Carter se dá stěží usledovat. Šílený jihokorejský akčňák působí, že se parta kamarádů se svým domácím filmem nabourala do knihovny Netflixu

Mladý Korejec (populární lokální herec Joo Won) se téměř nahý probudí kdesi v hotelu, zatímco na něj míří zbraněmi skupina anglicky mluvících postav, prý agenti CIA. Neví, jak se jmenuje ani kde se tu vzal, ale na zátylku má velkou jizvu ve tvaru kříže a mluví k němu hlas, prý z voperovaného sluchátka, který mu radí všechny zabít a utéct.

K vlastnímu překvapení je toho víc než schopný a po dlouhé akční scéně se konečně dozvídá, že Spojené státy a Severní Korea podlehly smrtící pandemii, která dělá z lidí de facto zombie, a že on sám je superagent s vymazanou pamětí, jenž jako jediný může zaručit nalezení léku. Nebo tak něco.

Příběh se brzy ještě víc zamotá. Hrdina, jehož jméno se ustálí jako Carter, je možná severokorejský špion, možná dvojitý špion nějaké druhé strany. Asi má rodinu a potřebuje zachránit své dítě, ale také musí zachránit dítě vědce, který připravuje lék. Dá se to stěží usledovat – tím spíš, že není moc motivací se o to pokoušet.

Protagonista postrádá jakoukoliv osobnost a charakteristiku, prostě běhá z jedné akční scény do další a v mezičase na něj padouši chrlí další a další dějové informace. Je to ještě mnohem horší než v The Gray Man, kde se Ryan Gosling alespoň pokoušel trousit hlášky. Proč nás má zajímat šíleně košatý příběh, když nás nezajímá hrdina? Po hodině ho vidíme kličkovat mezi explozemi s dvěma dětmi na zádech a nezbývá než vyděšeně tápat, jak jsme se do tohohle okamžiku, probůh, dostali. Přísahal bych, že ještě před chvílí měl jen jedno dítě! Usnul jsem?

Jung Byung-gil ale nenatočil, nenapsal a nevyprodukoval rutinní akční film. Carter je všechno, jen ne rutinní. Největší gimmick celého projektu je, že má po vzoru Birdmana a 1917 evokovat jediný záběr. Jediný záběr, který obsahuje souboj na nože s desítkami nahých zpocených mafiánů, souboj o padák po skoku z explodujícího letadla a pěstní souboj na lanech obtočených okolo rotující helikoptéry. A mnohem víc.

Jak jde něco tak absurdního natočit? Ve zkratce: nejde. Carter vypadá opravdu strašně, což je nakonec ten největší problém. Iluze jednoho záběru se daří docílit jen ohyzdnými digitálními slepenci stěží padnoucích obrazů, které místy připomínají powerpointovou prezentaci, v níž do sebe morfují fotky z dovolené tety a strejdy.

Co je nejtragičtější, film nezapře obrovskou snahu všech zúčastněných. Nikdo se nedržel zkrátka, nikdo během celé produkce neřekl: „Neměli bychom trochu brzdit?“ Carter působí jako snímek, během nějž si štáb složený z kamarádů plní své sny. Ale kdo se má na to koukat?

Vše je hektické, ovšem ne ve smyslu adrenalinového rushe, ale otupující úmornosti. Filmy prezentované jako jeden záběr mají tendenci působit velmi aranžovaně a nerealisticky, mají problém s dávkováním informací a přirozenou strukturou. A to platí i pro tituly, jež mají rozpočet a technické know-how na přesvědčivé vytvoření iluze, že skutečně jde o jeden záběr. Carter se tedy nepřekvapivě topí, protože onu iluzi prodat neumí, ale přebírá všechna její negativa.

Kdyby se tvůrci rozhodli normálně stříhat, měli by kam schovat své technické limity. Ty jsou ale nyní bolestně patrné a brzdí to dobré, co se podařilo nashromáždit. Nějakou dobrou fyzickou akci, pár nápaditých kaskadérských kousků, to není nic. Také by si šlo ve střižně všimnout, o jak nesnesitelné dvě hodiny jde, a výsledek by se dal snáz sklepat třeba na sympatických 80 minut.

Kdyby se Carter objevil v kinech za plnou cenu vstupenky, byla by jeho existence krajně diskutabilní. Rozhodně nesplňuje úroveň řemesla, na jakou jsme od současných akčních filmů zvyklí. Kamera je hrozná, digitální efekty horší, příběh nejhorší. To je škoda, protože když se podíváme na všechny šílenosti, o které se filmaři pokusili, budeme k nim muset pocítit trochu respektu. Kdyby se jen trochu krotili ve svých ambicích, nejspíš by to dopadlo mnohem lépe.

Jediný argument ve prospěch filmu je, že Carter byl zpřístupněný rovnou na Netflixu, kde za něj není účtovaná samostatná marže. To produkci tohoto ražení sluší. Člověk si tu blbinu může pustit, proklikat ji dle libosti a v případě, že to nepůjde vydržet, odejít.

Vážně se zdá pravděpodobné, že technické problémy nejsou důsledkem lajdáctví nebo nezájmu, ale naopak nezkrotné touhy natočit něco naprosto úžasného, do čeho tvůrci dali rozhodně poslední špetku své energie a nadšení. Přejme jim radost, jakou asi zažili při natáčení, i když ji nejde zcela sdílet.

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.