Čarodějnice, lovec a škvár jak z devadesátek. Fantasy s Millou Jovovich je rozkošně pitomé

Anderson byl v jednu chvíli na prahu blockbusterové tvorby, jeho nevhodně modernizovaná adaptace Tří mušketýrů z roku 2011 přišla na tehdy nestřídmých 75 milionů dolarů a slízla to finančně i kriticky. Filmař, jehož Horizont události je v pozitivním smyslu jedním z nejkultovnějších filmů devadesátek, se poté v pravidelných rozestupech vracel k sérii Resident Evil, nechal zábavně vyhladit Pompeje a před pěti lety „uhranul“ sci-fi Monster Hunter, filmem s výstavbou světa děravou jak ementál. Nicméně elementárně zábavnou, což v podstatě charakterizuje i jeho nynější exkurzi na zpustošené území monster.

Čarodějnice a lovec, mezinárodně financovaný projekt za 55 milionů dolarů, se na první dobrou dehonestuje už obsazením titulních rolí. Milla Jovovich a bývalý wrestler Dave Bautista by možná skvěle zvládali hrát poker, ale když mají prohloubit jednorozměrné postavy úplatné čarodějky a drsného poutníka apokalyptické pustiny, vzniká prekérní herecká situace.

Ne tedy, že by příběh řízený motivem putování a ověšený nejrůznějšími archetypy žánru vyžadoval shakespearovské kreace. Především Bautista ve vhodné úloze dokáže prodat fyzické charisma, ale tady za něj hovoří jen rychlé kolty (popřípadě ochočený had útočící ze zálohy) a má být charakterem bondovského švihu, jemuž do postele skočí každá žena. Poměr má i s královnou jediného města dystopické krajiny, připomínajícího otrokářskou rafinerii pod vládou inkviziční církve. Ta se v úvodu chystá oběsit čarodějku Gray Alys (Jovovich), která má ale v rukávu pár triků s ohýbáním reality. Bez obtíží prchne a rovnou přijímá žádost královny (Amara Okereke), která chce přinést vlkodlačí DNA od obávané Řeky Lebek. Průvodcem přes ruiny lidské civilizace je jí lovec Boyce (Bautista), jenž však skrývá i jiná než jen pelešnická tajemství.

V představovacím úvodu si možná vzpomenete na Maxovu Zběsilou cestu, rovněž zasazenou do dystopie, kde zbytky lidstva živoří v diktatuře dané ideologií, která vyvěrá z držení arzenálu a strategického postavení nad pracující lůzou. Jenže pokud Millerova oscarová šleha předvedla, jak se má motiv putování (pořádně zběsilého) a související honičková akce souvisle napojit na srozumitelný a logicky konstruovaný fikční svět, Čarodějnice a lovec si v tomhle stojí asi jako Marek Ztracený vůči Elvisovi.

Skladba jednotlivých scén je především v první třetině neorganická a mžitky před očima, pomineme-li velmi obtěžující stylistický filtr, začneme mít už při představení protagonistky. Lhostejno, že Bautista film uvede jako pohádku pro dospělé – i ty musí mít hlavu a patu a dávat smysl. Ten ale postava Alys postrádá, a jakmile hladce vyřídí pobožné fanatiky a odejde do jásajícího davu, hrnou se otázky. Jak ji vůbec mohli s takovými schopnostmi zajmout? Proč ji dělníci oslavují a co vlastně znamená pro politickou hierarchii města, která si trochu laškovně zahrává i se satirou vladařů z Megalopolis? Čarodějka se následně v klidu sejde s královnou, lovec na schodech z panovničiny komnaty mimoděk zlikviduje dva hlídkující muže (což nemá pro děj pražádný význam) a společně se vydávají do Pustiny, kde číhá nadpřirozeno a za zády jim rachotí steampunkový vlak s vrchní církevní fanatičkou (Arly Jover, známá též z Masaryka).

Vměstnávání politických a obecně vztahových linií je nepřehledné a lajdácké podobně jako zmíněný styl, z něhož se vám asi brzy rozšíří zorničky (nebo naopak zúží, oči budete chtít ostatně spíš zavřít). Anderson s dvorním kameramanem Glenem MacPhersonem kompenzují nedostatečné náklady klasickými barevnými filtry a také permanentním desaturovaným obrazem, kdy desynchronizované clony na objektivu vytváří pruhový paprskový efekt – všimněte si, že veškeré odlesky světla jsou roztažené, jako kdybyste měli neustále přivřené oči.

Každé okénko filmu je tedy silně stylizované a nepřirozené, s čímž ale režisér uvědoměle pracuje. Moc se sice neliší od videoher, ale některé kompozice se silným zadním světlem, kdy postavy v popředí většinou pochodují na mihotavém horizontu, jsou na pohled celkem atraktivní. Snímek tak alespoň vyzařuje dojem, že má v zádech režiséra s formální vizí. A že se jedná o umělecké cítění tři dekády starých béček či novějších videofilmů? I v tom lze nalézt špetku potěšení, pokud nás dění na plátně v odpovídajícím stylu pobaví.

A k tomu v několika momentech opravdu dojde. Únik před nejasně motivovanými inkvizitory zdobí dvě výživné sekvence na lanovce a rozpadlém mostu, k němuž se řítí pronásledující souprava. To jsou přesně ty scény, kterých by pitomý scénář měl být přecpaný k prasknutí. Dobrodružné schéma jimi nicméně vyvrcholí někdy po dvou třetinách, a přestože i akční finále nese režisérův zřetelný vizuální rukopis, příběh vrcholí až následným rozpletením čarodějčina pletichaření. Tehdy se zmateně střetnou obě nesouvislé linie a báchorka je dokonána k rozkošně imbecilnímu braku. Berte, nebo nechte být.

Podívejte se také na žebříček nejlepších fantasy filmů podle databáze Kinoboxu.