Rick a Morty bojují s vlastním odkazem. Nyní je snazší jim rozumět, ale těžší se u nich bavit

Samozřejmě jde o stereotypizaci, která se netýká drtivé většiny příznivců show. Jak to tak ale chodí, hlasitá menšina se často stává neoficiálním mluvčím davu. Vše dosáhlo vrcholu, když zástupy křiklounů zaplnily pobočky McDonald's a požadovaly dresing zmíněný v seriálu.

„Mulan omáčka“ byla roky mimo nabídku, fastfoodový řetězec se ji ale rozhodl na počest Ricka a Mortyho v limitované edici znovu uvést. Manažeři nečekali dav vysoce převyšující jejich zásoby, což vedlo k velmi nepříjemným střetům s obsluhou. A právě videa kluků a mladých mužů hystericky pokřikujících po McDonaldech, že chtějí Mulan omáčku, se stala zástupným symbolem celé fanouškovské komunity. Rick a Morty začali být tak trochu cringe.

Navíc začala být patrná značná disonance mezi tím, jak velká část především mladých mužů seriál chápe, oproti tomu, jak je zamýšlený. Sledujeme dobrodružství geniálního vědce Ricka a jeho vnuka Mortyho (zjevně parodující dvojku z Návratu do budoucnosti), kteří zažívají různá dobrodružství napříč dimenzemi mnohovesmíru.

Morty je zprvu naivní chlapec, který ke svému dědečkovi vzhlíží, jenže Rick je opilec, egoista a nihilista, jemuž jeho geniální inteligence umožnila stát se skoro božsky mocnou bytostí. Zároveň se odstřihl od jakéhokoli pocitu naplnění, štěstí a zájmu o své blízké. Proč se starat o rodinu, když v případě její brutální smrti je možné skočit do jiné dimenze a pokračovat, jako by se nic nestalo? Rick a Morty jsou existenciálním hororem o ztrátě hodnot, kdy pokusy o humor a hedonismus jsou příznaky poslední marné snahy Ricka zcela se nezbláznit.

Potíž je v tom, že Rick by měl být vnímaný pokud ne jako přímo záporná postava, tak alespoň jako antihrdina. Jeho nezájem, rezignace a opovrhování projevem jakéhokoli citu by měly být varováním, jak nežít vlastní život. Jistě, můžeme se s ním zčásti ztotožňovat, nicméně jen proto, abychom se zhrozili svého odlesku v něm.

Jenže podstatná část fanoušků si Ricka vyložila jako ztrápeného génia, jenž díky své inteligenci prohlédl skrz povrchnost každodenního života a vidí do tváře pravdy, která je sice krutá, ale nevyhnutelná. Rick je zkrátka obětí své inteligence. A coby nejmocnější a nejchytřejší bytost ve všech vesmírech s možností lusknutím prstu ničit celé galaxie je v první řadě také nehorázně cool. Jeho mantra „jsem moc chytrý na to, abych se staral o problémy jiných lidí“ imponovala nebezpečnému množství lidí.

Nutno dodat, že tato interpretace sice odporuje tvůrčímu záměru i explicitnímu textu, není ale zcela nemístná. Tvůrci Dan Harmon s Justinem Roilandem spadli do stejné pasti, jakou svého času sám sobě nastražil David Fincher se svou adaptací Klubu rváčů. Můžete stokrát vysvětlovat, že jste svůj příběh mysleli jako varovnou satiru toxické maskulinity, když jsou ale egotripy vašich postav natočené tak strhujícím, zábavným, vtipným a nakažlivě euforickým způsobem, je jedno, že v posledních několika minutách příběhu někdo rétoricky jejich pozici vyvrátí. V tu chvíli už jsme zcela pohlcení, taková je síla audiovizuálního média. Nikdo nikdy netípnul cigaretu kvůli nápisu „kouření může zabíjet“ na krabičce.

