Recenze: Ma Rainey - matka blues - Z labutí písně Chadwicka Bosemana budete mít v krku pořádný knedlík.

Ma Rainey - matka blues, v originále Ma Rainey's Black Bottom, je adaptací divadelní hry Augusta Wilsona z roku 1984. Český název přitom odkazuje k slavné bluesové zpěvačce, jíž se přezdívalo Matka Blues a která patřila k první generaci zpěváků blues, kteří své písně nahrávali ve studiích. Originální titul pak referuje přímo k názvu jejího velkého hitu, který se Ma Rainey (Viola Davis) chystá se svou kapelou v chicagském studiu zahrát. Čtyřaktovou divadelní adaptaci pod taktovkou režiséra George C. Wolfea (To nejsi ty, Noci v Rodanthe) napsal úspěšný seriálový scenárista černé pleti Ruben Santiago-Hudson (Miliardy, Castle na zabití) a jde o herecké galapředstavení, odehrávající se výhradně v prostoru dvou místností během jediného odpoledne. Vášnivé monology postav utvářejí přemýšlivou výpověď o údělu černošských muzikantů a mezi aktéry se zažehávají osobní konflikty, během nichž vyplývají na povrch staré nezhojené rány i obavy nad šedivou budoucností. Emoce bují především zásluhou tragicky zesnulého Chadwicka Bosemana, jehož zdejší poslední role v podstatě smazává onu tenkou hranici mezi hercem a jeho uvěřitelně tvarovanou postavou.

Boseman se ujal role nejmladšího člena kapely, entuziastického trumpetisty Leveeho, který si píše vlastní písně a sní o tom, že jednoho dne prorazí se svou vlastní kapelou. On sám dokonce nově naaranžoval rychlejší a více swingovou verzi Ma Rainey's Black Bottom, již si majitel studia Sturdyvant (Jonny Coyne) přeje nahrát. Na zkoušky v úvodu filmu však první dorazí zbývající trojice hudebníků, která zahrnuje trombonistu Cutlera (Colman Domingo s nepřehlédnutelnými rysy Idrise Elby), basistu Slow Draga (Michael Potts) a pianistu Toleda (Glynn Turman). Ve všech případech jde o postarší hráče, jimž životní moudrost radí, aby tiše drželi krok s autoritou, která o jejich hraní a životě rozhoduje - v tomto případě jsou to Ma Rainey, pro niž skupina pracuje a musí ji poslouchat na slovo, a zmiňovaný Sturdyvant, jenž za nahrání alba pochopitelně platí.

Levee doráží na místo později, vybaven novými žlutými botami za 11 dolarů, které si mohl dovolit po výhře v kartách a jež snad odráží jeho pomyslný příklon k materialistickému, neduchovnímu vnímání světa - jako kdyby autor naznačoval, že jen pohanské paktování s 'Ďáblem' mohlo ve 20. letech zajistit černému Američanovi pocit svobody. Kapela začíná zkoušet jeho aranžmá titulní písně a Sturdyvant přislíbí, že Leveeho vlastní písně zváží na případné nahrání - tedy slib, jehož vyplnění je v podstatě nereálné a nejlépe formulované samotným postojem velké Ma Rainey. Ta přijíždí jako poslední se svým synovcem Sylvesterem (Dusan Brown) a mladou tanečnicí Dussie (Taylour Paige) a bez servítek si podmaňuje všechny zbývající aktéry. Jak sama říká 'Zajímá je pouze můj hlas'. Svou dočasnou povýšenost nad bílými manažery studia si až potměšile užívá, protože ví, že jakmile budou nahrávky hotové a ona podepíše smlouvu, přestane být pro jejich byznys přínosná - bude zase jen černoškou z jihu, o níž se nikdo skutečně nezajímá.

