Recenze: One Night in Miami - oscarový favorit svádí dohromady čtyři černošské ikony 60. let

Snímek One Night in Miami je fiktivní rekonstrukcí toho, co si aktivista Malcolm X (Kingsley Ben-Adir), písničkář Sam Cooke (Leslie Odom Jr.), hráč amerického fotbalu Jim Brown (Aldis Hodge) a boxer Muhammad Ali (Eli Goree) oné noci z 25. na 26. února 1964 mohli z očí do očí povědět. Námět vychází z divadelní hry Kempa Powerse, který sám napsal filmový scénář, a opírá se o skutečnou událost, kdy se v ringu v Miami Beach poprvé střetli šampión těžké váhy Sonny Liston a jeho dvaadvacetiletý vyzyvatel Cassius Clay, později známý pod jménem Muhammad Ali. Clay svůj dosud životní zápas ovládl, stal se novým šampiónem a ještě téhož večera se sešel s trojicí svých přátel. Místo plánovaných oslav se však ocitl ve víru vášnivých argumentů mezi populárním zpěvákem Cookem a muslimským bojovníkem za práva černochů Malcolmem X, které všechny zúčastněné nějakým způsobem poznamenaly - tak alespoň dané události líčí režisérský debut uznávané herečky Reginy King, který je od 15. ledna dostupný na Amazon Prime Video.

Jak už letmý popis děje napovídá, většina snímku se odehrává v uzavřeném prostoru jediné místnosti a mimo dosah bílých spoluobčanů, jejichž absence umožňuje černošským osobnostem absolutní svobodu projevu a myšlení. Příběh ovšem není jen striktně modelový - jednak vychází ze zmíněné skutečné události a zaznamenaného setkání za zavřenými dveřmi, jednak neopomíná úvodní představení všech čtyř protagonistů a jejich kulturního významu. Sam Cooke byl jedním z neprodávanějších hudebních interpretů té doby, ale jeho prolog nám ukazuje, že v honosných klubech s návštěvníky bílé pleti příliš uznání nesklízel. Cassius Clay válel v ringu s až potměšilou lehkostí a grácií a Jim Brown sbíral obdivuhodné hráčské rekordy jakožto hlavní hvězda fotbalové NFL - právě on má zřejmě nejsilnější intro, kdy ve svém rodném městě navštěvuje dlouholetého známého Carltona (Beau Bridges). Postarší běloch žijící v honosném sídle Browna s neskrývaným nadšením pohostí na své verandě a neostýchá se opakovaně prohlašovat, jak je pyšný na to, že pochází ze stejného města jako on. Kruté a náhlé vystřízlivění však přichází v momentě, kdy se Brown nabídne, že Carltonovi pomůže přemístit kus nábytku uvnitř domu - hostitel s až šokující samozřejmostí podotkne, že 'negrům nedovoluje vstup do domu'. V Bridgesově obličeji divák náhle spatří Dona Johnsona z Nespoutaného Djanga a uvědomí si, že během celého století se vlastně nic nezměnilo - nezáleží na tom, jak slavný a úspěšný Brown je, na úroveň průměrného bělocha to mimo hřiště stejně dotáhnout nemůže.

Mimo hotelový pokoj se poté odbočuje především do domácnosti Malcolma X. Právě druhá nejvýznamnější osobnost afroamerického hnutí za občanská práva vedle Martina Luthera Kinga je nejdůležitějším aktérem vyprávění, který opakovaně vznáší myšlenkové podněty. K islámu konvertoval již na konci 40. let při svém pobytu ve vězení a byl členem Islámského národa (Nation of Islam), propagujícího černošskou nadřazenost a segregaci od bělochů. Jednou z důležitých linií filmu přitom je příklon Cassia Claye k muslimskému vyznání, který vyústí až k přijetí jména Muhammad Ali. Malcolma oproti tomu zaplavují pochyby ohledně jeho budoucnosti v Islámském národu, z něhož skutečně vystoupil jen měsíc po událostech v Miami. Témata dialogů ovšem nejsou náboženská, jakožto spíše sociálně-kritická - je ale důležité seznámit se s kontextem a porozumět tomu, jak byl Malcolm X v oné době společensky vyhraněn.

Zatímco Clay, Brown i Cooke jsou dobře zajištěni a blíží se vysněné

ekonomické svobodě, která zkrátka představuje tu nejúplnější formu osvobození, Malcolm X dobrovolně nosí na zádech terč, bělochy přirovnává v souladu se svým vyznáním k ďáblům a viditelně se strachuje o vlastní život a neustále vyhlíží z oken, zda ho někdo nesleduje. Vzájemná interakce čtyř oddaných přátel postupně rozkrývá Malcolmův jednostranný postoj k rasové problematice, jehož prostřednictvím konfrontuje především Cooka. Clay a Brown coby vrcholoví sportovci jsou totiž pro Malcolma příkladnými bojovníky proti bílým a inspirací pro černochy - jeden symbolizuje boj za svobodu svými pěstmi, druhý svou rychlostí a nezastavitelností na fotbalovém hřišti. Cooke si však úspěch založil na líbivých sentimentálních textech, které jdou na ruku i bělochům, a Malcolm ho obviňuje, že nevyužívá svého impozantního hlasu jako účinné argumentační zbraně. V jednu chvíli mu dokonce na gramofonu pouští píseň Boba Dylena Blowin' in the Wind a vyčítá mu, proč on sám netvoří takto útočné texty.

