Recenze: Judas and the Black Messiah - parafráze biblického příběhu sleduje významného černošského aktivistu a ilegální snahu FBI o jeho odstranění

Název Judas and the Black Messiah přímo odkazuje k biblickému příběhu o Ježíšovi a jeho apoštolovi Jidášovi, jenž se za třicet stříbrných dopustil osudové zrady a zapříčinil Ježíšovo zatčení a následné ukřižování. Jako 'černý mesiáš' přitom vystupuje Fred Hampton (Daniel Kaluuya), revoluční socialista a čelní představitel Černých panterů ve státě Illinois. Šlo o politickou organizaci, založenou roku 1966, jejíž členové demonstrovali za práva černochů a veřejně vystupovali proti policejní brutalitě. Sám Hampton byl trnem v oku ředitele FBI Edgara Hoovera (Martin Sheen), který roku 1969 prohlásil Černé pantery za 'největší hrozbu pro vnitřní bezpečnost země'.

A právě tento výrok uslyší divák z Hooverových úst hned v úvodní sekvenci filmu, která představuje dokumentární prolog k nadcházejícím událostem a za tímto účelem využívá dobové zpravodajské záběry. Jako úvodní a závěrečný rámec však slouží rovněž autentický rozhovor, který roku 1989 poskytl černoch jménem William "Bill" O'Neal. V něm se ve vzpomínkách vrací do konce 60. let, kdy pracoval jako informátor a infiltrátor pro FBI v Hooverově ilegálním programu zvaném COINTELPRO, zaměřeném na potírání radikálních politických skupin. On je tím Jidášem, který si pod dohledem agenta Mitchella (Jesse Plemons) získává Hamptonovu důvěru a výraznou měrou napomáhá k jeho brutálnímu zavraždění v prosinci roku 1969.

Dvouhodinový dobový snímek je celovečerním debutem režiséra Shaky Kinga, o kterém většina diváků dosud neslyšela. Ambiciózní projekt byl už ve fázi raného vývoje popisován jako 'spojení Konformisty (1970) se Skrytou identitou (2006)' - tedy politicky angažovaného evropského dramatu s americkou gangsterkou o dvojité infiltraci členů mafie a policie. Schéma vyprávění se přitom přiklání spíše k oscarovému filmu Martina Scorseseho a ohniskem pozornosti se stává 'Jidáš' O'Neal v hereckém ztvárnění Lakeitha Stanfielda. Ten je v úvodu dopaden při pokusu o krádež automobilu, k níž používal padělaný odznak FBI. Pod svá křídla ho vezme agent Mitchell, jenž mu přislíbí čistý trestní rejstřík výměnou za donášení na aktivistu Hamptona. O'Neal se skutečně propracuje do úzkého okruhu jeho přátel a víceméně proti své vůli stoupá také v hierarchii organizace, která vysoce postaveným členům FBI tak leží v žaludku - Hampton totiž zakládá tzv. Rainbow Coalition, tedy 'koalici duhy', spojující lidi různé rasy proti hlavnímu nepříteli - policii a vládě.

Daniel Kaluuya ztvárňuje Hamptona se svým typickým charismatem,

vycházejícím z upřeného pohledu a skvělých řečnických dovedností. On sám je o deset let starší než tehdy teprve jednadvacetiletý Fred Hampton a snímek zůstává striktně orientovaný na jeho působnost v radikální organizaci. Jeho mládí se nijak výrazně nevypichuje, přičemž osobní linie v podstatě splývá s tou pracovní - Hampton se totiž zamiluje do Deborah (Dominique Fishback), nové členky jeho chicagské pobočky, s níž v průběhu vede několik málo intimních rozhovorů a čeká s ní dítě. Jeho rodiče oproti tomu nesehrají žádnou roli a pod kůži se mu dostáváme ve vypjatých scénách, kdy využívá řečnickou a argumentační obratnost při domlouvání spolupráce s nebezpečnými černošskými gangy či okrajovými náboženskými skupinami.

