„Nahlas skřípu zuby a odlétá sklovina,“ Pavel Klusák o fenoménu jihlavského dokumentárního festivalu a true crime filmu s Gottem

Kolem roku 2003, tedy ještě před vznikem YouTube, jsem zašel víceméně z ulice za ředitelkou Varů Evou Zaoralovou a řekl jí, že ve světě vzniká řada – většinou nezávislých – filmů o hudbě, které u nás nikdo nereprezentuje. A že to chci změnit. Ona řekla tím svým tónem: „Nóó, Pavle, tak přineste návrh.“ Z téhle její laskavosti a otevřenosti pak měly Vary deset let sekci Hudební odysea. S programem Varů se příležitostně setkáváme dodnes, ale má hlavní dramaturgická aktivita se děje v rámci MFDF Ji.hlava. V obou případech si přeju reprezentovat dvojí: sdílet se zdejším publikem silné hudební příběhy, které filmaři mapují, a také specifickou imaginaci uvnitř hudebních filmů. Je pro mě docela satisfakcí, že jsme za ty roky nadchli určité publikum pro snímky o osobnostech, jako jsou Arvo Pärt, Alan Lomax, Lil Peep nebo ženské průkopnice elektronické hudby ve filmu Sestry s tranzistory.

Film by měl mít letošní nebo loňské vročení. Kromě hudby nesmí chybět silný obecnější příběh, ovšem snad každý dobrý film ho má, takže to není problém. Každoročně brečím, že máme jen čtyři promítací sloty pro hudební filmy. Letošní program je v mých očích mimořádně silný. Nizozemské Světlo je svébytným portrétem Karlheinze Stockhausena, po jehož smrti se poprvé inscenovala ritualistická opera Licht, která se hraje týden a jejíž součástí je i pověstný Vrtulníkový smyčcový kvartet. Nizozemská režisérka Oeke Hoogendijk prolíná svědectví o inscenování s portrétem Stockhausena – umělce geniálního i v něčem absolutistického; bigamisty, od něhož se jeho šest dětí odvrátilo.

Další silný film Láska, německé marky a smrt vypráví o generacích tureckých gastarbeiterů v Německu. Přinesli s sebou hudbu, kterou bílé Německo dlouho ignorovalo, byla to však mohutná a zajímavá scéna. Ve chvíli, kdy má divák pocit, že se dívá na nesmírně zábavné retro se smyslnými tureckými parties, vlítnou do historické reality xenofobní vraždy.

Většinou se prostřednictvím filmů oborově vytahuji a sugeruji: „Vidíte, jaké vlivné, šílené, nepředvídatelné, sexy revoluční příběhy může způsobit hudba?“

Je to zodpovědnost zelináře, aby jeho citrusy už nebyly úplně unavené a bez vitaminů.

Tak, že nahlas skřípu zuby a odlétá sklovina. Ale chci to zachovat jako tajemství. Existuje tolik dobrých filmů o hudbě, že by z nich byl krásný festival, který by projel třeba třemi českými univerzitními městy. Pokud někdo doveze nový film o slavných mystifikátorech The KLF nebo historii detroitského techna God Said Give ‘Em Drum Machines, nebudu žárlit.

Jihlava má řadu vrstev a definic. Jedna blízká osoba mi řekla, že MFDF připomíná světovou reality show, kde vám produkce v nejdramatičtějším okamžiku předhodí všechny vaše bývalé partner(k)y najednou.

Ovlivnil mě geneticky. Nikdy jsme spolu nežili. V hluboké dospělosti mě napadlo, že chci tajemství hudby přijít na kloub i proto, že pro otce je důležitější než rodina.

Zaujal mě Marek Najbrt, se kterým spolupracujeme dodnes – viz
dokumenty Vodňanský & Skoumal: Všechno je proměnlivé a letošní
. Petr Marek letos režíroval mou rozhlasovou hru ABBA –
Scény z manželského života, to je vlastně splněné přání spolupracovat.

Dělá ji vtipnější.

Je to podstata mojí práce. Dnes vlastně permanentně doobjevujeme dvacáté století a doplňujeme si jeho obraz řadou ‚„lidí v mezerách“. Ti moji: Ann McMillan a její elektroakustické skladby využívající zpěv velryb, vpravdě geniální elektronička Beatriz Ferreyra, Bill Fay, Arthur Russell... Řadu takových osob jsem popsal v letošní příručce–próze Uvnitř banánu (vyšla ve Fra), o které někdo napsal, že to je čtení o outsiderech, od outsidera a pro outsidery. A pozor, blízká osoba mi připomněla, že neexistují sebrané nahrávky Aťky Janouškové.

Gotta bych rád pojal ještě jako loutkový true crime film. Lidé mi posílají pornografické příběhy, které s ním zažili, z toho by mohl být bibliofilský tisk. A všem bych rád doporučil virtuální realitu Anticharty, kdy sedíte v plném Divadle hudby a všichni vám říkají – tak jdem to podepsat, ne?

Jak říká Marie Kondo: „Does it spark joy?“ Pokud cítíte vnitřní radost, pnutí, vzrušení, pak posloucháte správnou věc.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.