplex nás Salieriů, kteří se musíme nějak postavit tomu, když se setkáme s genialitou. Dokonce ve vlastní rodině. Úspěch génia je pak svým způsobem spojený s odhozením ambicí „toho normálního“. Je férová daň, aby se kariéry vzdal ten z páru, který se nikdy nemůže stát Mozartem nebo Ondrou? V případě Adama a Ivy se alespoň dá pracovat s objektivními fakty, když ale uvažujeme v rovině podobenství, musíme brát v potaz, že rozdílný kariérní potenciál mužů a žen je často způsobený nastavením systému.

A co je možná nejdůležitější a nejvíce zneklidňující, dřina v Posunout hranice není automaticky glorifikovaná. V podobných filmech jsme zvyklí na nějaké ujištění, že všechno vynaložené úsilí se objektivně vyplatilo. Hrdina vyhraje nějakou soutěž, získá medaili či pohár a filmaři to rámují tak, aby zpětně legitimizovali jakékoliv nepohodlí a oběť.

Pomocí různých vypravěčských triků navozují dojem, že vítězství v utkání či předvedení rekordního výkonu nějakým způsobem řeší i osobní a vztahové konflikty. Všichni jistě známe scénu, kdy k hrdinovi s medailí na krku přiběhne jeho přítelkyně, obejme ho, dá mu pusu, obraz zamrzne a spustí se titulky. Tento triumfální moment nyní potrvá navěky a všechny problémy světa byly z postav sejmuty.

Posunout hranice nic z toho nedělá. Nemůžeme si být jistí, jestli fyzická i emocionální zátěž Ondru a Ivu jednoznačně vedou k jejich štěstí. Co kdyby měl Ondra normální práci, normální život a lezení se věnoval na stejné profesionální úrovni jako jeho přítelkyně? Byli by pak méně spokojení?

Existuje obecná představa, že člověk má morální povinnost najít svůj největší talent a ten stůj co stůj dovést k co největší možné dokonalosti. Jenže je tohle mechanické uvažování usilující o maximalizaci úspěchu opravdu tak produktivní, jak se jeví, když se bavíme o lidském štěstí? Anebo jde jen o báchorky, kterými si naše ego zdůvodňuje touhu po obdivu a úspěchu na úkor všeho ostatního?

Snímek na nic z toho neposkytuje odpovědi a nepřiklání se ani k jedné variantě. Nicméně už to, že můžeme takto uvažovat, není v našem prostředí samozřejmé. U nás se filmaři, kteří mají přístup k tak velkým celebritám, snaží většinou příběh střihnout právě tak, abychom si podobné otázky pokládali co nejméně. Abychom neodcházeli nejistí. Ano, dřina je tvrdá. Ano, na vrcholu je člověk sám. Nakonec to ale stojí za to! Jenže stojí? Tohle tápání samozřejmě přesahuje vrcholové sportovce, týká se nakonec každého snažení a každého člověka.

Při sledování snímku si nejde nevzpomenout na polské Za hranicemi možností režisérky Marty Prus, jež v roce 2017 obletělo nejprestižnější světové festivaly. Zdánlivě banální námět sledující trénink ruské gymnastky Rity Mamun, jež byla ve svém oboru stejnou špičkou jako Ondra, se proměnil v nervydrásající psychologický body horor o tom, jak ve sportovním tréninku na té nejvyšší úrovni mizí individualita. Tlak na sportovce je tolik nelidský, že jen sledovat ho je vysilující zážitek. Posunout hranice nikdy nezajde tak daleko, už jen proto, že Ondra neztrácí agendu a nedostává se do bodu, kdy by ho stanovený úkol absolutně pohltil v rovině úplné ztráty sebe sama. Odlesk Mamun bychom v něm ale našli. A v těch momentech je zážitek nejsilnější.

Ne že by bylo Posunout hranice ve výše popsaném výjimečné nebo zlomové, prakticky každý aspekt snímku by navíc mohl být rozvedený do větší důslednosti či řemeslné finesy, ale na poli mainstreamových biografií v českém kontextu jde o podnětnou podívanou, která nepodléhá svému protagonistovi a nestává se jednorozměrnou oslavou.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.