Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Limonádový Joe je i po 60 letech našeho srdce šampión

Tehdy teprve dvaadvacetiletý Jiří Brdečka psal v roce 1940 Limonádového Joea ve formě časopiseckých povídek na pokračování. Dílo se o čtyři roky později dočkalo i převedení do divadelní, následně i románové verze. Na filmové zpracování si pak muselo dvě dekády počkat, než se Brdečkovy látky ujal Oldřich Lipský, čímž vznikla spolupráce, díky níž vznikly na přelomu 70. a 80. let i další dvě tuzemské parodické legendy – tedy Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech, mimochodem rovněž s Milošem Kopeckým v rolích zlořádů.

O spletitém příběhu se není potřeba rozepisovat, pravděpodobně totiž není mnoho filmových fanoušků, co by jej neznalo. Ikonické postavy morálně (i lihem) neposkvrněného pistolníka Joea, jeho padoušské nemesis známé jako Hogofogo, proradného obchodníka s whiskey Douga Badmana, arizonské pěnice Tornádo Lou či panenské Winnifred se zařadily do československého popkulturního kánonu nesmazatelně, což se týká i jejich představitelů – Karla Fialy (pějícího hlasem Karla Gotta), Miloše Kopeckého, Rudolfa Deyla mladšího, Květy Fialové (rovněž v písních nahrazená, tentokrát Yvettou Simonovou) a Olgou Schoberovou.

Ti všichni se roku 1885 setkávají v arizonském Stetson City, aby jejich ústy zaznívaly vypointované verbální gagy či se stali součástí precizně zinscenovaných kaskadérských hříček. Není divu, že Joe dodnes patří mezi nejmilovanější tuzemské snímky, jelikož kombinuje dechberoucí nápaditost se schopností podvracet známé žánrové vzorce a obohatit dramatický tvar o líbivé písně či chytře vystavěné dialogy.

Ačkoli se snímek natáčel na černobílý materiál, působí jako jeden z našich nejbarevnějších filmů 60. let, a to díky tehdy už pozapomenuté technice virážování. Ta se používala hlavně v éře němého filmu, v 50. letech ji oprášil i Karel Zeman. U Joea je patrné specificky barevné ladění jednotlivých scén, což napomáhá i rytmizaci celého filmu a jde jen o jeden z nápaditých vizuálních efektů, díky nimž si snímek zachovává stylizovaně svěží vzhled i s odstupem šesti dekád.

Dobová kritika se obávala, nakolik tuzemské publikum zaujme parodování žánru, u něhož většinu zástupců nikdy nemohlo vidět. Po premiéře 16. října 1964 se však obavy rychle rozplynuly, z Joea se stal divácký hit a návštěvnost se zastavila na čísle vyšším než čtyři a půl milionu. Díky tomu se řadí k nejnavštěvovanějším tuzemským titulům všech dob a během 60. let nenašel žádného kasovního přemožitele; ba co víc, tuto metu za posledních 60 let nepřekonal žádný další tuzemský snímek. Popularita zasáhla i Sovětský svaz a celý východní blok, snad i díky zdařilému parodování westernového žánru.

Přesněji řečeno, Brdečka se nenavážel do samotného Divokého západu, nýbrž spíše do komerčního zneužívání jeho mýtu. Jak popisuje třeba Petr Szczepanik v knize Továrna Barrandov, Brdečkovy povídkové, divadelní i románové verze jsou ryze parodické a prozrazují jeho upřímnou zálibu ve westernech, zatímco filmové zpracování se posunulo směrem k satiře – tedy kritice i samotné titulní postavy, pro níž je odbyt jeho milované značky limonády nakonec důležitější nežli vítězství dobra nad zlem.

A proč má dílo vlastně takhle specifický podtitul? „Američané říkali produkčně náročným filmům western epics, na rozdíl od sériových filmových kaubojek, tzv. horse operas (koňské opery),“ cituje Brdečku filmový historik Pavel Taussig ve své knize Český biják. Připomenout si kvality této československé vpravdě westernové epiky můžete na platformách Voyo, Prima+, KVIFF.TV či DAFilms. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších filmových parodií.

Zdroje: Filmový přehled, Kinomaniak, Wikipedia, Los Angeles Times, Taussig, P.: Český biják, Szczepanik, P.: Továrna Barrandov