Je patrné, že tvůrci se po vzoru doktora Frankensteina zalekli vlastního stvoření a od čtvrté série razantně změnili přístup. Jednak do scenáristického týmu přijali řadu ženských autorek (jaké byly reakce na internetu, asi není třeba popisovat), jednak začali zdůrazňovat, jak moc se Rick plete, je nešťastný a předně: to vše je jen jeho chyba. Jeho chování není logickým důsledkem vysoké inteligence ani schopnosti silou myšlenky ovládat materiální podstatu světa, ale nedostatku emocionální vyspělosti.

Morty pro něj začal být jasnějším morálním kompasem, jeho dcera a vnučka se staly silnými postavami, které vidí za jeho fasádu, a v šesté řadě dokonce i ubohý zeť Jerry, dřív symbol absolutní malosti, dokáže mít velmi výjimečně vůči svému tchánovi převahu. Ricka vidíme častěji prohrávat, a to fyzicky proti monstrům i v osobním životě. Dokonce se jednou za čas objeví psycholožka, aby doslova nahlas odříkala, co všechno je s ním špatně a nemohlo dojít k omylu.

Zní to hezky? Konec dobrý, všechno dobré? Kéž by stačilo srozumitelně říkat správné věci, aby vznikl automaticky kvalitní divácký zážitek. Dnes je sice nepochybně snadnější Ricka a Mortyho pochopit způsobem, jaký si přejí tvůrci, ale je o kus těžší si je užít. Neustálá potřeba vysvětlovat sebe sama brzdí seriál v tom, v čem byl nejlepší, tedy ve vyprávění svižných a bláznivých příběhů s trochu cynickým, ale chytrým přesahem.

Tvůrci přitom přímo přiznávají nutkání zacouvat zpět do původního formátu, nechávají o tom dokola mluvit samotného Ricka. „Proč se nemůžeme vrátit k zábavným epizodickým dobrodružstvím?“ lamentuje vždycky, když se s ním někdo hádá o tom, jak je špatným člověkem. Jenže tenhle seriál je až příliš „meta“, příliš si uvědomuje sám sebe, aby si mohl dovolit takový luxus.

Tvůrci by se bývali museli od začátku důsledně odstřihnout od sebereferenčních odkazů s tím, že se sice distancují od „špatných“ výkladů, odmítají na ně ale uvnitř díla reagovat, protože není jejich povinností poskytovat snadno čitelné návody. Jenže jakmile je součástí narativu upozorňování na podstatu sebe sama jako vyprávění (a to je jedna ze specialit Ricka a Mortyho), nemohou se tvůrci vzdát povinnosti reagovat na prostor, v němž seriál žije.

V mnoha ohledech tedy vyměnili horor individuální existence za horor postmoderního díla vyslaného do světa v postfaktické době. Stávají se součástí kulturní války, kdy vám devatenáctiletý filosof na Twitteru vmete do tváře: „Facts don't care about your feelings, wubba lubba dub dub!“

Dál se pokouší řešit osobní témata, v páté sérii to byla otázka, jestli Rickova dcera opustila svou rodinu a nahradila se klonem. Nyní chceme zjistit, jestli je Rickova snaha napravit se upřímná, nebo zda se přetvařuje, aby měl klid. Jenže celý seriál už musí řešit moc věcí najednou, aby dokázal nabídnout dostatek vtipů, atraktivní epizodickou zápletku, rozvinutou intimní rovinu a ještě unesl na zádech tíhu vlastního popkulturního odkazu.

Rick a Morty jsou tedy v menší křeči. A někdy ve větší. Pořád se jedná o chytrou zábavu, ale někdy jako by se tvůrci styděli sami za sebe, báli se reakcí a pojišťovali si dopředu, že nebude snadné strhnout význam jejich práce neplánovaným směrem. U statutu quo zůstat nemohli, posunout se bez úplného opuštění základní premisy není příliš kam. Ukončit seriál a přijít s něčím novým, oproštěným od těžkého nánosu metavýznamů, pak samozřejmě není možné, protože pro stanici Adult Swim jde o velkou dojnou krávu a producenti si objednali několik sérií dopředu.

Co teď s tím? Jde stále o dobrou show a v mnoha ohledech je fascinující sledovat její zápolení, bezstarostné kouzlo prvních tří sérií je nicméně pryč a těžko se kdy vrátí.

V Česku můžete seriál zhlédnout na HBO Max.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…