Ideálů ostatně pozbývá i starší trojice muzikantů, kteří opravdu vnímají

dominantní a úspěšnou zpěvačku jako nezpochybnitelnou autoritu. Jediným vzpurným hlasem zůstává mladší Levee, jemuž je jeho rychlejší verze písně dle očekávání zamítnuta - dílem také proto, že původní pomalou verzi má v rámci nahrávky slovně uvést koktající Sylvester, aby si také on vydělal první peníze a aby Ma Rainey opět deklamovala svou dočasnou dominanci. Mezi stále více frustrovaným Leveem a ostatními aktéry tak vznikají emocionální výměny názorů, přecházející do osobních výpovědí jednotlivých postav. Tyto výpovědi se ohlíží do minulosti a vždy z trochu jiné perspektivy rozvíjí nevyhnutelné rasistické téma a neperspektivní postavení černochů ve společnosti i v hudební branži - Toledo používá jako metaforu jídlo a svou řeč zakončuje povzdechem: 'Barevný muž, to jsou jen zbytky.' Nejvíce sazí však vybuchuje po monologu Cutlera, během něhož kamera nejprve odstrčí hovořícího do pozadí a detailně zabírá potlačované emoce v obličeji Leveeho. Cutler vypráví příběh o černošském reverendovi, jehož v cizím městě běloši přepadli a zesměšňovali ho i jeho víru, načež Levee rozpoutává vášnivou religiózní hádku. 'Kde byl sakra Bůh, když se tohle dělo?' Levee dává najevo, že i samotný Bůh nenávidí černochy a ignoruje jejich modlitby, čímž dále filtruje svou frustraci nad přítomností i bolestivou minulostí, z níž si odnesl šrám nejen na duši - v průběhu druhého aktu totiž odkrývá nezhojitelnou jizvu na hrudi, kde ho v mládí pořezali útočníci, kteří přepadli a znásilnili jeho matku.

Právě Levee je emocionálním jádrem příběhu a jeho odklon od boží stezky k temnějším a depresivnějším cestám je navzdory výbušným monologům poměrně jemný. A velkou zásluhu na tom má právě Chadwick Boseman. O něm bylo známo, že každé své roli odevzdává maximum, což se ještě stokrát znásobilo po zjištění, že své největší filmové hity natáčel v pokročilém stádiu rakoviny. Podle všeho věděl, že se kvapně blíží jeho konec, když se převtělil do Leveeho, směřujícího rovněž do mrtvé uličky. V polovině filmu má dokonce monolog, který diváka uzemní a víří debaty, nakolik byl ovlivněn právě životem Bosemana: 'Smrt? Ta má styl. Nakope ti prdel a ty si přeješ, aby ses nenarodil.' Zde splývá pouhé herectví s reálnou osobností a tyto depresivní nuance vyzdvihují Bosemanův zarputilý výkon do výšin, které si rozhodně budou říkat o Oscara in memoriam.

Skvělé výkony ale předvádí i všichni ostatní v čele s Violou Davis, která celou scénu pohltí, kdykoli se objeví před kamerou. Dojem herecky založené divadelní hry tak zůstává dobře zachován a několik podnětných dialogů ve výsledku zčásti zakrývá i poněkud mechanické schéma scénáře, který stále opakuje stejný postup ohledně hlasitých monologů, přelévajících se z jedné postavy na druhou. A s tím ostatně souvisí, že Ma Rainey určitě nebude podívanou pro každého - její myšlenky jsou sice důležité a nadčasové, ale ústí do nepříliš objevné výpovědi, jejíž fragmenty začnou z hlavy vyprchávat už krátce po projekci. A ten nejsilnější a nejpřekvapivější moment, který je dopředu avizován a souvisí se zmiňovanými žlutými botami coby symbolem zářivé budoucnosti, jenž je v průběhu opakovaně pošlapáván, by zkrátka fungoval lépe, kdybychom měli herce celou dobu před sebou na pódiu.

Ma Rainey - matka blues je čistokrevnou divadelní adaptací, která z omezeného prostoru 'jeviště' odbočuje pouze během krátkého flashbacku v úvodu - ten nám ukazuje popularitu Ma Rainey na jihu USA, načež nás digitální jízda kamery přenáší rovnou do severského Chicaga, do města ovládaném bělochy a pozlaceném neonovými nápisy. Kulisa pro silný nadčasový argument je perfektní, i když režisér poměrně šetří s opravdu vynalézavými pozicemi kamery a veškerou pozornost strhává na herecké výkony. Viola Davis i Chadwick Boseman se jistě budou ucházet o ta nejprestižnější ocenění a hlavně díky nim se dá celkem snadno usledovat série více a méně atraktivních monologů, jejíž sdělení je silné především v jednotlivých nuancích a myšlenkách.

Je to příběh o rasismu, o němž už bylo napsáno a natočeno první i poslední, a také o muzice, kterou už dávno odvál čas a kterou 'Běloši jen slyší vycházet, ale nemají ponětí, jak se dostala dovnitř' - a přesto má i dnes co říci. Běžnému divákovi asi potrvá dlouho, než se s postavami identifikuje a přijme, že poselství se ukrývá výhradně mezi řádky. A v mnoha případech se mu to možná nepodaří vůbec. I pro něj je tu ale poslední záběr na kompletně 'bílou' kapelu v nahrávacím studiu, který předznamenává divočejší období swingu a podtrhuje nespravedlivé zacházení s černými muzikanty a hudebními autory.

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE