Radikální i nepochopený Klub rváčů je generační zpovědí. Ani po 25 letech nepřestává fascinovat

Adaptace knihy Chucka Palahniuka upoutala pozornost ještě před tím, než se budoucí kult dostal do polic světových knihkupectví. Řada producentů se sice od nekompromisní látky vyprávějící o poměrně razantní psychoterapii ústřední postavy a jeho „druhého já“ Tylera Durdena odvracela, producentka Laura Ziskin ovšem sílu látky vycítila. Chtěla vytvořit moderního nástupce klasik Absolvent či Rebel bez příčiny a zpracovat tedy konflikt mladé generace se společenským nastavením. Ani netušila, v jak radikální a intenzivní míře, jež dodnes oslovuje zcela odlišné skupiny lidí, se tento záměr vyplní.

Okolo projektu se točila řada věhlasných tvůrců včetně Petera Jacksona, jenž na natáčení neměl čas, Bryana Singera, co si knihu nakonec ani nepřečetl, až po na place problémového Davida O. Russella, jenž „hype“ kolem knihy zkrátka nepochopil. Nakonec projekt skončil u Davida Finchera, který chtěl práva na knihu ukořistit sám, Laura a Foxové ho ovšem předběhli. Režisér Sedm sice chvilku váhal, zda se studiem po neveselých zkušenostech z placu třetího Vetřelce chce znovu spolupracovat, touha zpracovat Palahniukův příběh byla ale naštěstí silnější.

Z Klubu rváčů se totiž stal jeden z nejkontroverzněji přijatých filmů 90. let (a že konkurence byla silná), který byl mnohými milován a jinými nenáviděn za glorifikaci násilí, pochybných charakterů, maskulinity či za extremistický konec. A nutno říct, že Fincher svým naspeedovaným stylem, videoklipovitostí, dravým vypravěčstvím či přemírou motivů nedává divákovi nic zadarmo, a ten se může ve výkladech snadno ztratit. Až postupem let a s dodatečným úspěchem na DVD vyplynulo naplno na povrch, o jak komplexní a mnohovrstevnaté dílo se jedná a kolika způsoby (ať už žánrovými či tematickými) ho lze číst.

Pod vší tou tíhou radikální filmařiny i myšlenek, co dodnes budí emoce, ovšem jde o jednu z nejsilnějších a nejintenzivnějších generačních zpovědí, která se v tomto případě zaměřuje na generaci X – tedy tehdejších dvacátníků a třicátníků. Generaci, která neprožila obří krize a není stmelena válkami, ale vyrostla v éře televize, tedy i reklam a vlivného konzumerismu. Ústřední postava bezejmenného vypravěče je dokonalým prototypem obyčejného frustrovaného muže žijícího v rutině, pracujícího v nudném kanclu a doma obklopeného fádním katalogovým nábytkem. Snímek však nepojednává pouze o čím dál radikálnější a vyšinutější vzpouře vůči systému, ale zejména o snaze člověka vymanit se z představy o štěstí, kterou mu vnukla buď společnost, nebo on sám.

V zásadě se tak jedná o velmi živelnou psychologickou sondu, v níž vypravěčova postava bojuje nejen s okolím, ale také se svými vlastními mantinely. A za podpory „druhého já“ se jí to daří, i když vyvedené do těch nejextrémnějších výšin. „Klub rváčů je v podstatě metaforou pro to, abychom probořili zdi, které jsme si kolem sebe postavili, že si máme jít pro to, co chceme, abychom mohli poprvé v životě i pocítit bolest,“ myslí si o snímku sám Brad Pitt. To ostatně znázorňuje také brutalita jednotlivých bitek, jež nemají opěvovat násilí, ale co nejintenzivněji zachycují nechuť postav být jen neviditelným člověkem ve společnosti.

Fincher pak tento osobní boj a frustraci lidí ze systému obaluje obžalobou konzumerismu, nihilismem, anarchií, chaosem a hrátkami s jinými žánry jako romancí či satirou. Vznikl tak film s více vrstvami než cibule, který díky vysoce radikálnímu a expresivnímu podání glorifikují i skupiny lidí, z nichž si dělá otevřeně legraci a spíše na ně útočí. Týká se to např. propagátorů maskulinity či misogynie, kteří vidí i v ideje samotného klubu vzdor, boj proti vlastní frustraci a nespokojenosti se životem, kdy dávají postavy ve filmu jasně najevo mužskou nadřazenost a touhu postavit se všem křivdám, které na nich společnost napáchala.

Tvůrčí záměr by přitom už ani nemohl být odlišnější. Fincher a spol. si totiž z těchto mužů, kteří se cítí prakticky za každé situace utlačováni, dělají legraci a jasně ukazují, že účastí v klubu nezískávají vytouženou moc, ale naopak vyplouvá na povrch jejich toxická maskulinita. Stejně tak se mohou uklidnit příznivci extremismu či neonacismu, kteří si ve filmu mylně také našli mnohé, a i když odvážný a pro mnohé pobuřující konec pomrkává k lecčemu, Fincher rozhodně nechce strhnout mrakodrapy a nechat vybouchnout velkoměsta. Ostatně sám režisér se v minulosti od jakýchkoliv anarchistických dezinterpretací distancoval.

I přes řadu mylných interpretací je ovšem právě neustálé bádání a analyzování Klubu rváčů jedním z důvodů, proč ani po čtvrt století neztratil snímek nic ze své relevance a nabízí témata, která fungují nejen jako tehdejší generační zpověď, ale jednotlivými motivy je aktuální a ožehavý dosud. Režisér dokázal Palahniukovu živelnou a odbrzděnou předlohu adaptovat ještě živelněji a dravěji, přidání vypravěčova voice-overu pak jen pomohlo do filmu ještě lépe převést kvality a přednosti předlohy.

To vše samozřejmě doplňují výtečné herecké výkony v čele s Edwardem Nortonem či Bradem Pittem, fascinující audiovizuální stránka či pohlcující soundtrack. Tyto složky pak dohromady vytvořily celek, který i po komerčním selhání v kinech neupadl v zapomnění, ale naopak postupem času získával na relevanci a díky DVD (jehož výrobu plnou bonusového materiálu si pohlídal sám Fincher) se dopracoval do podoby kultu, který sice každý možná vynáší do nebes ze zcela jiného důvodu, ale takřka všichni se shodnou na jeho výjimečných kvalitách.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Variety, CNN