„Nevím, jak jim pomoct.“ David Fincher dává ruce pryč od zoufalců, co milují Klub rváčů

„Nejsem zodpovědný za to, jak si lidé interpretují různé věci. Jazyk se vyvíjí, symboly se vyvíjejí,“ řekl Fincher v rozhovoru se Stevem Rosem pro The Guardian. „Je pro mě neuvěřitelné, když lidé nechápou, že Tyler Durden je negativní postava. Nevím, jak na ně reagovat ani jak jim pomoct,“ dodal.

Podle Rose je Klub rváčů v posledních letech ještě vlivnější než v době svého vzniku v roce 1999. Fincher tehdy adaptoval román Chucka Palahniuka, který v něm tematizoval hodnotovou vyprázdněnost a sebelítost bílých amerických mužů, již se cítili být vytlačovaní na okraj společnosti. Rose popisuje, že dílo je dnes jedním ze základních textů tzv. manosféry (manosphere), tedy rozmanitého uskupení webů a blogů, jež spojuje misogynie a promování maskulinity. Spadají sem rozličná neonacistická sdružení a zástupci alternativní pravice, dále také incelové (sexuálně neúspěšní a frustrovaní muži), odpůrci feminismu a obecně příznivci mužské nadřazenosti nad ženami.

Klub rváčů dodnes budí rozporuplné reakce, jelikož jeho kritika toxické maskulinity je natolik specifická, že pokud divačka či především divák nechce číst mezi řádky a naopak se zaměří na doslovné chápání díla, může jej považovat za obhajobu takového chování. Podobným problémům čelil i Scorseseho Taxikář (1976) či Verhoevenova Hvězdná pěchota (1997), jejíž protifašistická satira je zabalená v okatě propagandistickém hávu, který však nedokážou (nebo spíše nechtějí) rozklíčovat všichni.

„Vidím nejsilnější a nejúžasnější muže, co kdy žili. Vidím všechen ten potenciál i to, jak se s ním plýtvá. Sakra, celá generace čerpá benzín, čeká na usazení u stolu. Otroci s bílejma límečkama. Reklamy nás nutí kupovat si auta a oblečení. Trávíme čas v práci, kterou nenávidíme, abychom si koupili krámy, co nepotřebujeme,“ káže Tyler Durden (Brad Pitt). „Nemáme žádný smysl ani místo. Žádnou velkou válku, velkou hospodářskou krizi. Vychovala nás televize, abychom si mysleli, že jednou budeme milionáři, filmové a rockové hvězdy. Jenže nebudeme a pomalu se s tím začínáme smiřovat. A to nás neskutečně štve,“ burcuje.

Fincher se tedy od promaskulinních a anarchistických dezinterpretací svého díla distancuje, přesto jsou podobné promluvy Tylera Durdena bezesporu působivé a není divu, že je leckdo chce chápat právě takto. Poměrně snadno lze heroická tvrzení vyjmout z kontextu vývoje příběhu a považovat Tylera za mesiáše, který říká kruté pravdy. Filmy jako Klub rváčů tedy kladou poměrně vysoké nároky na naši mediální gramotnost a testují, jak hluboko zakořeněné jsou naše humanistické hodnoty.

Podívejte se také na náš žebříček nejlepších thrillerů, kde je nad Klubem rváčů ještě pět skvělých snímků.

zdroj: The Guardian