60%
Jen v poslední době jsem viděl několik dalších děl, namátkou třeba One Night in Miami a Ma Rainey - matka blues, která se témata kolem dobového rasového diskurzu alespoň snažila podřídit originální autorské formě - ve zmíněných případech konkrétně šlo o divadelní adaptace s důrazem na silné a přemýšlivé dialogy. Judas and the Black Messiah určitě není prázdnou bublinou a po divákovi žádá, aby při sledování opravdu dával pozor. Jeho provedení je ale příliš standardní a divákovu pozornost ochuzuje o opravdu silné motivy a linie, o které si přitom takový příběh vyloženě říkal.