Pomáhali obnovit poválečné Německo, ale to se k nim obrátilo zády. Dokument o tureckých gastarbeiterech zaujme svéráznými hudebními čísly

Západní Německo vyhlásilo v polovině 50. let minulého století program na dočasné najímání pracovníků z jižní a východní Evropy. Nejvíce jich nakonec dorazilo z Turecka (v současnosti žije v Německu kolem 4 milionů Turků a jde o jejich největší enklávu mimo rodnou zemi), což se muselo projevit na jejich začlenění do západní společnosti.

Láska, západní marky a smrt sleduje tohle „stěhování národa“ od 60. let až po současnost mimořádně poutavou formou. Autor měl k dispozici obsáhlou databanku archivních záběrů. Dozvíme se například, že se z Turecka do Německa jezdilo taxíky, gastarbeiteři dělali mimořádně těžkou a zároveň nekvalifikovanou práci a těžko se jim začleňovalo do německé společnosti.

Režisér Cema Kay je důsledný v tom, že v rámci vyprávění dává slovo pouze Turkům (takže se nedozvíme, jak například turecká menšina ovlivnila německé hudebníky a podobně), kteří se vyjadřují hlavně prostřednictvím hudby a písňových textů. Autoři a autorky jsou více či méně svérázní, zpěvem deklarují odloučení od domova a rodiny, odcizenost a nezájem ze strany Němců. Jako by byli pouhými stroji importovanými na práci.

Někteří tvořili v duchu tradiční turecké hudby, jiní se odhodlali k protestsongům, rocku, fúzi a později k hip hopu. Zprvu zpívali turecky, později německy a anglicky. Například svérázný freak Topcu hraje na svůj elektrifikovaný saz a rád by se vydal do vesmíru. Uvědomil by si tak lépe svobodu, zakusil důležitý odstup a pocítil svůj úděl na Zemi. Ali Derdiyoklar položil základy fúzi rocku a turecké hudby a často se na scéně producíroval se svou tříkrkou elektrickou kytarou za doprovodu energických bicích. Evropská diva Cavidan Ünal pro změnu používala turečtinu jako nástroj, jak se pěkně opřít do německých vykořisťovatelů, kteří jí nerozumí: „Německo, vzalo jsi mi život.“

Z některých interpretů se pochopitelně ale i v cizí zemi zrodily hvězdy, jejichž hudba se prodávala po statisících až milionech exemplářů a distribuovala se například po tureckých večerkách a marketech, kde Němci zásadně nenakupovali. Na veselkách a v bazarech teklo šampaňské proudem, gastarbeiteři se naučili pít pivo a chodit do nevěstinců.

Když se v 70. letech stávkovalo v automobilovém průmyslu, byli turečtí dělníci v čele, což kvitovali samotní Němci. V tomhle aspektu je však dokument dost nevyvážený, na jednu stranu se zastává tvrdě pracujících, na té druhé vyslechne nostalgické vzpomínky na zlaté časy těch, co si žili na vysoké noze. Pochybuji, že by mezi samotnými Turky neprobíhala na území cizí země řevnivost.

Dokument se láme v pomyslné druhé třetině, v níž se ke slovu dostávají němečtí neonacisté, kteří od 80. let pořádali rasově motivované útoky na turecká obydlí a často je vypalovali, což vyvrcholilo po pádu železné opony na začátku 90. let. Strach, úzkost a nesnášenlivou atmosféru dokreslují například dva televizní příspěvky. V jednom z nich se mladý muž s vážnou tváří ptá: „Jaký rozdíl je mezi Židy a Turky?“ Načež si odpovídá: „Židé už to mají za sebou.“ Ve druhém videu mladá turecká žena se slzami v očích pronáší odposlechnutý vtip: „Jaký je rozdíl mezi Turkyní a sviní? Svině nenosí šátek na hlavě.“

Turci si to nehodlali nechat líbit. Rasistické útoky je motivovaly postavit se za svá práva, nebát se. Jak zareagovali? Hudbou. Hiphopoví Islamic Force z berlínského Kreuzbergu se stali fenoménem a další (například Cartel) je následovali. Muhabbetovi, který začal tvořit v roce 2005 v rámci r´n´b, se podařilo dostat se s nahrávkami do německých obchodů.

Od příchodu prvních Turků do Německa tedy trvalo celých padesát let, než začali být plně respektovaní a vnímaní jako domácí. Někdy v té době se na evropské festivalové půdě proslavil rovněž režisér Fatih Akin (Proti zdi, Na druhé straně), který se narodil roku 1973 v Hamburku.

Jedno je ale z dokumentu Láska, západní marky a smrt jisté – nebýt hudby, byli by turečtí gastarbeiteři vyřízení. To, co je pro někoho pouhou kulisou, slouží jiným jako životní motor a forma projevu.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.