Problémem ovšem je, že zajímavě a hutně vykreslený Hampton zkrátka není hlavní postavou. Tuto pozici zastává O'Neal, jehož představitel Lakeith Stanfield sice taktéž předvádí kvalitní výkon, jenže sám nedokáže zvrátit poddimenzovanost a jednoduchost svého charakteru. Syžet například odsouvá Hamptona na poměrně dlouhou dobu do vězení a je to právě O'Neal s jeho psychickou rozpolceností, kdo by měl být motorem vyprávění - napovídá tomu ostatně i jeho pozice retrospektivního vypravěče, kterou ustavil zmiňovaný úvod. Tato klíčová linie ovšem zůstává navzdory značné pozornosti nedotažená a slabá. O'Nealovi se vůbec nedostáváme do hlavy v jeho soukromí a ve filmu naprosto absentují scény, které by jeho rostoucí vnitřní boj zvýraznily mimo rámec několika 'pracovních' rozhovorů s Mitchellem. Agent FBI mu za donášené informace dobře platí, a přestože chce O'Neal několikrát se špinavou prací skoncovat, vždy tak činí spíše ze strachu o vlastní život nežli vlivem sílící náklonnosti k Hamptonovi a jeho myšlenkám.

Sám Mitchell v podání hojně obsazovaného a vždy spíše dobráckého Plemonse slibuje skoro až nejednoznačného hrdinu. Už v úvodní části zve O'Neala k sobě domů a jako hostovi mu nabízí whiskey a doutník, ale chvíle vzácné sounáležitosti neústí do žádného zlomu v jejich striktně definovaném vztahu. Později je Mitchell v kanceláři konfrontován samotným Hooverem, jehož takřka démonicky ztvárňuje veterán Martin Sheen pod tunou makeupu. Ten se svého podřízeného ptá, jak se zachová, až si jeho nyní osmiměsíční dcerka jednou přivede domů 'negra'. Šokovaný Mitchell nedokáže odpovědět a nečekaný dialog má zřejmě naznačit Hooverovu nepříčetnost v daných otázkách a Mitchellův nesouhlas s natolik vyhraněným pohledem, ale při zpětném hodnocení jde o prapodivný výstřel do tmy bez většího opodstatnění.

Smutné ale především je, že nijak přesvědčivě nepůsobí ani klíčový vztah dvou obětí ilegálního systému - posluhujícího O'Neala, jenž si uvědomuje podlost a špatnost svého počínání, a revolucionáře Hamptona, který se nedopouští násilí a na svědomí má například 'snídaňovou reformu', zajišťující stravu stovkám chudých dětí. O'Nealovi nemůže divák příliš fandit a jen minimální napětí plyne z obav, že by mohl být prozrazen (a to jen v případě, že divák nezná historická fakta a následky). V jednu chvíli je dokonce identifikován členem černošského gangu, jemuž chtěl v úvodu ukrást auto, ale z kontroverze se dokáže vymluvit a sám Hampton se o danou záležitost nestará vůbec. Dva titulní muži spolu zkrátka koexistují a nevytvoří se mezi nimi žádný vztah, který by posunul reflexi daných událostí někam hlouběji a za onen rámec hutného dějinného kontextu.

Právě tento komplexní kontext, zahrnující kontroverzně interpretovaná občanskoprávní hnutí a ještě kontroverznější praktiky FBI v politicky napjaté době, se jeví jako ten hlavní podnět k natočení tohoto filmu. Jen v poslední době jsem viděl několik dalších děl, namátkou třeba One Night in Miami a Ma Rainey - matka blues, která se témata kolem dobového rasového diskurzu alespoň snažila podřídit originální autorské formě - ve zmíněných případech konkrétně šlo o divadelní adaptace s důrazem na silné a přemýšlivé dialogy. Judas and the Black Messiah určitě není prázdnou bublinou a po divákovi žádá, aby při sledování opravdu dával pozor. Jeho provedení je ale příliš standardní a divákovu pozornost ochuzuje o opravdu silné motivy a linie, o které si přitom takový příběh vyloženě říkal. Inteligentněji a osobněji (pro někoho tedy sentimentálněji) napsaná i zrežírovaná Selma o Martinu Lutheru Kingovi mě zasáhla daleko více.

Hodnocení: 60%