A přestože jsou dialogy opravdu fiktivní, ani v tomto ohledu nezapřou historickou akurátnost a inspiraci skutečností. Snímek končí scénou z talk-show, kde Sam Cooke poprvé zpívá novou píseň s názvem A Change is Gonna Come (Změna přijde) - v reálu ji sice uvedl už tři týdny před inkriminovanou nocí, ale podle všeho byl skutečně inspirován Bobem Dylanem a jeho Blowin' in the Wind. Samotná otázka cíleného podřizování umění vznešenějším účelům a společenským apelům je nesmírně nadčasová, především pak pro černošské umělce - není to ostatně tak dávno, kdy rapperka Noname zkritizovala vizuální album Beyoncé s názvem Black is King za to, že africkou estetiku jen využila a zahalila kapitalismem. Vyjádřila tak svůj nesouhlas s tím, že africký kontinent se v rámci umění idealizuje a svět je slepý k tomu, že tamní obyvatelé se mnohdy topí v hluboké ekonomické krizi a jejich lidská práva jsou pošlapávána.

One Night in Miami ovšem neservíruje pouze jednostranné odsouzení bělochů a souhlasné přikyvování radikálním myšlenkám Malcolma X. Ve stylu přemýšlivých filmů Spikea Lee se scénář naopak nebojí střelit i do vlastních řad a poukázat na zastaralost některých vžitých předsudků. V jedné scéně zůstávají Malcolm s Brownem osamoceni a rozvážný sportovec osobitě reflektuje postoje svého přítele: "V jedné věci jsou běloši opravdu mistři - napojí se na naše vášně do takové míry, že zapomeneme na ty opravdu důležité věci." Malcolmovi je naznačováno, že se danou problematikou nechává až příliš strhnout, když dokonce nepřímo podpořil také atentát na všemi milovaného prezidenta Kennedyho - a podobné racionální podněty se do debaty vnáší pravidelně, přičemž rozšiřují možnosti interpretace a přibližují nás k titulní čtveřici jako k obyčejným lidem.

A na tom mají zásluhu i všichni herci, kteří jsou jednak perfektně obsazení, jednak se zdržují extravagantního přehrávaní a slavné osobnosti vystihují s jednoduchou uvěřitelností. Každý je přitom dostatečně odlišný a každý má k dispozici dostatek prostoru, aby svou roli v bezpečných kulisách uzavřeného hotelového pokoje přesvědčivě oživil.

Debutující Regina King prokazuje cit pro převážně divadelní uspořádání mizanscény do malé hloubky prostoru a nijak nestrhává pozornost od svých vynikajících herců. A samotné dialogy jsou většinou dostatečně zajímavé a silné, aby diváka vždy ztotožnily s tím charakterem, který se právě ocitá v názorové opozici vůči Malcolmovi - a nakonec i se samotným Malcolmem, jenž je postupně vybarvován právě interakcí s ostatními, poněkud lidštějšími aktéry.

Jistá nenaplněnost námětu tak vyčnívá zejména ve vztahu k jeho sebejisté vykalkulovanosti a minimální provokativnosti - vše je nesmírně uhlazené a formálně špičkové, od kamery až po precizní načasování hereckých gest, a Regina King nám s železnou jistotou diktuje, kdy se máme s postavami zasmát, kdy jich politovat a kdy samým dojetím uronit slzu. Opomíjí se přitom důležitá témata pacifismu či ospravedlňování násilí, která by se vzhledem k postojům Malcolma X a boxerské dráze Muhammada Aliho nabízela, a melancholické zakončení nenechává příliš prostoru pro vlastní interpretaci.

One Night In Miami možná zavání tendenční oscarovou básničkou o rasismu, která se opírá hned o čtveřici ikonických Afroameričanů uprostřed napjatých 60. let. Provedení je ovšem velmi suverénní, dialogy nepostrádají sílu a téma černošského umění coby prostředku komunikace a sociálního apelu dokáže rezonovat i v dnešní materialistické době. Slavní hudební interpreti dnes ostatně jen těžko upřednostňují blaho svých ekonomicky závislých obdivovatelů před vlastním obohacením. Sam Cooke se dokázal poučit a slova z jeho závěrečného pěveckého vystoupení znějí v černošské komunitě dodnes - při své inauguraci je dokonce použil i Barack Obama. Film jinak z větší části zůstává zakonzervován v tehdejším bezprostředním kontextu, přičemž nezachází do vyloženě kontroverzních témat, ale svůj účel vyplňuje bezezbytku a navrch se moc příjemně sleduje. 105 minut mi až překvapivě uteklo jako voda.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE